Václav Jozefy

* 1934

  • „Chodil jsem do práce a v té době přišlo rozhodnutí ministerstva školství, že na základě doporučení ministerstva obrany smím chodit do školy, tedy jen při zaměstnání. Tak jsem přestal fungovat se sborem, dal jsem přednost vzdělání a šel jsem na gymnázium do Litomyšle. Přihlásil jsem se jako externí žák, tam mě vzali, protože věděli, o koho jde, a pak jsem šíleně šrotoval, protože jsem měl ten hnací motor té nenávisti ke komunistům a chuť jim dokázat, že mne nezlomili. – Šel tam s Vámi ještě někdo jiný z odsouzených studentů? - Ne nikdo, jenom já sám. Za dva měsíce jsem udělal sextu, za tři měsíce septimu a za pět měsíců oktávu a maturitu za jedna celá a přijímačky na vysokou školu. Byl jsem rád, že můžu jít na chemii, protože ta mě bavila, vedle hudby. Ale vysoká škola mně sdělila, že nejsem vhodný ke studiu na vysoké škole pro politickou nevhodnost.“

  • „Zámrsk jako kriminál pro mladistvé byl relativně docela dobrý, protože to bylo bez bití. Ale byly tam takové drastické až gestapácké metody, kdy si na nás smlsli. Když byla kampaň, tak jsme chodili na řepu, dvanáct hodin denně a měli jsme hlad, protože jídla bylo málo. Čas od času jsem jedl řepu, protože jsem opravdu měl hlad. A měli jsme boty s vibramovými podrážkami, s hlubokým profilem, a když jsme se vrátili z pole, tak jsme ty boty museli řádně vyčistit. Běda tomu, když při noční revizi v deset večer přišel zlomyslný bachař a špendlíkem prohlížel čistotu té podrážky. A když našel bláto, tak ten vězeň, taky jsem to zažil, musel do rána mýt podlahu. Tam byly cihlové podlahy. A ráno normálně do práce. A pak byly noční kontroly, jestli nechystáme nějakou lumpárnu. My jsme nemohli mít žádný ostrý nástroj, ani nůž, ani vidličku, ani jehlu. A byli při kontrolách tak pečliví, že hledali i v prasklinách ve stěnách, jestli tam není jehla schovaná.“

  • „Tribuna byla na podiu a my jsme byli dole v tom prostoru, kde nejsou normálně sedadla. Seděli jsme v prvních dvou řadách. A za námi bylo publikum. Když jsme byli voláni k výslechu, tak jsme přecházeli před tribunál nahoru. – Byly nějaké reakce od veřejnosti? – Proti mně nebyly, byli na nás nepříjemní bachaři, ale hlavně byly proti nám nabuzený některý komunistický prvky společnosti, jako byly baby z fabrik a podobně. Ty na nás plivaly a křičely: ‚Pověste je!‘“

  • „Oktaváni vypátrali, protože se připravovala volba školního výboru ČSM a komunisti měli tendenci tam nasadit svoje lidi, aby to měli v ruce, tak oktaváni to vypátrali a rozhodli se, že ty volby zvrátí. A tak hledali po nižších třídách, kdo by jim byl nápomocen. Řekl jsem, že budu spolupracovat. Měli jsme vypracovat seznamy lidí ve svých třídách, kdo bude volit protikomunistickou stranu. Protože jsem chodil intenzivně hrát na piano, tak jsem se nezúčastnil, možná naštěstí, některých schůzek. Ale splnil jsem základní povinnost, že jsem vypracoval seznam a dal jsem ho Mílovi Kohoutovi. Nosil jsem bílý špendlík v kapse, jako že jsem členem ATY. A to bylo neštěstí, ten název, ATA je turecky otec a potom, když sestavovali monstrproces a dali do čela Stříteského, tak to byl taky otec a to se jim hodilo do krámu. Proces byl vykonstruovaný, protože za jiných okolností by maximálně někoho vyhodili ze školy, nebo nám dali špatnou známku z chování, ale oni potřebovali dokázat, že v tom regionu jsou komunisti u moci, a tak vykonstruovali proces tak, že spojili naprosto neslučitelné události pod jednu střechu.“

  • „Chystalo se, že se bude volit nové školní předsednictvo svazu mládeže (ČSM). Ti, co tam byli na jmenování, byli vyloženě komunističtí reprezentanti v čele s Pavlem Nádvorníkem (již dávno zesnulým). Protože z toho na rozdíl od nás oktaváni měli rozum (já jsem byl kvintán) a říkali – to nemůžeme připustit. Zorganizovali akci ATA – já jsem se tam chopil povinnosti udělat průzkum třídy a označit, kdo je takový a makový – prostě připravit ty volby. ATA vůbec nesouvisela se Stříteským. (...) Jak si to já pamatuji, vím, že záměr byl jenom nepřipustit, aby školní výbor ČSM nebyl ovládaný komunisty.“

  • „Osmdesátý devátý rok byl celkovým uvolněním ze stresový situace za komunismu. Překvapilo mně a z velké části se splnilo, že se uvolní politický ledy, že se uvolní bariéry stísněného komunistického sevření. RVHP nás v podstatě blokovala od normálního světa. My jsme téměř nevěděli, jak to na druhé straně chodí. Takže osmdesátý devátý byl nadějí, která se z větší části splnila. Ne všechno, protože se zřejmě nepodařilo udržet kontinuitu politického života z první republiky, protože ten výpadek byl příliš dlouhý. Tak jako všude, kde začíná znova demokracie, tak došlo ke spoustě chyb, omylů a nedopatření, ale jako celek je to prostě fenomenální, když místo, abychom sháněli toaletní papír, můžeme jet na počkání třeba do Ameriky.“

  • „Já jsem tam toho moc neřek’, právě proto, že jsem byl nejmladší. (...) Hlavně si vzpomínám na to prostředí a to okolí. Na ty litomyšlské podmínky. Ženské z fabrik byly naočkované, křičely na nás a plivaly. Ve Smetanově domě do nás i mohly šťouchat deštníkem, velmi bolestivě. Křičely: ,Pověste je‘ a přitom si na nás ukazovaly. Splnilo to podmínky, které oni tomu monstrprocesu dali do rámce.“

  • „Dávali nás tam do cel s těmi největšími zločinci. Já jsem byl na cele s Tondou Vrbou, který byl patnáctinásobný vrah. Utíkal přes hranice a postřílel všechny, kdo mu chtěli zabránit v útěku. Když ho chytli, nemohli ho pověsit, protože byl mladý. Pak tam byl ještě jeden, který ubil řetězem svou sestru ve sklepě, protože se nechtěla nechat znásilnit. Takže někdy to bylo dramatické. Byly tam prohlídky, kdy se prohlížely stěny, jestli tam nejsou schované nějaké věci. Pravidelně každý večer, když byla kontrola, jestli jsou všichni vězni přítomni, byli tam někteří bachaři, kteří se vyžívali v tom, že třeba vzal do ruky botu a rejdil po podrážce skleněnou špendlíkovou hlavičkou. Chodili jsme tehdy sklízet řepu, tak si dovedete představit, jak vypadaly boty z řepného pole, večer jsme všechno po sobě museli uklidit. Když našel kousek bláta větší než ta špendlíková hlavička, musel ten konkrétní vězeň místo spánku do rána mýt kamenné chodby. A ráno zase do práce. Fyzické tresty jsem tam já osobně nezažil, ale takovéhle jiné perzekuce.“

  • „On byl přímo fenomén. Po roce 1948 se stal městským knihovníkem, což mu vyhovovalo, protože uměl rychločtení a nosil si vždycky domů takový štůsek knížek, které pak za víkend dokázal vstřebat. Zajímal se o kumšt, a co je málo známé: jako bibliofil tiskl monografické knihy. (...) Za svůj život vytiskl desítky knih, což byla otázka stovek a tisíců hodin. Tiskl na vzácný papír z Japonska a nechával vždy okraje volné. Pak lákal začínající umělce, aby to kolorovali a jinak vyzdobovali. Takhle se dostal na Váchala, Zrzavého, na Braunerovou, na Konůpka, na Líznera atd. (...) Kromě toho měl obrovskou sbírku originálů, které ani nebyly v rámech, po stěně, která téměř nebyla vidět, jsme v bytě měli 60, 70 obrazů. To ostatní všechno bylo uskladněné - jenom Svolinského bylo 420 originálů ve štosu, prokládaném čistými listy.“

  • „Váchalovy kresby byly známy už poměrně dávno v uměleckých kruzích, a když se stal Nejedlý ministrem školství a umění v roce 1945, tak jednou nastala následující situace: Nejedlý chtěl ukázat nějakým hostům z ciziny Váchalovy kresby. Josef Portman Nejedlého přímo nenáviděl - pro jeho komunistické tendence a taky proto, že nic nedokončil. Napsal bibliografii o Smetanovi, která nebyla nikdy dokončená. (...) Bylo léto, já jsem byl doma. Josef Portman se rád slunil na zahradě, která byla na opačným konci domku, než byla ulice, a když se slunil, tak byl v plavkách a měl na nose list proti spálení nosu a seděl v plátěném křesle. Někdo zazvonil a on zdálky řekl: ,Marto, běžte otevřít.‘ (Oni si vykali.) (...) Maminka vyšla z kuchyně, šla otevřít, otevřela dveře a Nejedlý říkal: ,Je pan Portman doma?‘ Já jsem stál tady v té chodbě a poslouchal jsem to... A ona řekla: ,Já se podívám‘ nebo: ,Já se půjdu zeptat‘. Došla sem, otevřela tyhle dveře a říkala: ,Je tady pan ministr Nejedlý, seš doma?‘ A on se takhle otočil, aby to bylo slyšet dolů chodbou a řek’: ,Řekni panu ministrovi, že nejsem doma‘, což on (Nejedlý) samozřejmě musel slyšet. Maminka se otočila řekla: ,Pane ministře, není doma‘, a zavřela dveře. A tahle nesouvisející událost se potom projevila, když jsem před vojnou žádal, abych mohl študovat. A opakovaně jsem žádal a žádal a žádal... Až jsem se dostal až k tomu zmíněnému Nejedlému, a přestože jsem s jeho vnukem chodil do gymplu (jmenoval se Roman Zhoř), tak jakmile mě Nejedlý uviděl, zfialověl a okamžitě mě vyhodil. Tak to jenom na okraj té situace, která byla po válce.“

  • Full recordings
  • 1

    pracoviště pana Jozefy, 13.08.2008

    (audio)
    duration: 01:34:01
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Litomyšl, 21.09.2009

    (audio)
    duration: 03:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Chrudim, 18.03.2019

    (audio)
    duration: 43:55
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 4

    Pardubice, 04.05.2021

    (audio)
    duration: 01:45:02
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ženské z fabrik byly naočkované, plivaly na nás a křičely: ,Pověste je!‘

jozefy_mladi.JPG (historic)
Václav Jozefy

Václav Jozefy byl nevlastním synem známého litomyšlského bibliofila, kulturního mecenáše a po roce 1948 městského knihovníka Josefa Portmana. Narodil se 8. dubna 1934 v Litomyšli. Do primy litomyšlského gymnázia nastoupil v roce 1944 a studoval zda až do vyloučení v květnu 1950. Patřil k nejlepším studentům gymnázia. Sympatizoval se skautingem, ale členem skautu nikdy nebyl. V roce 1949 se jako šestnáctiletý zapojil do aktivit studentské skupiny Hvězda, jejímž účelem (pod vedením dalšího studenta gymnázia, Miloslava Kohouta) byl aktivní odpor proti aktivitám a nátlaku čerstvě založeného Československého svazu mládeže. Jozefym vyhotovený seznam měl sloužit jako podklad pro kontaktování dalších studentů, kterým se nucené členství v ČSM protivilo a kteří by mohli i v nadcházejících volbách do školní rady ČSM podpořit nekomunistické kandidáty. Skupina větší činnost nevyvinula, protože již před prázdninami roku 1949 byl na základě nesouvisejícího incidentu Miloslav Kohout zatčen. Václav Jozefy chodil poté ještě rok do školy, než byl na základě předchozího výslechu ze školy vyloučen a posléze zařazen do vykonstruovaného procesu proti rektoru Stříteskému a dalším studentům gymnázia. S beznadějnou vyhlídkou do budoucna nastoupil Jozefy přes prázdniny dělnické povolání v cukrovaru v Cerekvici (?). Šestnáctého září 1950 byla celá skupina pozatýkána a před soudem stanulo na začátku října včetně Jozefyho celkem 25 lidí.  Jeho činnost ohodnotil Státní soud šesti měsíci odnětí svobody za provinění sdružování proti státu. Trest si Václav Jozefy (v té době ještě Portman) odpykal v Ústavu pro mladistvé provinilce v Zámrsku. Josef Portman, Václavův otčím, se nedostavil k soudu kvůli údajným zdravotním problémům. Ve skutečnosti roli svého nevlastního syna chápal jako pohanu svého jména a zřekl se ho. Václav Portman přijal jméno svého zesnulého otce - Jozefy. Václav Jozefy byl výjimečně hudebně nadán a od pěti let hrál na klavír. Po narukování v roce 1956 vyhrál jako svobodník armádní hudební soutěž, díky které upozornil na svůj druhořadý občanský status a bylo mu dovoleno opět začít studovat. Předtím si podal jedenáct neúspěšných žádostí. V letech 1958-1960 si směl na litomylšském gymnáziu dodělat maturitu a navázal studiem na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Coby inženýr se poté uplatnil jako vedoucí pracovník v potravinářském a cukrovarnickém průmyslu a také ve výzkumu. V roce 1990 vyhrál konkurz na ředitele chrudimské nemocnice a na této pozici byl deset let. V roce 2021 žil se svou ženou v Chrudimi.