„Blanka nám svěřovala cosi a my jsme to, s odstupem s podivnou ochotou, přijímali. Když jsme vystupovali na Smíchově, tak si vždycky někdo z naší party vzal svetr, nějakou bundu, nebo nějaké Blančino sáčko. Na jejím oděvu byla našitá židovská hvězda. My jsme si to hrdinně dali na střídačku do aktovky a šli jsme do svých škol, jakoby nic. Nikdy jsme se Blanky neptali, kam ona chodí, kde je celý ten den, jestli chodí někam na školu. Jak si počíná to dopoledne, než se s ní zase odpoledne někdo z nás setká. Potom jsme jeli zpátky do Berouna a v Berouně si znovu oblékla ten svetřík, bundičku nebo sáčko s hvězdou. Opakuji, nikdy jsme se nezeptali, jak je to možné, pohybovat se v Praze v její situaci.“
„Bylo to, jak říkám, velmi zajímavé období, protože se tam [v kiosku u nemocnice, který patřil rodině Kadeřábkových] také střídala celá řada lidí jiného kalibru, konkrétně to byl třeba feldkurát Eybl ze Švejka, který dosluhoval v Berouně a chodil dvakrát týdně do nemocniční kaple sloužit mši. Jednak pro řádové sestry Františka Boromejského, a jednak pro klienty nemocnice, tedy pacienty. U nás se vždycky navečer, než tam šel spát, stavil na pivo. A byly to pro mne velmi zajímavé zážitky, protože byl sprostý jako dlaždič. Mě si tak trochu oblíbil a jednu dobu si mne vzal jako ministranta do nemocniční kaple a zase to bylo zajímavé, protože svérázným způsobem odsluhoval mši. Žádný ‚Ad deum qui laetificat juventutem meam et deus meus,‘ ale: ‚Ty blbče, dej ten mistrál pořádně!‘“
„Průvod [transport s raněnými německými vojáky doprovázený německými a českými sestrami - pozn. editora] se pozvolna sune a zhruba vprostřed řeky se naší ošetřovatelce podaří přehodit Němku přes klandr, přes pažení lávky, do řeky. Není tam mnoho vody, možná nad kolena, německá schwester se potácí ve vodě, plácá se po proudu, ta česká na ní řve všechna možná jména. Němka se posunuje po proudu na dost velkou vzdálenost, padá chvílemi do vody, zase se vztyčí, zase padá, jako když se ukrývá. Jeden z gardistů, co je doprovází, sejme pušku, zacílí a německou ošetřovatelku zlikviduje. Najednou vidíme, jak se nad vodu vynoří tělo, ještě mírně pohybuje rukama a proud ho pozvolna odnáší dál.“
Rudolf Kadeřábek se narodil 8. dubna 1925 v Berouně. Dětství prožíval v předválečném Československu v kiosku zvaném Bouda, který jeho rodina koupila naproti berounské nemocnici. Během války byl učněm v drogerii a jelikož byly vysoké školy zavřené, rozhodl se dále studovat na pololegální likérnické střední škole. Stal se svědkem bombardování v Berouně 17. dubna 1945, během něhož zemřela jeho tehdejší láska. Po květnové revoluci střídal mnoho povolání, přispíval do různých novin, až se mu roku 1963 splnil sen stát se redaktorem na plný úvazek v deníku Svoboda. Tam se odehrála nejkrásnější léta jeho života. V redakci působil až do roku 1969, kdy proběhly v důsledku okupace masivní čistky a celá redakce byla rozpuštěna. Rudolfovi byla zakázána publicistická činnost. Do svého důchodu vykonával řadu povolání, publicistiku však nikdy neopustil a až do roku 1989 psal pod cizími jmény. Vydával knihy týkající se historie berounských reminiscencí, v době natáčení chystal svůj šestý titul. Rudolf Kadeřábek zemřel 24. listopadu 2020.
