The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kadlčík (* 1939)

• narozen roku 1939 v Brně

• s rodiči a sourozenci žil v Ratiškovicích

• v 50. letech jeho rodina vstoupila pod nátlakem do JZD

• vyučil se instalatérem

• roku 1958 narukoval na vojnu

• odvelen k Pohraniční stráži na Chebsko

• žije v Dolních Bojanovicích

Dětství

Josef Kadlčík se narodil v Zemské nemocnici v Brně v roce 1939. Pocházel ovšem z Ratíškovic, kde jeho otec hospodařil na malé usedlosti s necelými třemi hektary polí a luk. Vedle toho svou obživu doplňoval v letních měsících prací v cihelně a v zimě pracoval v lese. Rodina pana Kadlčíka byla velmi početná, měl dalších deset sourozenců, z nichž dva zemřeli ještě před tím, než se Josef narodil. Život na vesnici tehdy nebyl jednoduchý ani pro malé děti. Ty musely už od útlého věku pomáhat rodičům. Děvčata pomáhala mamince v domácnosti a kluci zastávali práce v hospodářství. Pan Kadlčík vzpomíná: „Mně bylo třeba, já nevím, deset dvanáct roků, otec mě nahodili fůru hnoja: ‚Zavezeš to na pole a tam to zhážeš, a až dojdeš dom, já ti naložím další.‘ Oni mezitím si dělali nějakú jinší prácu.“

Kolektivizace

Změny bezprostředně po roce 1948 Josef Kadlčík podle svých slov nevnímal. Pouze si vzpomíná, že „když nás verbovali nebo sváděli do Pionýra, no tak otec byli proti temu, protože oni už věděli, co to obnáší.“ V 50. letech přišla i do Ratíškovic kolektivizace zemědělství. Původní, tzv. menšinové družstvo se pod nátlakem rozrůstalo. Praktiky tehdejších „kolektivizátorů“ zažili na vlastní kůži i dva nejstarší bratři pana Kadlčíka. Ti byli v té době již ženatí a živili své rodiny. Kadlčíkovým proto bylo vyhrožováno, že pokud nevstoupí do JZD, budou všichni z práce vyhozeni. „Takový byl tenkrát nátlak na ty lidi. […] Nejhorší na tom bylo, že ti největší sedláci furt [říkali]: ‚Nevstupujte, nevstupujte!‘ Nakonec tam skočili a obsadili vedoucí místa, ragulíni,“ vzpomíná na nelehkou dobu pan Kadlčík.

Největší nátlak prováděl v Ratíškovicích jistý soudruh Herzán. „Tož nakonec to dopadlo tak, ten vstup do JZD, že tam vstúpili matka, a jim už bylo přes padesát roků, a otec teda chodili do práce do cihelny. Ale závazky a povinnosti kladené na členy JZD a odpracování jednotek, to byly sakramentsky naměřené jednotky, […] tak to sa plnilo. A když došel důchodový čas matce a žádalo sa o důchod, […] nakonec zjistili, že tam nemá nic odpracované. V papírech na JZD neměli zanesené, že by něco odpracovali. […] Ti ragulíni ubírali jednotek a dávali to odpracované svojím ženám, aby měly větší příjem,“ vzpomíná Josef Kadlčík na nespravedlnost, jejíž obětí se stala jeho maminka. Přes tvrdý postup kolektivizátorů se někteří samostatně hospodařící sedláci udrželi v Ratíškovicích až do doby normalizace.

Vojna – přijímač

V druhé polovině 50. let se Josef Kadlčík vyučil v Hodoníně, Českém Těšíně, Poličce a Gottwaldově (Zlíně) instalatérem. Potom nastoupil základní vojenskou službu, na kterou vzpomíná: „To bylo v osmapadesátém a to sem sa divil temu, že mňa dali k péesákům. Já jsem měl rád psů, měl jsem vždycky psa nějakého. U odvodu: ‚Kde bys chtěl jít?‘ – ,No, nekam, kde mají psů.‘ A psi měli enom u Pohraniční stráže nebo u Vnitřní stráže, tak sem sa dostal k tej Pohraniční stráži.“ Sice měl rád psy, ale nebyl z rodiny, která by komunistickému režimu příliš přála. Dodnes je pro něj záhadou, proč byl povolán právě ke střežení státní hranice. Na konci října 1958 narukoval do Aše, kde prodělal tříměsíční přijímač. Cíl umístění branců vybraných k Pohraniční stráži byl do poslední chvíle tajen: „Všecí, co šli k bojovým jednotkám a k Vnitřní stráži, tak věděli nejmíň čtrnáct dní dopředu, kde půjdú, a my jsme nevěděli nic.“ Josef Kadlčík tak narychlo rukoval a na poslední chvíli mu jeho bratr vyrobil dřevěný kufr nezbytný pro všechny tehdejší vojáky.

Režimní propagandu vnímal pan Kadlčík s rezervou, přesto jedním dechem dodává: „Když je ti vtlúkané pořád něco do hlavy, tak nakonec stokrát opakovaná lež se stává pravdú.“ Přijímač strávili vojáci „v poklusu“. Ubytováni byli v bývalé tovární hale jedné z ašských textilek. Na neutěšené ubytovací podmínky vzpomíná Josef Kadlčík takto: „Sto šedesát lidí v jedné místnosti, tam když ráno otevřel dveřa, tak nemohl škrtnút, nemohl si tam zapálit cigaretu. To by vybuchlo.“ Výcvik i následná služba na hranici se panu Kadlčíkovi vryla nesmazatelně do paměti. Dodnes si pamatuje jména svých nadřízených a kamarádů a také dokáže vyjmenovat součásti výzbroje a výstroje do nejmenších podrobností. Každý den museli vojáci absolvovat rozcvičku spojenou s během na nedaleký kopec. Pan Kadlčík vzpomíná: „A tam, kúsek od teho byla trať, kady ujel vlak svobody.“¹

Pohraniční rota

Po přijímači byl Josef Kadlčík přidělen k 3. praporu 5. chebské brigády, 17. pohraniční rotě v Dolní Hraničné nedaleko hraničního přechodu Pomezí. Nejbližší osídlení civilního obyvatelstva se nacházelo v Chebu, kam to bylo „sedm kilometrů zkratkou“. Rota Pohraniční stráže byla značně izolovanou jednotkou, která se musela ve všem spoléhat na vlastní síly. Čítala 24 vojáků včetně důstojníků střežících asi pět kilometrů státní hranice. Ti museli zastat všechny důležité funkce. „Co jsme si udělali, to jsme měli, co jsme si neudělali, to jsme neměli. Když jsme si naškrábali brambory, tak jsme měli naškrábané. Když jsme jich nenaškrábali, tak jich kuchař hodil do hrnca a uvařily se ve slupkách. […] A to aj když tam dojela nějaká kontrola z praporu nebo z brigády, když tam chtěli jest, tak si taky museli nalúpat brambory. Žádný jiný nelúpal,“ vzpomíná s úsměvem pan Kadlčík.

Rota sídlila ve zdemolované vesnici po odsunutých německých obyvatelích. Mezi ruinami vesnice stál pouze jeden statek, v němž sídlila celá rota. Odchodem původních obyvatel a příchodem vojáků neztratila usedlost plně svůj charakter. V bývalých chlívech sice psovodi ubytovali své čtyřnohé svěřence, ale na rotě se chovalo také šest prasat, šest koní a dvě krávy. Jen slepicím se zde nedařilo kvůli všudypřítomným potkanům. „Potom sa dělala zabíjačka, to sa na rotě nedělalo, to sa zavezlo na jatky. To sa nám ale odečetlo z přídělu. Né že by to bylo jako navíc, to sa nám odečetlo. Akorát tlačenka a ty podbradky a takové to zabíjačkové jídlo, to ostálo mimo příděl,“ vzpomíná na každodenní fungování pohraničního „hospodářství“ Josef Kadlčík a dodává: „A nakonec jsme tam měli aj včely. Jeden spolubojovník chytil roj, když byl na kontrole za drátama. […] Na hůře jsem našel vojenský kufr po nekom, někdo ho tam nechal. Tak jsme jich dali do teho. Tož jsme měli včeličky.“ Když odcházel Josef Kadlčík se svými kolegy do civilu, prodali roj místnímu včelaři za láhev pálenky. Nad rámec běžných přídělů byla také veškerá srnčí a zaječí zvěř. Zajíce dokonce vojín Kadlčík prodával jednomu důstojníkovi, čímž si doplňoval svůj žold.

Na konci 50. let už byla situace na hranici, podle vzpomínek pana Kadlčíka, vcelku poklidná. Od roku 1951, kdy byla zavedena nová sestava ochrany státní hranice a kromě drátěných zátarasů a orných pásů byly zakládány dokonce i minová pole, byly aspoň poslední jmenované prvky ostrahy hranic zrušeny. Před rokem 1951 byla ostraha hranice ještě v kompetenci SNB, k jejímuž 1. pohotovostnímu pluku původně příslušel i velitel 17. pohraniční roty kapitán Hruška. Ten byl mezi svými podřízenými neoblíben pro svou přísnost, a Josefa Kadlčíka dokonce jednou málem dostal do vězení. Byl tehdy na hlídce se „záložákem“. Jeho druh ve zbrani se ovšem před službou nevyspal, protože byl v době volna „prohánět sukně“. V noci zaslechli přicházet někoho z vnitřní strany hranice a čekali, až se někdo ukáže. Byl to velitel roty s „politrukem“. Josef Kadlčík byl jako velitel hlídky obviněn ze spánku ve službě. „Hrozil mi prokurátorem. To nebyla sranda, jít na Bory. To by nebylo na měsíc, ale minimálně na rok. Pak mě napadlo, že jsem mu spravoval vodovod doma, na rozkaz, místo spánku, den předtím. Řekl jsem: ‚I kdybych zaspal, tak jedině tým způsobem, že jsem byl nevyspalý, protože jsem den předtím spravoval velitelovi roty vodovod v jeho baráku, ale tvrdím furt, že jsem nespal.‘ […] Na druhý den jsem dostal deset dní ostrej base.“ Ani do „basy“ ovšem nakonec nešel. Vězení se nacházelo pouze u brigády a musel by každý den dojíždět na rotu na službu, což by kvůli jednomu vojákovi představovalo zbytečně vysoké výdaje.

Díky tomu, že byl pan Kadlčík vyučeným instalatérem, strávil velkou část své služby výkonem právě tohoto řemesla. Jeho první prací byla rekonstrukce koupelny v sídle roty, aby se vojáci nemuseli jezdit koupat jenom jednou za 10 dní do Chebu. V armádních skladech se nenacházel materiál vhodný na opravu, proto mohl jet na týden domů, aby přivezl vše potřebné. Od té doby dělal údržbáře. Prováděl všemožné práce, od instalatérských přes malířské až po sklářské.

Služba na hranici

K narušení hranice došlo za dobu služby pana Kadlčíka na úseku 17. roty pouze několikrát. Pohraničníky často pozorovali civilisté z opačné strany hranice. „O nich sa vědělo, že tam chodijú, ale nebyl rozkaz jich dostat. […] Až jedenkrát sa odvážili až k samotným vratom a před týma vratama jsme měli ještě nízkoklopýtné nástrahy. […] Tam byly výmetnice a světlice. Když to chytlo, tak to na zemi začlo hořat a světlo z toho bylo jak vedně. […] Ten malý Laďa Trumecký došel k tým Němcom, měli dva metry, a povídá: ‚Tož, poď!‘ Tak je chytl za opasek a dotáhl je za vrata,“ vzpomíná pan Kadlčík. Nikdy se nedověděl, jaký byl další osud těchto Němců.

Další pokus o narušení se udál z vnitrozemí. Byli při něm zadrženi dva muži. Nekladli žádný odpor. Jedinou změnou, kterou tento incident pro pohraničníky přinesl, byla skutečnost, že zástupce velitele od té doby nosil do služby zbraň, což dříve nečinil.

Došlo také k tomu, že jedné noci utekl jeden z vojáků. Několik „mazáků“ se rozhodlo, že se před odchodem do civilu už nenechají předpisově ostříhat. Tento akt neposlušnosti byl velením vyhodnocen jako vzpoura a vojáci šli do vězení. Tím byla 17. rota oslabena a dostala posily z okolních rot a zálohy. Právě jedna z těchto posil, vojín Resutík, šel jednoho dne na hlídku s nováčkem Ladislavem Křížem. Hlídkovali na rozhledně zvané „špačkárna“ v místech, kde byla vzdálenost mezi ostnatým drátem a státní hranicí pouhých 200 metrů. Pod záminkou, že potřebuje vykonat potřebu a napít se, slezl Resutík z rozhledny, prolezl podchodem v zátarasu a odešel do Německa. Josef Kadlčík si vybavuje: „Potom šli nástraháři a vidí nováčka samotného na špačkárně a říkajú: ‚Kde máš velitela hlídky?‘ – ‚No šel sa napit vody a na záchod.‘ […] A šli potom zpátky asi za hodinu a on tam byl furt sám. […] Tak odešel se samopalem a se všeckým vybavením. […] Tak to jsme nadávali na toho Resutíka všecí. Tenkrát, kdybychom ho dostali, tak bysme ho sami dobili enom kvůli tomu klukovi, protože teho museli z tej búdy nakonec snést. Nebyl schopný sám sejít.“

Josef Kadlčík také slyšel o některých incidentech na sousedních rotách. Přes území střežené jednou z nich utíkali zvědové z Německa a na jiné blízké rotě, kam byl převelen kapitán Hruška, byla hranice dokonce dvakrát překročena. Údajně to bylo kvůli únavě vojáků, kteří po obtížném drilu usnuli ve službě.

V pohraničních lesích se nacházelo velké množství zvěře. Srnky, divočáci i ptactvo často spouštěli světelné nástrahy a chytali se i do ostnatého drátu, případně překážek, které byly pod proudem: „Nejhorší bylo, když vleze ježek do drátů a napichne se. Jináč on snese hodně vysoké napětí. On sa skulí do klubíčka a uteče, ale když nemože a napichne se, tak hoří. A to tak smrdí!“

Josef Kadlčík nechápe lidi, kteří odsuzují tehdejší pohraničníky. Podle něj nebylo možné neplnit rozkazy nebo pouštět uprchlíky. Tím by se samotní pohraničníci dostali do velikých problémů. „Kdo chtěl utéct a nebyl darebák nějaký, tak utékl vždycky a legálně. Šel na výlet nebo na zájezd,“ hodnotí tehdejší dobu pan Kadlčík z pohledu pohraničníka.

Poznámky:

1. Šlo o největší jednorázový hromadný útěk přes hranice. Osobní vlak se skupinou snažící se o útěk i s běžnými a nic netušícími cestujícími v roce 1951 nezastavil na nádraží v Aši, prorazil hraniční závoru a zastavil se až v Německu. Více viz např. NAVARA, Luděk: Příběhy železné opony. Host. Brno 2004.