Božena Jurošková

„Partyzáni u nás pobyli třeba celou noc. Usušili jsme jim oblečení, když byli promáčení. Třeba se vyspali a brzy ráno zase odešli do hor. Pod naším domečkem měli vykopané dva bunkry, tenkrát se říkalo zemljanky. Když neměli nějaké akce, tak tam bývali, anebo někam přecházeli. U nás se zastavovali převážně v noci. Ve dne bylo nebezpečí, že přijdou německé hlídky. Němci měli strach chodit v noci po lese. V noci jsme si byli jisti, že nechodí. Ani nevím, že by někdy v noci uskutečnili nějaký přepad. Partyzáni u nás spali mockrát. Vždycky dostali i nějaké jídlo. Chleba, mléko nebo kávu, polévku. Když někde sehnali mouku, tak ji přinesli a napeklo se pro ně více chleba.“

„Partyzáni se u nás objevili v červnu roku 1944. To přišli tři. Byli to Rusové. Nemohli jsme se s nimi absolutně domluvit. Vůbec to nešlo. Člověk jim nic nerozuměl. Ve škole jsme měli jen němčinu. A tak odešli. Stáhli se asi na Slovensko. Až potom, když byl v srpnu hromadný přechod ze Slovenska do naší republiky, to začalo. To s nimi přišel Čech, kterého jsme znali. Potom chodili už i sami. Ale vždycky, když přišla nějaká větší nebo nová skupina, je přivedl někdo známý. Tak jsme věděli, že to není nějaká záškodnická skupina.“