The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Jurásková (* 1937)

• narozena 11. května 1937 v obci Stvolová

• pamětnice masakru v Letovicích

• pamětnice smrti Otakara Slezáka 8. května 1945

• strýc Miroslav Marek politický vězeň

• učitelkou v Zábřehu

• ředitelka 3. základní školy Zábřeh

• v roce 2016 žila v Zábřehu

Věra Jurásková sice druhou světovou válku zažila jako malá, přesto jí z tohoto období v paměti uvízlo mnoho nepříjemných vzpomínek. Vypráví například o masakru v Letovicích, při němž německé komando střelou do týla zavraždilo devatenáct lidí, nebo o kamarádovi Otakaru Slezákovi zastřeleného německými vojáky poslední den války.

Kam to ten myslivec jezdil?

Věra Jurásková, za svobodna Marková, se narodila 11. května 1937 v malé obci Stvolová poblíž Letovic. Zatímco otec Gustav Marek pocházel z chudých poměrů, rodiče matky Jarmily (Kořistkové) vlastnili v obci velké hospodářství. Matka sice byla jedinou dědičkou, ale hospodářství nakonec nepřevzala, protože její manžel a otec pamětnice neměl k zemědělství vztah. Pracoval jako pošťák a přivydělával si hudbou. Věřiny prarodiče proto polovinu hospodářství prodali a ze získaných peněz postavili domek, v němž se pamětnice narodila a prožila dětství.

Když byly Věře dva roky, vypukla druhá světová válka. Pamětnice vzpomíná, že rodina Culikova ze Stvolové v domě několik let ukrývala mladého muže. Odkud ale pocházel a proč se schovával, bohužel neví. „Nesmělo se o tom vykládat. Vím, že mu mamka několikrát poslala jídlo. Každý se tomu klukovi snažil pomoct.“

Nejvíce vzpomínek má z posledních měsíců války. Vypráví o příbuzné Vlastě Širůčkové, jež žila v nedaleké odlehlé samotě Horky patřící pod Kochov. Dne 13. prosince 1944 u ní a jejího otce Josefa Staňka strávila den a noc čtyřčlenná skupina sovětských partyzánů z oddílu Jermak. Jejich pobyt byl oznámen na četnické stanici a do osady se vydalo několik příslušníků brněnského gestapa, německé policie a německého a protektorátního četnictva. „Pak to začalo. Stříleli a zatýkali. Dva se schovali do komína u pece na pečení chleba. Jenže to tam ještě doutnalo a je to dusilo. Nemohli to vydržet, vylezli a chytili je, postříleli a zranili. Teta Vlasta je musela odvézt na voze. Musela kočírovat koně. Jela přes Kochov a lidé viděli, jak ranění naříkali. Musela je dovézt do Letovic, a když je dovezla, tak se zbláznila. Teta pak nebyla normální a do konce života byla v Brně v ústavu,“ vypráví Věra Jurásková a dodává, že její matka Vlastu Širůčkovou v ústavu pro duševně nemocné několikrát navštívila.

Věra také vzpomíná na německého hajného Francla ze Stvolové. „Velmi často jezdil večer do Letovic a lidem se to zdálo divné.“ Tehdy ale ještě nikdo netušil, jakých zvěrstev se v Letovicích účastnil. To se dověděli až po konci války.

Padl poslední den války

Další ze vzpomínek Věry Juráskové jsou spojeny s Otakarem Slezákem. Tento chlapec bydlel s rodiči v podnájmu ve Stvolové. I když byl o čtrnáct let starší, často si s pamětnicí hrával. Za války ale musel na nucené nasazení, z něhož se mu po několika měsících podařilo uprchnout. Vrátil se do rodného kraje a přidal se k partyzánům skupiny Juraj. Během ústupu německých jednotek z kraje dostal 8. května 1945 za úkol strážit objekt továrny při silnici u březovského kopce. Z projíždějícího auta na něj vystřelili prchající němečtí vojáci a smrtelně ho zranili. Pohřeb měl krátce po osvobození v obci Rozhraní. Osmiletá Věra šla při něm jako družička za rakví. „Měli jsme ho rádi. Šli jsme hodně dlouho. Za rakví jsem nesla krásně vyzdobenou podložku pod hlavu a pořád jsem si ho nějak připomínala.“ 

Masakr v Letovicích

Až několik dní po osvobození lidé ve vedlejších Letovicích objevili masové hroby 19 lidí. Obyvatelům Stvolové došlo, kam jezdil hajný Francl. Ke konci války se v okolí Letovic pohybovalo několik partyzánských skupin a počátkem ledna 1945 se v Letovicích usadilo zvláštní protipartyzánské komando vedené důstojníkem SS Herbertem Kukou. V kraji zatkli desítky českých vlastenců, které uvěznili v letovické továrně. Než je transportovali do dalších věznic a koncentračních táborů, prošli tam brutálním mučením.

„Opařili jim ruce, píchali špendlíky za nehty nebo jim prý vyřízli kůži na líci a protáhli jim tím jazyk a do něj zapíchli hřebík. Nebo lidem vydloubli oko,“ dodává Věra Jurásková. Devatenáct vězňů si někdy mezi 25. dubnem a 4. květnem 1945 v lesíku za hotelem Lamplota a koupalištěm muselo vykopat hroby a následně je za řevu motoru nákladních aut zastřelili ranou do týla. „Potom když se hroby otvírali, tak zjistili, že plno lidí tam pohřbili zaživa.“ Většina viníků této masové vraždy trestu unikla a nikdy je nevypátrali. Před soudem stanulo jen několik zadržených konfidentů.

Skoro padesát let učitelkou

Právě v Letovicích Věra Jurásková po válce nastoupila do měšťanské školy. Vzpomíná, že často chodili položit kytice k pomníku zavražděných odbojářů v parku u městského koupaliště. Z letovické školy se jí také ve vzpomínkách vybavuje místní ředitel František Mrázek, který celou válku prožil v koncentračních táborech. „Ani pořádně nemohl mluvit, tak na tom byl špatně. Litovali jsme ho. A když na něm byla vidět únava, tak jsme byli moc hodní.“

Věra Jurásková také chodila do Sokola ve vedlejším Rozhraní a s maminkou často účinkovaly v divadelních představeních hraných ve Stvolové. Stejně jako ostatní sokolské organizace byl i Sokol v Rozhraní rozpuštěn na příkaz komunistické strany, která od února 1948 ovládala veškerou výkonnou moc ve státě. Otec sice předtím patřil mezi členy Československé strany národně sociální, ale perzekuce se ho nijak výrazně nedotkla. Jen starší sestru pamětnice Jarmilu kvůli špatnému posudku nepřijali na studium. Horší to měl otcův bratr Miroslav Marek, který jako politický vězeň strávil několik let v nápravně pracovních táborech u jáchymovských uranových dolů. Pět let po propuštění na následky ozáření zemřel.

Věru Juráskovou ovšem na studia přijali a po měšťanské škole v Letovicích vystudovala gymnázium v Boskovicích a následně pedagogickou školu pro učitelky prvního stupně základních škol v Brně. Později si ještě dálkově dodělala pedagogickou školu pro učitelky druhého stupně základních škol v Olomouci. Umístěnku dostala do Zábřehu, kde učila na 2. základní škole Boženy Němcové. V Zábřehu se také seznámila s učitelem z Úsova Františkem Juráskem, kterého si vzala za muže a s nímž později měla dceru a syna.

V 70. letech minulého století se Věra Jurásková stala ředitelkou 3. základní školy v Zábřehu. Tehdy také vstoupila do komunistické strany. Po deseti letech ale z vážných zdravotních důvodů místo ředitelky opustila a prý také vystoupila z komunistické strany. Dál ale ve škole učila. Po pádu komunismu učila na základní škole ve Skaličce, kde později také dva roky ředitelovala. V této škole nakonec zůstala až do svých sedmdesáti let.

Věře Juráskové se nevyhnuli ani tragické události v rodině. Silně ji poznamenala smrt osmačtyřicetileté dcery Jarmily. „Dodnes jsem se s tím nesmířila.“ V roce 2015 jí zemřel také milovaný manžel. „Buďte rádi, že žijete v dnešní době. Je úplně jiná, než jsme žili my a mnohem krásnější,“ říká na závěr Věra Jurásková.