„Vzpomínám si třeba na bizarní situaci, která mi ukázala rozsah té zvrácenosti režimu a jeho sílu, kterou jsem vůbec nepředpokládal. Předpokládal jsem, že jsem sledován a že někdo z mého okolí na mě donáší, že kolportuji ty nelegální tiskoviny. Ale tato situace mě překvapila. Bylo to v souvislosti s nějakým Palachovým výročím. Předpokládalo se, že se lidé tohoto typu budou někde shromažďovat. A toho dne si mě zavolal kádrovák, v kanceláři čekali dva pánové v baloňácích a řekli mi, že mám celý den zákaz opouštění budovy divadla. A ti dva tajní – a to mě ohromilo – skutečně stáli každý v jednom koutě prázdného jeviště, kde jsme stavěli na představení, a po celou tu dobu, co jsem byl zapojen do toho procesu, tak stáli a hlídali. Přitom já jsem se považoval za naprosto řadového, bezvýznamného vzpurníka. A kladl jsem si otázku: ,Dobře, když na mě jsou nasazeni dva pánové, jak to vypadá u lidí mnohem významnějších v tom opozičním hnutí?‘ Tak to jsem na jedné straně pocítil, že i takové zdánlivě bezvýznamné věci, jako je přepisování materiálu na stroji, asi smysl má, když to vyvolává takovouhle pozornost. A na druhé straně mě skutečně ohromilo, jaké množství agentů existuje, když na mě jsou nasazeni toho dne dva.“
„Situace se vyvinula tak, že si mě zavolal vedoucí školního odboru a říkal: ,Tak vy tady teďka vedete tu manželskou poradnu a pracujete s mládeží, tak bude nezbytné, abyste v místním tisku veřejně odsoudil Chartu 77.‘ No a já jsem to odmítl, že to nepovažuju za vhodnou cestu takovýto materiál odmítat a že je především třeba ho publikovat. A potom, ať se lidé rozhodnou, jestli s ním budou, nebo nebudou souhlasit. Ale nemohou požadovat odsouzení předem, aniž bych poskytl publiku možnost se s tím materiálem seznámit. Snažil jsem se skutečně argumentovat, proč je nezbytné takovýto materiál zveřejnit a proč je naprosto vyloučeno, abych já ho odsoudil. Očekával jsem, jakou reakci to vyvolá, nicméně i tak mě překvapilo, že jsem výpověď dostal ještě ten den.“
„Tehdy jsem se dostal do hledáčku policie, neboť jsem si při té příležitosti pořídil v trafice takzvaný benzín do zapalovačů, což byly takové malé ampulky, které když se propíchly špendlíkem, tak se tou ampulkou dal ten benzín vystříknout. A já jsem stál mezi spolužáky při tom slavnostním průvodu a stříknul jsem na ty lampióny a celá řada těch lampiónů se vznítila. Byl jsem dopaden uniformovaným policistou, předveden do školy a paní ředitelka, která byla velmi přísná, tak říkala policistovi: ,Ale to je vyloučeno, to je náš nejlepší student! A je to předseda třídy!‘ A já mám pocit, že pro nedostatek důkazů, patrně, jsem byl tehdy omilostněn paní ředitelkou. Anebo jsem dostal facku, to už si nejsem tak docela jistý.“
Josef Josefík se narodil 2. září 1949 v Ostravě-Zábřehu. Vyrůstal v Přerově, kde jeho otec pracoval jako středoškolský učitel češtiny, němčiny a dějepisu. Počátkem 50. let přišli prarodiče o hospodářství. Pamětník vystudoval střední školu zemědělskou a v roce 1968 nastoupil na Vysokou školu zemědělskou v Jihlavě (dnes Vysoká škola polytechnická Jihlava, VŠPJ). Následující rok přestoupil na studium psychologie v Brně, to úspěšně zakončil v roce 1974. Po studiích pracoval v psychologické poradně ve Žďáru nad Sázavou, v roce 1977 však o místo přišel. Stalo se tak poté, co se vyslovil pro zveřejnění prohlášení Charty 77. Následoval zákaz provozování psychologické praxe a problém sehnat jakékoliv zaměstnání. Nakonec se stal kulisákem v olomouckém Divadle Oldřicha Stibora (dnes Moravské divadlo). Během svého působení v Olomouci se věnoval přepisu a šíření samizdatů, čímž se dostal do hledáčku StB. Na pozici kulisáka, respektive „dělníka-stavěče“ setrval následujících 13 let, až do sametové revoluce, po které se stal ředitelem divadla. K práci psychologa se již nevrátil. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Josef Josefík v Praze.
