The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Juřena (* 1958)

• narozen 24. února 1958 Ve Svitavách jako Emil Dvořák

• roku 1966 strávil otec Emil Dvořák st. půl roku ve vězení za kritiku režimu, děti byly odebrány do dětského domova, kde strávily dva roky

• vyučil se zedníkem v Letovicích, pracoval převážně v dělnických profesích

• rodina se často stěhovala, nakonec se usadili v Blansku

• v letech 1975–1977 vystupoval s kapelou Helios, později dostal zákaz, kapela mohla dál fungovat, ale bez něj

• roku 1977 se naplno zapojil do undergroundového hnutí

• v roce 1978 začal šířit samizdatovou literaturu, spolupracoval s brněnskými chartisty Jiřím Resem, Vladimírem Martykánem, Jiřím Vítkem a Lubošem Přikrylem

• za své aktivity byl v letech 1977–1989 sledován, vyslýchán a perzekvován, byl dvakrát vězněn (1977 Oráčov, 1980 Plzeň-Bory)

• roku 1987 sňatek s Marií Juřenovou, jejíž příjmení přijal

• Marie Juřenová emigrovala do Kanady roku 1987, jejímu muži dali vystěhovalecký pas až o dva roky později, v květnu 1989

• roku 2019 za své aktivity obdržel osvědčení účastníka třetího odboje

• od roku 2007 žije ve Stražisku s partnerkou Zlatou Kaprálovou

Psal se rok 1966, když Emil Dvořák st. nastupoval trest odnětí svobody v délce šesti měsíců za kritiku režimu, jehož zrůdnost spočívala mimo jiné i ve skutečnosti, že se dokázal mstít svým odpůrcům na dětech. Z rodiny tak byly odebrány tři nezletilé děti, synové. Mezi nimi Emil Dvořák ml. Jeho cesta vedla nejprve do dětského domova v Olomouci přes domov v Karlově Studánce až po dětský domov v Lichnově, k rodině se mohl vrátit po dvou letech.

Každý rok v jiném městě

Emil Juřena, roz. Dvořák, se narodil 28. února 1958 ve Svitavách. Bydleli v Brně, matka pocházela z Líšně, otec z Králova Pole. „Otec pocházel ze živnostenské rodiny, v Brně měli dvě lékárny. Takže k tomu komunistickému fantasmu byl pochopitelně absolutně negativní,“ vzpomíná pamětník. V padesátých letech býval otec brněnský „pásek“, chodíval například do místního podniku Fléda. Živil se jako soustružník. O pobytu ve vězení se se svými dětmi nebavil, dle Emila Juřeny jej ale trvale poznamenalo. „Byl hodně uzavřený do sebe, až mi ho bylo líto. Kupoval si jen nějaké knihy, magnety, a kouřil furt Taras Bulbu, takže ten chlap už v podstatě celý život nebyl vůbec normální,“ popisuje. Rodina matky s komunismem sympatizovala, matka sama byla apolitická. Učila se stenotypistkou, ale toto povolání nevykonávala, starala se o děti.

Emilovo dětství bylo poměrně dobrodružné. Protože otce vždy v novém působišti nějakým způsobem dostihla minulost, často se stěhovali. Na většině míst žili pouhý rok. Emil tak absolvoval téměř každý ročník školy v jiném městě. Rok 1968 zastihl rodinu v Tanvaldu, kde nakonec zůstali dva roky. Emil, kterému bylo v té době deset let, příliš nerozuměl tomu, co se děje, vnímal ale nadšení dospělých v souvislosti s pražským jarem, Dubčekem a obrodnými snahami. Sám začal chodit do znovuobnoveného skautu, než jej o pár měsíců později znovu zakázali. Scházeli se blízko bobové dráhy v Tanvaldu.

Bratříčku, zavírej vrátka

Naděje většiny společnosti ukončil příjezd tanků v srpnu 1968. „S kluky jsme si hráli na kopci a jely tam, myslím, polské tanky, protože to bylo blízko. Jeli přímo tím údolím, projížděli Tanvaldem na Liberec, ten je zajímal jako větší město.“ Vybavuje si, že ve městě se konaly i nějaké větší protesty. Další událostí, která mu utkvěla, bylo vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa v ledním hokeji v březnu 1969. Lidé v euforii vycházeli do ulic a na náměstí. Emil s otcem byli mezi nimi.

Sedmdesátá léta se nesla ve znamení normalizace, kádrování a prověrek. Rodiny Dvořákových se to netýkalo, otec se živil jako soustružník, o práci se bát nemusel. V první polovině sedmdesátých let žili v menší vesničce u Chrudimi. Emil začal v 15 letech jezdit na čundry po Pardubicku. Na jednom z nich se sešla parta čundráků v jedné z hospůdek, jeden z kluků vytáhl kytaru. Emil zpozorněl, místo obvyklých trampských odrhovaček uslyšel poprvé v životě píseň Karla Kryla „Bratříčku, zavírej vrátka“. Tento zážitek byl vzápětí podpořen příjezdem příslušníků Veřejné bezpečnosti (VB), které někdo zavolal. Ačkoliv jim původně hospodský sliboval, že mohou přespat na seníku, museli se rozejít a odebrali se do lesa. Šlo o první střet s mocí. Emilovi něco říkalo, že nebyl poslední.

Vyučil se zedníkem, první rok v Chrudimi, další dva roky v Blansku, kam se rodina z Pardubicka přesunula. Otce to táhlo zpět k rodnému Brnu. Na učilišti potkal Emil členy zábavové kapely Helios, tenkrát jim odešel zpěvák na vojnu a potřebovali, aby ho někdo zastoupil. Když slyšeli při nějaké příležitosti zpívat Emila, zašli za ním a pozvali ho na zkoušku. V kapele pak zůstal dva roky. Naštěstí měli v té době za sebou úspěšně zvládnuté přehrávky, takže se jich Emil Dvořák účastnit nemusel. Kapela hrávala na zábavách a čajích v okolí. Při veřejných vystoupeních bylo nutné dodržovat určitý poměr českých písní a západní produkce. S kapelou hrávali i písně Black Sabbath nebo Deep Purple. „Já jsem tam už dělal takové zvláštní věci, prošpikovával jsem to Krylem, sem tam jsem to zrockoval, takže mě museli kluci vyhodit. To mi začalo být celkem vhod, protože v té době ten svět začal bejt chartovej, tak jsem do toho tak pěkně vplynul, pohoda,“ vzpomíná.

Bachařům jsme říkali Eichmann a Himmler

Dne 6. ledna 1977 otiskla světová média dokument Charta 77, kritizující porušování lidských práv v Československu. Jedním z podnětů ke vzniku dokumentu a stejnojmenné občanské iniciativy byl politický proces se skupinami The Plastic People of the Universe (PPU), DG 307 a dalšími z undergroundu, při kterém byli nakonec odsouzeni čtyři lidé – umělecký vedoucí The Plastic People of the Universe Ivan Martin Jirous, Pavel Zajíček z DG 307, Vratislav Brabenec – saxofonista PPU a písničkář Svatopluk Karásek. Od soudu odešli s tresty od osmi do 18 měsíců odnětí svobody za výtržnictví. Tou dobou ale Emil Juřena k undergroundu teprve hledal cestu. „Ty hony na čarodějnice přišly tak v pětasedmdesátém, v šestasedmdesátém roce, začalo to víc gradovat, ale Helios nebyl žádný underground, to byla zábavová kapela. Je pravda, že jsme nemohli hrát západní produkci,“ vzpomíná. Téhož roku hráli někde na zábavě, kde jim jeden z přítomných dal do rukou neúplné znění Charty 77. Text si vzali, později se strhla bitka s místními, ke které někdo přivolal policii. Ta u Emila Juřeny text našla. „Tím to začalo, spláchli mě na podmínku osm [měsíců] na dva [roky]. Měl jsem novou holku, jeli jsme do Brna, dělali na ni moc velký nátlak, něco zvláštního jsem pindnul a už jsem jel do vazby na tři měsíce. Pak už to pokračovalo, že jsem rozepisoval tyto věci, byl jsem blízký věku mladistvého, ale se soudem počkali, až jsem byl plnoletý,“ vzpomíná na nelehké období. Od soudu odešel s trestem odnětí svobody na 15 měsíců.

„Odseděl jsem to v Oráčově u Rakovníka, fešácký kriminál, jednomu bachaři jsme říkali Eichmann, dalšímu Himmler, nic moc hezkého to nebylo.“ Na cele jich bylo 30. V Oráčově se seznámil s Karlem Davídkem z Prahy, za kterým přijeli do vězení na návštěvu PPU. Svým vzezřením budili celkem rozruch. Emil Juřena se zeptal Karla, kdo to je a dostalo se mu odpovědi, že ‘Plastičtí lidé’, ze které nebyl o mnoho moudřejší. Z vězení jej nakonec propustili po dvou třetinách trestu, odseděl si 11 měsíců. Karel Davídek mu dal ještě na cele doporučení do pražské hospody U Slunců, legendárního místa, kde se scházely máničky. Na kus papíru tehdy napsal: „Emil je v pohodě a má u sebe 1 300 Kčs.“

Z vězení do podzemí

Po propuštění tedy zamířil do Prahy, v hospodě U Slunců jej po přečtení dopisu přivítali s otevřenou náručí. V Praze strávil pár týdnů, které pro něj byly zcela zásadní. V rámci nějakého večírku byl s dalšími lidmi i v tehdejším bytě Mejly Hlavsy na pražském Proseku. S údivem sledoval nespoutané společenství, kterému bylo budování socialismu zcela jedno. Věděl, že našel lidi, mezi kterými je doma. Z Prahy se vrátil do Blanska jako jiný člověk. Začal chodit mezi místní máničky. V kriminálu dostal od kamaráda Činela klíče od jeho prázdného bytu na Vranovské ulici čp. 8 v Brně. Netrvalo dlouho a do Brna se přestěhoval. Jediná podmínka byla, aby do bytu nebral moc lidí. „Když se vrátil z vězení, bylo nás tam asi 20,“ vzpomíná se smíchem Emil Juřena.

V Brně se seznámil s lidmi kolem Charty 77 – Jirkou Resem, Vlastimilem Martykánem a dalšími. Předávali mu samizdatové tiskoviny, které přepisoval a rozšiřoval. Protože se záhy začal pohybovat mezi undergroundovou komunitou po celé republice, začal tyto materiály distribuovat při svých cestách. Jak přibývalo jeho aktivit, vzrůstal i zájem Státní bezpečnosti (StB) o jeho osobu. Po propuštění byl navíc v podmínce, takže se mohl znovu ocitnout ve vězení.

Se stejně smýšlejícími lidmi se v Brně scházel hlavně v hospodě Na Můstku. „Tak pochopitelně nejznámější bylo na České [ulici] U Formana, Erika nahoře a Ponorka [Hospoda Na Můstku], to byla tři taková nejžhavější střediska v Brně,“ popisuje. V létě se přesouvali do Pisárek na tzv. Střelák, hospoda se nacházela uprostřed parku, scházely se zde máničky z různých brněnských hospod. „To byl takový náš letní tábor,“ vzpomíná. S ostatními vyjížděli na akce, které byly většinou utajené, pořádané někde v soukromí nebo na odlehlejších místech. V osmdesátých letech se vyrojily rockové festivaly: Chvaletice, Moravský Písek, havlíčkobrodská Vysočina. Událostí byly každoroční Jazzové dny, kde se hrál také rock. Jezdíval také do Uničova a Koryčan, kde pořádal akce mimo jiné Stanislav Sten Vlč, nebo do Lhoty u Přerova do místní hospody U Olinka. Rád jezdíval také do Kyjova, kde se přes kamaráda Miloše Kelbla seznámil s fotografem Tichým. Často spolu pak diskutovali.

Noc s vlkem

Díky účasti na akci ve Chvaleticích v roce 1978 strávil Emil Juřena svých prvních 48 hodin v cele předběžného zadržení, kam se pak podíval ještě několikrát. Na akci přijeli těžkooděnci, účastníky zbili a rozehnali. „Tenkrát jsme jeli do Chvaletic, kousek od Pardubic, hrála tam místní kapela, Andromeda se to jmenovalo, takový polo-underground. Vlezli tam těžkooděnci. Já jsem tam zachraňoval nějakou holku, tak jsem se postavil proti tomu policajtovi, že jo. Tak mně nabubnovali a pochopitelně jsem dostal 48 hodin v Hradci Králové,“ popisuje.

Při každém zadržení proběhl výslech. „Říkali, že si to mám rozmyslet a takové, že jinak to dají prokuratuře a že všechno vědí. My jsme tenkrát byli instruováni, měli jsme kamarády, nevystudované právníky, na Zelňáku v Brně. Právě ten Jirka Res, velký chartista, mi říkal: ‚V životě jim nic nepodepisuj, jinak se upíšeš, nikdy!‘ Tak my jsme nikdy nepodepsali vůbec nic, takže nic nemohli. Jako kdybych tam nebyl. Vždycky jsem jim říkal, že jsme v nejlepší demokratické zemi na světě, jak to hlásají prostřednictvím Rudého práva, takže si myslím, že není žádný problém si zajít na zábavu. Pak mluvily pendreky,“ vybavuje si.

Protože byl stále v podmínce a své protirežimní aktivity neutlumil, dalo se očekávat, že přijdou další problémy. Podepisoval petice za propuštění politických vězňů a v podstatě vše, co se mu dostalo pod ruku. „Oni mi tu podmínku fešácky proměnili, vysvětlení bylo, že se nechovám důstojně, jako člověk socialistické vlasti, že jsem drzý, vyzývavý. Já neporušil vůbec nic, oni rozhodli o mně beze mě, že si ty čtyři měsíce odsedím. Šoupli mě na Bory,“ vzpomíná. Protože ani ve vězení nepřestával mluvit o undergroundu, většinu ze čtyř měsíců strávil za trest na samotce. Bachaře iritoval natolik, že se rozhodli mu pomstít. Dali jej na celu s trojnásobným vrahem, který si s ním mohl dělat, co chtěl. Dozorci uzavírali sázky na výsledek. Této kratochvíli říkali „noc s vlkem“. V tomto případě se ale přepočítali. Emilovi se podařilo naklonit si muže na svou stranu a ten mu poté dával svoje cigarety. Po čtyřech měsících se dostal na svobodu. Psal se rok 1980.

Jestli podepíšeš, zabijou tě

Podpis Charty zvažoval, ale problémů přibývalo, měl strach. Rok 1980/1981 pro něj byl náročný po všech stránkách. Přibývalo zadržení, výslechů, šikana státního aparátu nabírala na obrátkách. Vybavuje si, že v jednom dni byl v Brně třikrát předveden na stejnou policejní služebnu na Bratislavské. Začal mít zdravotní potíže, žaludeční vředy, zhubl. „Říkal jsem si: ‘Ještě toto podepíšeš, chlapče, a z toho šutru nevylezeš, oni tě zabijou.’“ Do bytu, kde stále žilo více lidí z komunity, jednou dokonce vlezli okénkem na WC příslušníci StB. „Najednou jsem měl pistoli u hlavy, mám na to svědky.“ Krájel zrovna něco v kuchyni, v ruce držel nůž. Něco se v něm zlomilo, sykl na estébáka, že už mu o nic nejde a že ho klidně použije. Kamarádi mu dosvědčí, že do bytu vlezli neoprávněně cizí lidé. Těžko říct, zda byli estébáci v šoku z toho, že se dokáže v takové situaci ozvat, nebo ho chtěli jen postrašit, nakonec kupodivu odešli a událost neměla žádnou dohru.

S tehdejší přítelkyní si přečetli román Jacka Kerouaca „Na cestě“ a rozhodli se, že přes prázdniny pojedou stopem do Varny. Projeli asi 1 200 kilometrů přes Maďarsko a Rumunsko. Pokud necestoval na Západ, stačil mu občanský průkaz s celním prohlášením. Do Maďarska se jezdívalo i za hudebními festivaly a koncerty, panovala zde v tomto ohledu větší svoboda než v Československu. Protože byl v podstatě stále v pohybu a na cestách, bylo třeba vyřešit i otázku zaměstnání. Pokud neměl razítko v občance, hrozilo, že by mohl být obviněn z příživnictví. Marodil většinou s žaludečními vředy, pak měl ještě vždy nárok na nějakou dobu rekonvalescence, kterou využíval ke svým cestám. Tím, že nehodlá pracovat pro komunisty, se ostatně nijak netajil. Většinou pracoval v dělnických profesích, v Brně například v Královopolských strojírnách. Sehnat práci nebylo těžké, když o ni člověk přišel.

Přítelkyni kvůli mně vyhodili ze školy

Při svých cestách se koncem sedmdesátých let seznámil i s prostějovskou komunitou mániček. Mezi jeho přátele zde patřil i první manžel jeho pozdější družky Zlaty Kaprálové, Jan Kaprál. Pracoval jako číšník v nádražní restauraci a spolu s manželkou se díky Emilovi zapojili do šíření samizdatu. Vozil jim materiály do Prostějova, přespával u nich v bytě jako spousta dalších lidí z republiky, kteří do města přijeli. „Hodně jsem si na něm vážila jeho nekompromisního postoje ke všemu, co zavánělo komunismem,“ uvedla Zlata Kaprálová při natáčení pro Paměť národa. Kaprálovy také šikanovala StB, Janu Kaprálovi nabízeli spolupráci, někdy ho naložili po směně do auta, odvezli někam za město, zbili a nechali jít bosého pěšky zpět. Jan Kaprál Emila Dvořáka seznámil s jeho budoucí ženou, Marií Juřenovou, která byla z Prostějova. Začali spolu chodit. Studovala v Olomouci vysokou školu, ze které byla po roce soužití s Emilem pod jakousi záminkou v roce 1983 vyhozena.

Partneři zvažovali, co dál, situace se stávala neúnosnou. Navíc se Emil dozvěděl, že na něj byli nasazeni nějací známí, kteří mají donášet. Ti si jej ale oblíbili a po nějaké době ho přišli varovat, že se chystá jeho zatčení a uvěznění na pět let. Jeden z nich chodíval hrát tenis se státním prokurátorem. V Archivu bezpečnostních složek byly dohledány pouze záznamy, k nimž se dochovaly tyto archiválie: Sbírka Objektové svazky (OB) – dílčí informace ve svazcích reg. č. OBŽ-38452 BN* (tematika svazku „Emigrace“) a reg. č. OBŽ-38447 BN* (tematika svazku „Vízoví cizinci“).

Do emigrace odcházela spousta známých. Značný odliv komunita zaznamenala už v roce 1979, kdy se začalo jezdit do Bulharska přes Jugoslávii, čehož většina lidí využila a nevrátila se. Cílenou snahou Státní bezpečnosti už bylo také vyštvat některé tzv. závadové živly z republiky, což jim měla usnadnit i následná akce Asanace.

Emil Juřena byl na výsleších také vybízen k vystěhování, věděl ale, že kdyby odjel první, nepustili by za ním jeho ženu, aby ho trápili. Roku 1987 se Emil s Marií vzali. Přijal její příjmení Juřena. Svatba byla komorní, nešlo o žádnou velkou oslavu. Téhož roku se za nimi zastavil kamarád, který už měl sbalené věci a vystěhovalecký pas. Oznámil, že kdyby se rozhodli odjet, pomůže jim v začátcích. Roku 1987 emigrovala přes Jugoslávii Marie Juřenová, která začala žít v Kanadě. O dva roky později za ní mohl odjet i Emil Juřena. Napoprvé byla jeho žádost o vystěhování zamítnuta. Přes disidentské kruhy se dostal k právníkovi, který mu poradil, že jako manželům jim musí být umožněno vidět se alespoň 14 dní, pokud se neviděli dva roky. Nakonec tedy dostal povolení odjet. Psal se květen roku 1989.

S přáteli se rozloučil na parníku, na břehu už čekaly antony

Před vystěhováním se Emil Juřena domluvil s Jaroslavem Chromkem, organizátorem hudebních undergroundových akcí, na poslední společné akci. Pronajali tehdy parník na Vltavě, na který pozvali asi čtyři kapely. Hrály Tři sestry nebo Stará dobrá ruční práce, jejíž tehdejší saxofonista Vladimír Adamíra na tuto událost vzpomínal při natáčení pro Paměť národa. Na účastníky už na břehu čekaly přichystané antony.

V Kanadě se Emil Juřena dával pomalu dohromady po letech prožitých ve stresu a policejní šikaně. Československo pro něj bylo uzavřenou kapitolou. Události roku 1989 sledoval zpovzdálí s nedůvěrou. Zprvu byl přesvědčen, že jde o provokaci režimu, že demonstrující budou zatčeni a režim ještě upevní svou pozici. Tendence odjet zpět do rodné země se ženou neměli. Rozhodli se až v roce 2000, kdy přijeli i do Prostějova. Z atmosféry v zemi byli nadšeni, rozhodli se, že si v Prostějově pořídí dům. Po letech se setkali také se Zlatou a Janem Kaprálovými, kteří ve městě zůstali a provozovali cukrárnu. Začali se stýkat. Juřenovi koupili dům poblíž. V roce 2009 Marie Juřenová zemřela. Pár měsíců poté zemřel i Jan Kaprál. Zlata s Emilem si v té době pomáhali a nakonec zůstali spolu. V roce 2023, v době natáčení, žili v ústraní ve Stražisku u Prostějova.

 

http://www.czechmusic.net/charts.php?id=zlatyfont