Josef Kadlčík

„No tak šli tam, došli na špačkárnu [rozhlednu], vylezli a střežili. Měli chodit po ochozu podle předpisu, ne se schovat do búdy, když nepršelo. Bylo to v létě. Chodili po tom ochozu a potom se ten Resutík zebral a řekl temu Křížovi, že jde na záchod a napit sa vody. Tam jsme chodívali, byla tam latrína kousek od té mačkárny a taková studánka malá. A šli nástraháři. Už slezl ten Resutík. Byl tam podchod pod drátama. Tím podchodem prošel a šel. A tomu [Křížovi] řekl, že se jde napit vody, ale ten Kříž nevěděl. Oni neměli zavedení do terénu, ti kluci, ti nováčci. Žádný jich nezavedl. My když jsme přišli na rotu, tak nás sebral a zavedl do terénu a řekl nám: ‚Tady je to, tady je to a takové a takové zvyklosti tady jsou,‘ a potom jsme ještě na druhý den dělali demarkačku, jako kudy jde vlastní hranica. Tam to dělal potůček, tu hranicu. A tito naši nováčci to neabsolvovali. To ho možná zachránilo. Tak podlezl podchod a šel přes orný pás do toho lesíka k Němcom.“

„Tož nakonec to dopadlo tak, ten vstup do JZD, že tam vstoupili matka a jim už bylo přes padesát roků. A otec teda chodili do práce do cihelny. Ovšem závazky nebo povinnosti, které byly na člena JZD kladené, odpracování určitých jednotek. A to byly sakramensky naměřené jednotky. Oni měli třeba vyplet měřicu řepy, ale když by to přeměřal správně, tak by to měli pomáli dvě měřice. Tak to sa všecko plnilo. A když teda jim došel důchodový čas, matce, a žádali si o důchod, protože pokud oni byli v domácnosti, než došlo JZD, tak otec jim platili to sociální pojištění, takže na nich sa to vztahovalo. Ale když došel důchodový věk, tož oni jí nakonec zjistili, že tam nemá nic odpracované.“