Petr Jurníček

„Ti starší, co to už zažili v šedesátém osmém, se k tomu moc vyjadřovat nechtěli, ale těch bylo pár. Byl v tom samozřejmě strach, byl v tom respekt, co bude dál, ale hybnou silou byla věc, která se týkala hlavně rodičů a výtvarníků a dalších lidí, kteří říkali: ,Nenecháme si mlátit děti!‘ Což vlastně bylo hrozně silný od těch rodičů, že do toho šli s dětma, podpořit je ve stávkách. Ale to asi nebylo všude. Třeba na naší škole to bylo úžasný."

„Více méně jsme věděli, že jdeme do stávky. Už jsme si volali mezi lidma během víkendu a v pondělí jsme se sešli na Hollarce a tam se rovnou vyhlásila stávková pohotovost a přestalo se učit. Zase tam přišli lidi a vyprávělo se, co se všechno odehrálo a v tom týdnu jsme začli tisknout. Myslim, že to bylo v pátek. Takže sobota, neděle, pondělí, úterý, myslím, že v úterý přišel Jindra Havlík, který dělal ve výstavnictví a vlastně studoval naší školu – byl hollarákem. A přišel Karel Čapek, co vlastně mě učil ve druhém ročníku sítotisk. Potom Pepa Herčík a Zdeněk Netopil – výtvarník, kterého syn tam studoval. Přišli, že prostě začneme tisknout plakáty. V té době jsem učil na sítu, tak to bylo takové rozhodnutí jo/ne, protože rozmnožování protistátních tiskovin se v té době neneslo uplně na pohodu. Ale člověk byl mladej, tak samozřejmě řekl: ‚Ano, jdu do toho.‘ Tak se do toho šlo a rozjel se tisk. Studenti byli nadšení a šlo se tisknout. Víceméně se tisklo čtrnáct dní ve dne v noci."