„Tam to bylo tak, že. Konkrétně ten Palachův týden probíhal tak, že jsme se setkaly, ty iniciativy, na Vinohradech v takové jedné z ulic, ale blízko nad, nad Muzeem bydlel ten pan Krob, který myslím, že ještě žije, přítel Havla. A u něho jsme jako měli ti mluvčí setkání a tam se domlouvalo, co se bude dít jako. Jak to bude a že půjdem s kytkama a tak dále. A co bude, jestli tam bude někdo něco říkat říkat. A náměstí už hučelo, to bylo vidět, že tam prostě bylo hodně lidí a. Já jsem tam tenkrát jel i se ženou, ale žena tam nešla a konkrétně, konkrétně mi potom říkala, že vlastně tam stála někde na té ulici před tím domem a viděla, jak tam jde Havel, a viděla, že už tam jedou policajti. Tak mu říkala: ,Ne, nechoďte tam, to jako špatně skončí.´ Tak. Havel šel potom, ale byl potom, myslím, že jako seděl, že za, konkrétně za toto. No a tak, najednou prostě tam vtrhli do toho bytu policajti. Nevím, jestli měli dokonce ty, ty obušky, ty helmy a to, a normálně nás začli tahat tam po schodech. A měli přistavené antony a jako k výslechu, že nás vezou. Ale tak my jsme jako. Ono to teď zní hrozně sebevědomě, ale my jsme to prožívali, ne jako dobrodružství, ale tak byli jsme všichni spolu, byli to bezvadní lidi, měl jste pocit, že nic neděláte, tak nezastřelí na místě, což tenkrát ještě se nedělo, aspoň u nás, tak jste měl pocit, že to prostě jako, že to tak je, a nějak jsme se nebáli, že jo. Oni nás odvezli na Mírák konkrétně. Pak v té Školské jsem slyšel, že tam lidi trpěli dost, že tam byli opřeni o zeď v kleče a nevím co, že jim tam dávali zabrat. Ale tady to bylo slušné. A byli jsme v takovém, v takové chodbě, která měla mříže, a vedle hned byly otevřené dveře, a teď jsme slyšeli ty vysílačky. Jako: ,Pozor, pozor, tady větší množství na, nevím, náměstí Krásnoarmějců, jeďte tam!´A teď jsme sledovali celý ten průběh z toho, jak oni to vysílaj. To bylo dobré. Vždycky jsme začal jako, jak se to daří. A pak, pak tam přicházeli další zatčení, takže vím, že jsme seděli s Jiřím Hájkem, což byl ministr zahraničních věcí v osmašedesátém, tuším, a hrozně dobrý chlapík. Pak dokonce tady přijel na Občanské fórum za náma, tak to bylo příjemné. A pak prostě pro mě jako příjemné setkání s Václavem Malým, biskupem. Který byl tenkrát jako, neměl státní souhlas, takže jako, jako disident, tam byl prostě. No ale tak my když na to vzpomínáme s Bedřichem, tak že to je jeden s nejkrásnějších zážitků. Že jsme prostě byli s těma lidma, které máme rádi, a že se to podařilo nějakým způsobem. Oni nás pustili, tak jsme myslím ve tři nebo ve čtyři hodiny jeli vlakem domů a vykládali jsme, jaký to bylo."