Jiří Jurka

„Pamatuju si ještě na jednu věc, na nálety. Brno chytlo velký nálet dvacátého listopadu, to byl opravdu velký a hrozný nálet. To jsem byl v Borotíně u té tetičky a já si pamatuju na přelety bombardovacích letadel. To byl takový zvuk: vžžžžžžž a to bylo každý druhý den, letěla ta letadla tady přes nás. Oni už si potom Američani u nás ve vzdušném prostoru dělali, co chtěli. Němci, Luftwaffe taky. Když byla bitva o Londýn, kde měli opravdu navrch, to byla hrůza. Oni jim to potom Američané oplatili tak, že já si myslím, že třeba takové Drážďany se zas tolik rozbít nemusely. I když na druhou stranu já si myslím, že po té morální stránce bylo potřeba jejich pseudomorálku, to nebyla morálka, to bylo zrůdné nadšení, bylo potřeba nějak zlomit.“

„Patnáctého března ráno jsme vstali. Tatínek nás budil a říká: ‚Jsou tu Němci.‘ My jsme bydleli na Střední ulici 55, ještě se k tomu musím vrátit. Tam jsme se z té Kuldové, jak jsem říkal, že jsem se narodil na Kuldové, přestěhovali, když mi bylo půl roku. Byl tam postavený nový dům, velký činžovní, který postavil pan architekt Hanák. Pan architekt Hanák byl buď velký hračička, nebo se s někým vsadil. On postavil dům, který měl tři vchody, táhl se tenkrát z Dlouhé ulice, dneska Staňkovy, až na Střední. Měl tři vchody a prosím, měl sto naprosto stejných bytů, neměl nikde žádnou nástavbu, neměl nikde žádné podkroví, ne. Ten dům měl rovnou střechu, ten dům byl rovná krychle a v tom domě bylo sto stejných bytů. Pro architekta to muselo být něco hrozného. V tom našem domě bydleli hlavně Češi. My jsme věděli, že v přízemí bydlí nějací Chládkovi, kteří jsme věděli, že pochází z Vídně. Ale naši sousedé na chodbě, Hauriovi, my jsme o nich celou dobu nevěděli, že jsou to Němci. Přišel ten patnáctý březen, venku byl poprašek sněhu, my jsme se dívali z okna na ulici Střední, na ulici Větřní a na Dlouhou jsme viděli. A my jsme úplně zírali, v kolika oknech byly vlajky s hákovým křížem.“