Josef Kačírek

* 1962

  • „Ten první rok, co jsem takhle pracoval na té čáře, tak mě to napadalo, ale možná je to i tím, že z té rodiny, ze které pocházím, která nebyla nikdy vzdělaná, tak možná mi chyběly nějaké věci, které by mě víc dokopaly k tomu rozhodnutí. Nevím, já to nemám dodneška v sobě nějak vyřešené. Jako přemýšlel jsem o tom, ale neudělal jsem to. A přemýšlel jsem o tom tam třeba v jednu chvíli, kdy my jsme si potřebovali nechat věci na té rakouské straně, to znamená měřicí přístroje a to, co jsme měli na to kopání a tak, protože byla z té naší strany špatná cesta a my jsme museli v té době nechat někde auto, dostat se na tu hranici. A tam ten Rakušák domluvil, že na jednom statku jsme si mohli nechat věci. A když jsme se tam potom vraceli, já nevím, ještě jsem tam šel vlastně něco odnést, jenom s tím Rakušákem, že já jsem byl za čárou jenom s tím rakouským dozorcem a tam jsem to neřekl. A měl jsem to říct. Jako rozhodoval jsem se, ale neřekl jsem to.“

  • „Tak se tam potkáš s klukama, kteří taky vědí, že budou dva roky někde v hajzlu, ale ještě jdou všichni tak jako s tím, že si z toho dělají legraci, že to nebude tak strašné, jenomže tě naženou dovnitř. Naženou tě do sprch, odevzdáš ten civil, vyfasuješ ty trencle a ty další věci. Jdeš se nechat ostříhat, kde tě vylepaj dohola, protože je potřeba z tebe udělat prostě nečlověka. Naženou tě do té sprchy, já už jsem zažil třeba při tom, kromě toho, že tam byl obrovský křik, že ti mazáci na nás prostě řvali, tak při tom stříhání mě nějaký debil kopnul kanadou do hlavy. A dají ti prostě najevo... Vyloženě si užívali lidi, co přišli s dlouhými vlasy na tu vojnu, nebyl jsem sám, kdo tam přišel s dlouhými vlasy. No a prostě ten systém tě velmi rychle začne tlačit do toho průseru, že ty jsi tady ten podčlověk a tady jsou ti mazáci a prostě teď to bude trvdé a připrav se na to nejhorší. Toho člověka to... mně to přišlo, jako když vidíš filmy, kdy vystoupí lidi z transportu a přijedou do té Osvětimi a tam se na ně řve a jsou tam ti psi a jsou někam hrnutí. Samozřejmě není to tak šílené jako v Osvětimi, ale to, že z tebe hned na začátku udělají to, že nejsi člověk, je prostě ten hnus.“

  • „Stejně se stalo to, že najednou jsme dostali úplně nesmyslný zákaz. Protože tam nikdy nebyla žádná rvačka, nikdy se nic nerozbilo, lidi byli rádi, že mají kam chodit. A ještě navíc se tam hrála muzika, kdy jsme hráli nějaký takový zvláštní hard rock, nebo jestli to byl vůbec hard rock, a do toho hráli Radotíňáci ty svoje jazzové fúze. Prostě bylo to takové zvláštní setkávání lidí, každý odjinud a vlastně jsme si užívali, že můžeme být někde na muzice a bylo to hrozně klidné. Tenkrát, když přišel ten zákaz, kdy zase nic ti nedají písemně, jenom ti řeknou: ,Sorry, prostě nebudete hrát,‘ tak mě to docela nadzvedlo a říkal jsem si: ,Jako, kde je ten problém?‘ Šel jsem na obec, na obci mi řekli, že prostě ne, že to není společensky kdovíco. Já jsem říkal: ,Sorry, ale tady se prostě nic špatného neděje.‘ No a zvedl jsem telefon a objednal jsem se na okresní výbor nebo na obvodní úřad. Tam jsem si sehnal kulturní referentku a objednal jsem se k ní. Přijel jsem tam, ona se zeptala, o co mi jde. Já jsem říkal, že máme problém na té Zbraslavi s těmi zábavami, a ona se ptala, co bych jako chtěl. Tak jsem říkal, že bych potřeboval bumážku, že je to všechno v pořádku, ale že nechci, aby mi dávala papír. Že sem přijedu a poprosím, ale ať přijede, ať se prostě podívá na místě, jak to vypadá, co tam jako děláme, jestli je to teda společensky špatné nebo jaké to je, ale ať to vidí vlastníma očima. A že jdu za ní kvůli tomu, že vím, jak to v té hierarchii je. Že prostě si na místní úrovni někdo něco usmyslí a začne si hrát na nějakého dozorce kultury, ale okres nebo obvod má větší sílu, a jestli by teda mohla přijet. A ona přijela. Přijela, dala si tam víno, skamarádila se s Martinem Kordou. Tomu bylo tenkrát šestnáct. Strávili spolu večer, v pohodě, ve vší počestnosti. A ona to slyšela, viděla, jak se tam ti lidi chovají, a dostali jsme razítko, že jsme nezávadní a bylo to. A zase na chviličku jsme mohli hrát.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 23.02.2021

    (audio)
    duration: 01:55:23
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.05.2021

    (audio)
    duration: 01:57:30
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.06.2021

    (audio)
    duration: 01:07:11
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Já nechci žít jako stroj

Josef Kačírek v roce 2021
Josef Kačírek v roce 2021
photo: Post Bellum 23. 2. 2021

Josef Kačírek se narodil 31. ledna 1962 v Řevnicích, ale vyrůstal v Mníšku pod Brdy a později na Zbraslavi. Od dětství hrál na kytaru a na gymnáziu založil s kamarády kapelu Válcovna plechu. Na Zbraslavi v 80. letech organizoval hudební zábavy. V roce 1981 byl povolán na vojnu, kde procházel tvrdou šikanou ze strany mazáků. Na vojně absolvoval geodetický výcvik v Opavě, během kterého čekali na povolávací rozkaz do Polska, kde bylo později vyhlášeno stanné právo. Jako geodet působil na vojně Josef u hraniční čáry na Lipně a později v obci Prášily. Kvůli odmítnutí podpisu socialistických závazků podstoupil výslechy a psychicky se zhroutil. Po návratu pracoval jako posunovač a později v kotelně, až do roku 1989. Po revoluci působil jako zvukař a novinář ve Svobodné Evropě nebo ve Slovenské redakci RFE/RL. Poté jezdil do zahraničí jako elektrikář s výstavní firmou a spolupracoval s Jiřím Kornem a kapelou 4TET. Později nastoupil do Českého rozhlasu. V současnosti působí v Kampusu Hybernská Univerzity Karlovy.