„Stalo se to 18. ledna a teď naši... A co? No tak co? Zavolali policii, oni hned gestapo z Letovic a gestapo z Bystřice – přijeli. Teď bubeníka vyhlásit. Bubeník bubnoval – nebyl rozhlas po vesnici – večer o půl sedmé, aby se všichni dostavili do hospody, že se něco odehrálo. Tak kdo to slyšel, přišli. Byla plná hospoda i s dětima a děti plakaly. A ti Němci tak škaredě nadávali těm ženám, že ty děti pláčou. A ten jeden Němec říká: ‚Já mám hlad, pane hostinský, nemáte něco na jídlo?‘ A on řekl: ‚Já vám dám – tlačenku, ale já nic nechci, to je z naší domácí. Já nic nechci – zadarmo.‘ A on povídá: ‚Seberou vás.‘ A tak, jak mu to řekl, no tak otec šel za maminkou a říkal: ‚Mámo, seberou nás. On mi to ten Němec řekl. A co s dětima?‘“
„Já utíkala pryč, protože oni za mnou utíkali, jestli nemám chlebíček. Já jsem povídala: ‚Kdepak, já nemám chlebíček.‘ A kdybych jim dala bejvala donesla krajíček toho chleba, tak hned by jich bylo víc a oni by se bejvali nemohli o to podělit. A já jsem vždycky říkala: ‚Já už tam nepudu, oni na mně chcou chlebíček a já nic nemám.‘“
„Dávali tak těch sedm deka, pět deka [masa na osobu]. To bývalo vždycky jenom 10–12 kilo, ale pět kilo na polívku. – ‚Nějaké kosti nám dejte, my uvaříme kost.‘ Takže jim dali brambory, tuřín a to maso nějaké do toho – že to bylo minimum, žádné velké zázrak. Četníkům – těm jo, ti si popřáli. Těm vařili. Ani nechtěla prý ta paní, když to začalo po devadesátém roce, ta paní Boženka, ta má spolužačka [kuchařka četníků Pochopová] mluvit. Protože lhát nechtěla a pravdu nechtěla říct, že si četníci dobře vařili.“
Full recordings
1
Památník holokaustu Romů a Sintů na Moravě, Hodonín u Kunštátu, 16.12.2021
Drahomíra Kahulová, dívčím jménem Francová, se narodila 13. listopadu 1926 v Hodoníně u Kunštátu. Matka pamětnice Božena, rozená Nedomová, brzy ovdověla (manžel František zemřel na následky zranění z první světové války roku 1931). Znovu se vdala – za řezníka Vladimíra Schwarze, který se stal otčímem třem jejím dcerám a společně provozovali hostinec a řeznictví s porážkou. Drahomíra i její sestry absolvovaly hospodyňskou školu v Boskovicích. Sestra Božena byla totálně nasazena ve Stuttgartu. V době existence tzv. cikánského tábora nedaleko Hodonína do něj pamětnice opakovaně nosila účty za maso, jelikož otčím se stal jedním z dodavatelů a sám také několikrát tábor navštívil. Hostinec, který rodina provozovala, se stal důležitou křižovatkou jak za války, tak po ní. Chodili sem četníci z tábora i partyzáni a došlo zde k zastřelení německého četníka a následnému výslechu obyvatel Hodonína gestapem. V 50. letech se zde scházeli političtí vězni se svými příbuznými v době návštěv. Těžkými časy se pro Drahomíru stalo období kolektivizace zemědělství, jelikož až do 80. let hospodařila jako soukromý zemědělec. Hostinec jim navíc roku 1953 vyvlastnil stát. Pamětnice celý život tíhla k hospodářství a i v pokročilém věku se stále věnuje například sběru bylin. Roku 2022 žila v Hodoníně u Kunštátu.
