The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Kahulová (* 1926)

• narozena 13. listopadu 1926 v Hodoníně u Kunštátu

• matka a otčím provozovali v Hodoníně hostinec a řeznictví

• otčím se v době tzv. cikánského tábora stal po určitý čas hlavním dodavatelem masa

• pamětnice se za války setkávala s táborovými dozorci a několikrát tábor navštívila

• v letech 1942–1943 pamětnice absolvovala hospodyňskou školu v Boskovicích

• v hostinci rodičů došlo 18. ledna roku 1945 k přestřelce mezi partyzány a německými četníky

• po skončení války pamětnice pomáhala s rodinným hospodářstvím

• roku 1953 hostinec Schwarzových propadl státu, resp. Jednotě

• až do 80. let pamětnice soukromě hospodařila

• roku 2022 stále žila v Hodoníně u Kunštátu

Památník holokaustu Romů a Sintů na Moravě stojí v údolí, na dohled silnice spojující obec Rozseč a Hodonín u Kunštátu, na místě zvaném Žalov. Doslova tudy prošla historie. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vznikl nejprve kárný (pracovní) tábor, pak tzv. cikánský tábor. Na sklonku druhé světové války se v něm ubytoval wehrmacht, později po osvobození si zde Sověti zřídili lazaret. Po internovaných Němcích určených k odsunu (na místě zůstali do října 1946) přicházeli v letech 1949 až 1950 političtí vězni. Navzdory tomu, co se na Žalově za války a po válce odehrálo, místo za komunismu sloužilo k rekreaci, mimo jiné i jako pionýrský tábor. V těsné blízkosti památníku jsou dodnes pochovány oběti holokaustu Romů (121 z nejméně 207, z větší části děti) a také 48 z celkem 80 zemřelých Němců. Piety spojené s romskými oběťmi se zde pozůstalí účastní od roku 1973. Dříve soukromě a ve skrytu, po roce 1989 organizovaně. Jaké bylo žít nedaleko místa, kam se na základě protektorátních nařízení od srpna 1942 sváželi především moravští Romové a Sintové?

Drahomíra Kahulová vyrůstala v rodině, která provozovala hostinec a řeznictví s vlastní porážkou. Vzpomíná, že se k hospodářství a starosti o zvířata hodila jako jediná ze sester a taková práce ji těšila. Než k muzice, šla mnohdy raději do maštale nebo do lesa. K nim do hostince chodíval starosta Hodonína u Kunštátu Sedlář, dozorci z tábora, obchodníci, kteří do tábora dodávali potraviny, i táborový účetní. Později i partyzáni a německá posila četnické stanice nebo konfident gestapa, kterému chyběl prst, a proto nosil rukavici.

Bylo tam ticho

Když pamětnice vzpomíná na dobu vzniku kárného tábora (srpen 1940), vypráví, že starosta Sedlář se snažil prosadit, aby se tábor postavil mimo katastr Hodonína, ale bez úspěchu. Němečtí úředníci, kteří s ním zřízení tábora domlouvali a tlumočil jim Vladimír Schwarz – otčím pamětnice, si údajně místo mezi kopci oblíbili a trvali na svém. Bylo stranou a zároveň dobře dostupné. „A bylo tam ticho,“ dodává pamětnice.

Prvními obyvateli tábora na Žalově (jak se dodnes místu říká) se stali trestanci (pouze dospělí muži), tzv. asociálové, tedy lidé „práce se štítící“, tuláci a žebráci, kteří měli být prací napraveni a po několika měsících tábor opět opouštěli. Z této doby si Drahomíra vzpomíná na jednoho romského vězně. Po práci se mohl volně pohybovat a chodil si k nim do hospody pro špačky, ze kterých si balil cigarety.

Na tomto místě je ale dobré připomenout ještě i praxi z doby první republiky, kdy soupisy romského obyvatelstva a stigmatizace Romů začala. V dobovém tisku byli označováni za „cikánskou trýzeň, metlu venkova a zlořád“, kočujícím rodinám se spílalo do band a tlup. Díky evidenci obyvatelstva podle domovského práva (v letech 1922–1927) byly sepsány seznamy romského obyvatelstva a interpelacemi agrární strany a národních socialistů se zrodil zákon o potulných Cikánech. Na jeho základě se pak od roku 1927 začaly vydávat speciální cikánské legitimace opatřené daktyloskopickými otisky. Navzdory ústavně zaručené rovnoprávnosti občanů Československa se následná opatření, která vycházela z dotyčného zákona č. 117 a byla namířena proti Romům, stala diskriminačními. Romové byli v podstatě postaveni na úroveň recidivistů a tuláků bez stálého bydliště a obživy („po cikánsku žijící tuláci“). I tímto přístupem byla připravena půda pro nelidské zacházení s Romy za protektorátu.

Od srpna 1942 začaly do nyní již tzv. cikánského tábora přijíždět celé romské rodiny. K internaci byli Romové nuceni na základě protektorátního nařízení o preventivním (sic!) potírání zločinnosti, “které zavádělo preventivní policejní vazbu pro zločince a osoby, jež ohrožovaly veřejnost svým asociálním chováním. Mezi asociály již byli výslovně uvedeni ‚Cikáni a osoby žijící po cikánsku‘. Zatčeni a uvězněni mohli lidé být preventivně – aniž by se dopustili nějakého kriminálního činu; stačilo být přistižen mimo úředně přikázané místo, což se u Romů, zvyklých často navštěvovat své příbuzné, stávalo nezřídka,“ vysvětluje v Kapitolách z dějin Romů Jana Horváthová.
Tábor nedaleko Hodonína, který byl dimenzovaný pro 300 lidí v létě a maximálně 200 v zimním období, se začal plnit a brzy nestačila kapacita ani k ubytování, natož udržení základní hygieny vězňů. Nebyl zde vodovod ani kanalizace. V katastrofálních podmínkách a několika dřevěných domech se již v srpnu 1942 tísnila tisícovka nedobrovolných obyvatel tábora. Především pro nejmenší děti se staly nedostatečné hygienické podmínky osudnými – ze 73 obětí hodonínského tábora pohřbených na farním hřbitově v nedalekých Černovicích (v době od srpna 1942 do ledna 1943) tvořily většinu právě ony. Na sklonku roku 1942 navíc v táboře propukla epidemie břišního tyfu a nařízená karanténa od 17. února 1943 na půl roku tábor i jeho obyvatele včetně dozorujících četníků uzavřela do izolace.

V noci z 21. na 22. srpna 1943 nastal transport. 749 vězňů, kteří životní podmínky v táboře přestáli, putovalo do KT Auschwitz-Birkenau, kde jich většina zahynula. Za dobu existence tzv. cikánského tábora se tomuto osudu vyhnul jen zlomek lidí — někteří byli propuštěni nebo se pokusili o útěk (z 69 jich byla jen hrstka úspěšných). Z Hodonínka (jak táboru říkají sami Romové) utekl například pozdější romský partyzán Antonín Murka (který své vyprávění svěřil na sklonku osmdesátých let – a zároveň krátce před svou smrtí – historikovi Ctiboru Nečasovi). Díky táborové kuchařce dozorujících četníků Boženě Pochopové (které v té době bylo tolik, co pamětnici, tedy kolem 17 let) se podařilo zachránit i život malého romského děvčátka Boženky Jochové, kterou den po transportu objevili schovanou v již vyprázdněném táboře. Až do konce války žila ve skrytu u Pochopových v nedaleké Olešnici.

Vězni dostávali minimum, četníci si dopřáli

„Když jsem tam šla poprvé,“ vzpomíná pamětnice na svou první cestu do tzv. cikánského tábora s účty za dodané maso, „měla jsem strach a modlila se. Byli tam cizí lidi, nebyla jsem na to zvyklá. Víc jsem byla samotářka. U brány stála služba a hned: ‚Co chcete?‘“ Většinou Drahomíra jen předala, co nesla stráži na bráně. Několikrát se podívala i do kuchyně za bývalou spolužačkou Boženou Pochopovou, která ale vařila v části oddělené od táborových vězňů. Životní podmínky dozorujících četníků, kteří do tábora šli mnohdy „z trestu“ kvůli svým dřívějším prohřeškům, a vězňů byly diametrálně rozdílné – dozorci obývali zděné budovy a stravovali se lépe než mnohý řadový obyvatel tehdejšího protektorátu. Oproti tomu vězni přežívali v dřevěných domech a strava nesplňovala nároky na výživu malých dětí nebo těžce pracujících dospělých (muži, ženy i děti od 12 let pracovali v dílnách v táboře a především na stavbě silnice). Antonín Murka v Nečasově publikaci Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras vzpomíná: „K jídlu jsme dostávali šufánek neslazenej černej kávy, na oběd polévku nebo omáčku. Maso bylo myslím enom v nedělu a nanejvýš eště jeden deň v týdni. Ináč samé erteple. Kromě teho dostal každý štvrtku ze štrycle chleba a to bylo na celý deň málo.“ Přilepšit si vězni mohli ilegálně výměnou svých cenností za chléb od pekaře Kokty z Rozseče nebo uzeninu od řezníka Kosičky z Černovic, který Schwarzovy z dodávek pro tábor nakonec vystrkal a o kterém se podle pamětnice říká, že za utržené zlato zaplatil životem kvůli prokletí. Od starosty Hodonína získal tábor také menší pozemek pro pěstování zeleniny, kterou ale podle pamětnice často z hladu plenily děti z tábora nebo uprchlí vězni. Drahomíra si jen nerada vybavuje, jak z tábora pospíchala, protože ji pronásledovaly hlasy malých dětí, které žadonily o chleba. Doma pak řekla, že už tam proto nechce víc chodit.

Ani pro další obyvatele Hodonína a jeho okolí pravděpodobně nebyla přítomnost dozorců a vězňů tábora ničím příjemným. „Viděli jsme [dospělé], jak jezdili na to pole orat, ženské nosily kýble. Četník na ně: ‚Rychle, rychle!‘ My jsme na to nebyli zvyklí – Hodonín byl v takové tichosti a najednou tolik cizích lidí a jednání. Všichni jsme tím byli takoví zaskočení,“ vzpomíná pamětnice na chování dozorců. A vypráví také příhodu, kterou znala z podání svého otčíma: „Můj otec tady jednou byl v táboře a viděl holiče z Hodonína, pana Hajta, který je tam zrovna stříhal. A ta Cigánka tolik plakala a on jí stříhal vlasy a jak jel, tak ji vždycky praštil. A otec mu říkal: ‚Josef, prosím tě, nebij ju. Pro co ju biješ? Podívej, jaký má nádherný vlasy. Ty bys o ně neplakal?‘ A on povídal: ‚Podívej se, Vladimíre, co má vší!‘ Že byla zavšivená, a jak zaplakala, tak ji uhodil. Ten byl hrozně zlý a pan Musil také. Ti dva že byli na ně hodně přísní.“
O trestání vězňů v Hodonínku se zmiňuje i řada dalších přeživších, kteří také připomínají funkce tzv. kápů z řad samotných Romů, kteří vězně vypláceli. Jedním z nich byl i výše jmenovaný Antonín Murka nebo také Blažej Dydy, který byl později za tuto svou funkci (kterou vykonával v KT Auschwitz) jako jediný – na rozdíl od českých četníků a velitelů tábora v Hodoníně u Kunštátu nebo v Letech u Písku – po válce odsouzen.
Další nepříjemnou zkušeností se pro obyvatele Hodonína staly časté cesty pohřebních vozů, které vozily zemřelé vězně ze Žalova přes Hodonín na hřbitov do Černovic. Později se začali mrtví ukládat do masového hrobu v lese za táborem, především v době epidemie břišního tyfu.

O tom, co se skutečně s vězni v táboře děje a jak je s nimi zacházeno, se podle pamětnice nikdo veřejně, ani u nich v hostinci, nešířil. Ze svědectví několika obyvatel Hodonína (zaznamenaných například v publikaci „...to jsou těžké vzpomínky“, kterou vydalo Muzeum Romské kultury) přesto vyplývá, že místní často se zvědavostí nahlíželi z kopce nad táborem na dění uvnitř, nebo zkoumali místa, kde se hromadně pohřbívalo. Dozorci se naopak podle pamětnice snažili, aby měli obyvatelé Hodonína s vězni pokud možno co nejméně osobních zkušeností a nebyli příliš často svědky událostí spojených s táborem. „Myslím si, že nechtěli, aby se veřejnost dozvěděla, že žijí v bídě a nemají co jest,“ říká. O svých zkušenostech podle pamětnice veřejně nemluvila po roce 1989 ani Božena Pochopová, ani jiní civilní zaměstnanci tábora. Drahomíra ale vzpomíná ještě jednu událost, která svědčí i o projevech soucitu. V zimě roku 1942 se z iniciativy několika rodin napeklo pro děti z tábora cukroví: „My a [paní Kuličková] a dvě ženy četníků [paní Duníčková a Vaňková] jsme pekli perníčky těm Cigáňátkům. Ešli jim je dali, nedali? Maminka říkala, že jich upekli prádelní koš.“

Hände hoch!

Na sklonku druhé světové války nechodili do hostince Schwarzových jen čeští a němečtí četníci, ale také členové a spolupracovníci partyzánského odboje. Na Boskovicku operovalo v součinnosti hned několik partyzánských skupin – Jermak, Psohlavci a Třetí čs. úderná rota. A právě členové posledně zmíněné jednotky pod vedením skauta Milana Genserka natrefili v lokále u Schwarzových na tříčlennou německou posilu četnické stanice, která byla povolána jen o několik dní dříve. Partyzáni přišli pravděpodobně přerušit telefonní vedení před plánovaným přepadem četnické stanice. Nebyli tu poprvé. Už dřív se například stalo, že němečtí četníci v lokále večeřeli a v kuchyni za zdí se převlékala a sušila promočená partyzánka. Ten lednový večer se ale přítomnost odbojářů prozradila záhy. Z nálevny bylo vidět dveřmi do kuchyně, a tak se stalo, že si jeden z Němců hned všiml podezřelých osob v kuchyni. Zvedl se a se zbraní v ruce zavelel: „Hände hoch!“ V nastalé rvačce vyšly výstřely a jeden z partyzánů smrtelně zranil německého velitele četnické stanice Bruno Scholze. „Na krku měl takovou cedulku, jak se jmenuje. Byl to Němec z Karlových Varů. A teď co. Naši zavolali policii a ti gestapo z Letovic a Bystřice. Bubeník hned večer bubnoval, aby se všichni dostavili do hospody,“ vzpomíná Drahomíra. Brzy se tam sešly celé rodiny i s dětmi. V tísnivé atmosféře pod vlivem strachu dospělých se ozýval dětský pláč. „Němci škaredě nadávali ženám, že ty děti pláčou,“ popisuje pamětnice chvíle před tím, než nastalo vyšetřování – v kuchyni si příslušníci gestapa a protipartyzánské jednotky (Jagdkommando) zřídili improvizovaný soudcovský stůl. „Dal se tam křížek a dvě svíčky a všichni museli jít přísahat, že k nám nikdy partyzáni nechodili,“ vypráví. Jen s velkým štěstím a přímluvou hodonínských četníků Schwarzovi i obyvatelé Hodonína vyvázli. Gestapo odjelo, ale dění v hostinci sledovalo bedlivě dál.
„Přijde konfident, dávejte si na něj pozor a nemluvte před ním,“ varovali pak partyzáni Schwarzovy, „nebude mít prst.“ Podle pamětnice se objevil asi za dva dny, a jelikož si nesundal rukavici, snadno si ho všimli. Naštěstí pro Schwarzovy neviděl ani neslyšel nic, co by je usvědčilo ze spolupráce s odbojem. Tragédie se ale nevyhnuly jiným rodinám z okolí Hodonína u Kunštátu. Za pomoc partyzánům zahynuli v koncentračních táborech Prudilovi z Karlova a rodina Škrabalových z Tasovic. Na podporu sirotků Prudilových se pak během jedné z prvních poválečných zábav vybralo několik tisíc korun.

Musíš nastoupit ty

„Když přišel převrat, tak všichni utíkali zabírat [grunty] do pohraničí a nikdo nechtěl pracovat. Tak říkali rodiče: ‚Musíš nastoupit ty.‘ A to se všechno poráželo ručně,“ vzpomíná Drahomíra na poválečné roky u nich v řeznictví a na šlachtě, jak se říkalo porážce. Hostinec vedla až do roku 1953 dál maminka Božena. Po vyvlastnění se stal majetkem Jednoty. Až v šedesátých letech vyšlo najevo, že je vyvlastněná hospoda zatížena nevypořádaným dědickým právem. Ve zinscenovaném veřejném procesu byla svolanou komisí neprávem obviněna Drahomíry matka z toho, že měla v účetnictví manko, a dědický podíl pak propadl státu. Drahomíra navzdory tomu hospodařila jako soukromý malozemědělec až do poloviny osmdesátých let. Dlouhé roky se ale potýkala s udáními kvůli malichernostem, například že nechala pást svou kravku na obecním. Krátce před penzí kvůli přiznání nároku na důchod nastoupila do zaměstnání.

„Do tábora jsem už pak nechtěla chodit. Ale kolem, třeba na houby, jsem chodila nejraději sama. I když jsem utrhla obyčejnou kytičku, položila jsem ji tam a řekla si: ‚Tady odpočívají lidé, kteří trpěli,‘“ říká Drahomíra Kahulová závěrem k pietnímu místu na Žalově, kde se každý rok na srpnové výročí schází pozůstalí Romové a nejen oni k uctění památky obětí holokaustu.