Antonín Kábele

„Ale na dvě stě metrů překážek jsem získal největší aplaus. Já ještě špatně vidím… tak jsem se rozeběhl. Nezkoušel jsem vůbec, jestli to přeskočím. Ale povídám:‚Já to nemůžu překračovat, to neumím,‘ protože tam to někteří začali překračovat. Já jsem to vyběhnul jak na šedesátku. A teď ten starej Honza řval: ‚Húúú – hop,‘ když jsem dopadnul. Tak jsem byl rád, že jsem přeskočil první překážku. Tam těžko se dá zastavovat. Další ‚húúú – hop!‘ Tam jsem trošinku zakolísal a běžel jsem dál. A na té poslední překážce jsem si říkal: ‚Teď upadnu.‘ A já místo abych zkracoval krok, tak jsem ho prodlužoval. Tím jsem tu překážku vzal zespoda. Už jsem se tak neodrazil a upadl jsem. Jak beru Warfarin, tak jsem se díval, jestli nekrvácím. A chtěl jsem tu překážku zvednout. Ale povídám si: ‚Když ji zvednu, tak já do vedlejší jít nemůžu.‘ To mi potom všichni říkali: ‚My jsme koukali jak blázni, že ji chceš zvednout, že ji chceš obejít a chceš to skočit znova.‘ Já povídám: ‚To jsem chtěl, protože jsem s tím neměl zkušenosti.‘ A pak si povídám: ‚Houby, rozeběhnu to.‘ Tak jsem to rozeběhl a doběhl jsem do cíle. A já jsem vyhrál. Tamty diskvalifikovali, protože to překračovali. Já jsem to skutečně skákal.“

„Tam byl tatínek, kterej byl u Němců – kterej byl jako Němec – v tom trojbloku. Ale měl tam staršího syna a on si na mě dost dovoloval. Protože právě viděl, jak vždycky mluvím o Češích, tak mě mlátil. Já jsem jednou měl klacek, tak jsem se ohnal a praštil jsem ho tím klackem do hlavy. On samozřejmě šel hned domů a oznámil to otcovi. No a ten přišel k nám, a že tatínka udá, a že půjde do koncentráku. Takže tam z toho jsme trošilinku měli strach, ale on to potom neudělal. Nevím, z jakýho důvodu, ale neudělal to. Pod námi bydlel pan Schwarz. Ten zase byl ve Vlajce. A vedle bydleli Vodičkovi. Když se začal poslouchat cizí rozhlas, prakticky jsme tam nosili rádio, to byla taková malá skříňka. Nevím, jak je možný, že když vyrabovali ty vlny, abychom nemohli poslouchat cizí rozhlas, tak stejně se to dalo poslouchat. Stejně se to chytilo. A na tom knoflíku bylo – to dodneška vidím – normálně na papíru napsáno, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. Takže z toho trošinku ten strach byl. Ale stejně jsme to dělali, chodili vedle k těm Vodičkům. Ti chytili Londýn, my jsme zase chytili Moskvu. Takže takhle jsme si to tam přesídlovali. No a ten pan Schwarz, ten chtěl furt tatínka, aby vstoupil do Vlajky. No, on to neudělal, že jo. To neudělal.“