The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Kadeřábek (* 1925  †︎ 2020)

• narozen 8. dubna 1925

• 1933 rodina koupila kiosek

• 1931-1940 studium ZŠ

• 1940-1943 učněm v drogerii

• 1943-1944 studium na likérnické škole v Praze

• 17. dubna 1945 bombardování Berouna, smrt tehdejší přítelkyně

• 1950 svatba

• 1952-1953 vojákem z povolání

• 1963-1969 redaktorem v deníku Svoboda

• 1969 zákaz publicistické činnosti

• 1985 odchod do důchodu

• od 1985 vydával knihy týkající se berounských reminiscencí

• zemřel 24. listopadu 2020

Dětství na trati

Rudolf Kadeřábek se narodil 8. dubna 1925 v Berouně. Oba jeho rodiče, Jana i František, pocházeli z velmi chudých poměrů a Rudolf byl jejich jediným dítětem. Rudolfovu rodinu živilo jen malé hospodářství a otcovo zaměstnání v Králodvorských železárnách. Dětství  pamětník strávil bezstarostnými hrami a lumpárnami, s kamarády zapalovali kompost, vozili se na krách v řece Berounce, naháněli veverky a hlavně se s oblibou věšeli na šraňky na železniční trati. „My jsme si samozřejmě neuvědomovali nebezpečí a naopak jsme si uvědomovali rozkoš, kterou pro nás šraňky skýtaly,“ vzpomíná. Kadeřábkovi totiž bydleli v Berouně na Závodí, u železniční trati, a ta se Rudolfovi stala druhým domovem.

Kiosek Bouda

Když bylo Rudolfovi osm let, utrpěl jeho otec těžký úraz, kvůli němuž byl vyřazen z práce v železárnách. „Začala nová éra naší rodiny. Táta koupil kiosek u nemocnice, říkalo se mu Bouda,“ vypráví Rudolf. V kiosku se střídala celá řada lidí, například dva zaměstnanci pohřebního ústavu, kteří číhali na pozůstalé, až budou odcházet ve smutku z nemocnice. Největší vliv však na Rudolfa v éře Boudy měl Švejkův feldkurát Ibl, tedy Jan Evangelista Eybl, který dosluhoval v Berouně a dvakrát týdně chodil do nemocnice sloužit mše. „Byly to pro mne velmi zajímavé zážitky, protože byl sprostý jako dlaždič. Mě si tak trochu oblíbil a jednu dobu si mě vzal jako ministranta do nemocniční kaple. Velmi svérázným způsobem odsluhoval mši. Žádné ‚Ad deum qui laetificat juventutem meam et deus meus‘, ale‚ ‚Ty blbče, dej ten misál pořádně!,‘“ vzpomíná Rudolf.

Ozvěny války během dospívání

Na začátku války chodil Rudolf do čtvrté třídy měšťanky, za třídního měl svůj velký vzor, učitele Štěpána Konopíka. Právě ten v pamětníkovi vzbudil první zájem o literaturu a psaní: „Většinou vzal první sešit a řekl: ‚Tak toto je práce Rudolfa Kadeřábka, kterou klasifikuju: Sloh 1 - vyznamenání, pravopis 3, úpravu nechci ani hodnotit, no nejméně 4-.‘“ Štěpán Konopík byl později zatčen a roku 1942 zemřel v Osvětimi. S německou okupací se Rudolf nikdy nesmířil a bojoval proti ní tak, jak mohl. V roce 1939 si opatřil malou tiskárničku a s kamarády po večerech tiskli letáčky s nápisy Smrt Němcům, které poté roznášeli po Berouně. Tato jejich nebezpečná hra naštěstí praskla jen doma, mohlo to tenkrát dopadnout mnohem hůř. Asi nejvýraznější vzpomínku z jeho školně válečných let v Rudolfovi zanechala Blanka Ester Bradová, židovská dívka, která s jejich partou každé ráno odjížděla do města a odpoledne se zase vracela: „Blanka nám, když jsme vystupovali na Smíchově, svěřovala svetr či sáčko, na kterém byla vyšitá židovská hvězda. My jsme si to hrdinně dali na střídačku do aktovky a šli do svých škol, jako by nic. Nikdy jsme se jí neptali, kde je celý ten den, nikdy jsme se neptali, jak je možné pohybovat se po Praze v její situaci.“

Učeň v drogerii

Přestože z něj otec chtěl mít kováře, Rudolf se této práce odmalička bál. Roku 1940 nakonec získal díky kontaktům ve špitále místo učně v nově zakládané drogerii. V té době se Beroun stal německým posádkovým městem a denně okolo obchodu mašírovali zpívající a pochodující vojáci. „To období pro mne mělo úžasné kouzlo. Zažil jsem tam počáteční kariéru Václava Pavla Borovičky,“ vzpomíná Rudolf. Budoucí spisovatel, berouňák Pavel Borovička, totiž objevil vzadu za drogerií rozlehlé prostory a rozhodl se, že se tam budou pro Wehrmacht vyrábět kosmetické potřeby, jako je sůl do koupele a pudr na nohy.

Během svého působení v drogerii se Rudolf Kadeřábek setkával s brněnskými Židy, kteří si chodili pro léky. Má na ně mnoho vzpomínek, například na rodinu Roubíčkových, kteří se nemohli dočkat koncentračního tábora, jelikož měli pocit, že tam budou v bezpečí a mezi svými, ochráněni před nálety.

Likérnická škola

Když roku 1943 skončil Rudolf s učňovstvím, váhal, co dál. Vysoké školy byly během války zavřené, nakonec se tedy rozhodl pokračovat studiem na pololegální Odborné škole likérnické. „Táta zabil doma kůzle a odvezl ho do školy, ne ředitelovi, ale školníkovi. Nikdy jsem se nedozvěděl, co ten přesně udělal, ale vzali mě,“ vysvětluje. V suterénu školy v té době fungoval Výzkumný ústav vinařský a studenti spolupracovali s odborníky na výrobě a rozborech lihu: „Oni vyráběli líh, my jsme ho zpracovávali. Všechno bylo báječné, ale nesměli jsme příliš zveřejňovat, kam chodíme.“ V jejich ročníku bylo totiž oficiálně pouze jedenáct studentů, přestože jich tam chodilo třicet dva. Přednášeli skvělí odborníci, snad i díky tomu, že VŠ byly zavřené a profesoři neměli kde jinde působit.

Konec války v Berouně

Ke konci války se změnila situace a Beroun se stal z posádkového lazaretním městem. 17. dubna 1945 proběhl nálet, během něhož zemřelo padesát dva lidí, včetně Rudolfovy tehdejší lásky Miroslavy Kačírkové. Z celé její rodiny přežila jen mladší sestra, kterou Rudolf osobně vyprošťoval ze sutin domu. „Když jsme necky rozebírali, najednou jsme uslyšeli hlas. Pod neckami byla ta dívenka a na nich jen tak tak visela stropní deska.“ 

Život šel ale dál a Rudolf se nachomýtl k dalším událostem květnové revoluce. Když nebyla práce v likérce, rozvážel sodovku a limonádu či svážel kůže z jatek u Dobříše do Berouna, kde se hověziny solily a posílaly do Prahy. Ženy, které zde pracovaly, z nich ještě vyřezávaly zbytky masa a dělaly báječnou polévku. V sodovkárně měl na Rudolfa spadeno prokurista, jelikož po večerech sháněl s kamarádem a kolegou Oldřichem Veselým ve služebním autě chléb pro tamější zaměstnankyně. Pokaždé si vymýšleli nějaké nesmyslné výmluvy. „Byl tam takový zvláštní podzemní humor, který přeci jenom zpestřoval život těch nelehkých dnů.“

Začátkem května 1945 Němci z Berouna postupně odcházeli. Za charakteristickou událost revoluce považuje Rudolf 11. května, den, kdy šel po mostě a potkal průvod s raněnými německými vojáky, doprovázenými německými i českými ošetřovatelkami. „Průvod se pozvolna sune a zhruba vprostřed řeky se naší ošetřovatelce podaří přehodit Němku přes klandr, přes pažení lávky, do řeky. Není tam mnoho vody, možná nad kolena, německá schwester se potácí ve vodě, plácá se po proudu, ta česká na ní řve všechna možná jména. Němka se posunuje po proudu na dost velkou vzdálenost, padá chvílemi do vody, zase se vztyčí, zase padá, jako když se ukrývá. Jeden z těch gardistů, co je doprovází, sejme pušku, zacílí a tu německou ošetřovatelku zlikviduje. Najednou vidíme, jak se nad vodu vynoří tělo, ještě mírně pohybuje rukama a proud ho pozvolna odnáší dál,“ vypráví Rudolf.

Život po válce

Roku 1947 nastoupil pamětník základní službu, k armádě se poté v roce 1952 vrátil, primárně kvůli tomu, že v té době již měl rodinu a potřebovali byt. Ten získali, Rudolf ze služby odešel a až do roku 1960 střídal povolání. Tehdy se na nějakou dobu uchytil jako ekonom v Berouně během stavby velkolomu Čertovy schody. V té době pravidelně přispíval do různých redakcí. Jednoho dne ho navštívil Miroslav Karný, tehdejší šéfredaktor deníku Svoboda, s pracovní nabídkou. „Co budu zapírat, taková šance se pro mě v té době nemusela opakovat. Zavolal jsem mu druhý den, on si mne pozval do kanceláře, a tak jsem se stal na osm let redaktorem z profese. Byla to báječná práce,“ říká. Během tohoto období se naplno projevil Rudolfův zájem o lidské osudy. Natočil řadu rozhovorů, založil rozhlasový pořad Lidé kolem osobností, spolupracoval na pořadu Kolotoč a Pozor, zákruta!, zahájil korespondenci s Jarmilou Novotnou, psal články do deníku Svoboda...

Pak však přišel 21. srpen, v redakci proběhla čistka a Rudolfovi byl udělen zákaz činnosti. Přestože i nadále publikoval pod cizími jmény, musel si znovu hledat práci: „Díky různým vztahům jsem přeci jenom ta léta do důchodu prošel snáz, byť jsem si také odbyl řadu let v berounské eternitce.“ Právě práce v továrně se mu ale nakonec hodila, jelikož v té době stavěli s rodinou dům a potřebné součástky nebyly nikde jinde k dostání. Vzpomíná, že tam vládlo heslo: „Hlavně zdraví, to ostatní si nakrademe!“ a později „Hlavně zdraví, to ostatní vyfasujeme!“ Když pamětník něco potřeboval, poprosil vedoucího, ten nechal danou součástku naložit na cisternu a když jela kolem jeho domu, přehodili mu ji přes plot. 

Posledních pár let před důchodem, tedy dobu do roku 1985, strávil Rudolf Kadeřábek jako hlídač v krajském podniku. Jediná věc, kterou nikdy neopustil, je psaní. „Publicistika mne vždy držela psychicky, morálně i existenčně,“ říká. Během svého důchodu vydal Rudolf již pět knih a právě připravuje knihu šestou. „Vrhl jsem se na takovou specialitu berounských reminiscencí. Snažím se zachovat věci, kterým hrozí zapomnění, myslím si, že je to škoda,“ uzavírá.