Miroslav Kalaš

„Obávám se, že když toto vyslechnou současní mladí lidé, že mě budou považovat za člověka ne [právě] s vytříbenou myslí. Náš pan prezident se svými asistenty, [to] je úplně něco jiného než pan prezident [Edvard] Beneš, se kterým jsem se osobně setkal. Byly doby za první republiky, kdy nedělní odpoledne bylo pro občany důvodem k tomu, aby si vyrazili na Pražský hrad podívat se na památky, ze kterých čiší naše historie, [jako například] na otevřený chrám sv. Víta, a neodjížděli na chalupy. Také my jsme s maminkou a tatínkem kráčeli po zámeckých schodech za krásného slunečného odpoledne a maminka mě upozornila: ‚Tamhle jde pan prezident s paní prezidentovou, tak ať pěkně pozdravíš!' A tak když se [k nám] pan prezident přiblížil, opřel jsem se do toho a opravdu jsem pozdravil tak, že si toho pan prezident všiml. Upozorňuji, že pan prezident [Edvard Beneš] šel jako normální občan. Paní prezidentová, Hana Benešová, byla do něj zavěšena. Byli oblečeni jako normální občané - pan prezident do krásného světlého obleku [a] paní [prezidentová] měla kouzelné šaty, což mě i jako malého chlapce zaujalo. Po mém vehementním pozdravu se u nás zastavili, pan prezident mě pohladil, paní prezidentová mě pohladila. A pan prezident se zastavil s mým otcem. Jaké to setkání bylo a co pan prezident s otcem chtěl, to jsem se dozvěděl, až když jsem začal rozum brát. Pan prezident se [prý] mého otce ptal, kde pracuje, jestli se mu práce líbí, jestli mu stačí plat na obživu rodiny a [podobné] takové [věci]. Dnešní mocipán na Hradě tomu říká, že saje z lidu znalosti. Tak to bylo to sání z lidu.“

„Ta nenávist vůči německému obyvatelstvu byla hrozná. Sám jsem [to] zažil, když jsme stavěli barikádu na velké křižovatce, která se jmenuje Na Vinici a kde [vedou] dvě silnice [směrem] nahoru [a] dolů od pražského krematoria a dál to pokračuje ulicí Černokosteleckou, kolmo na to je [ulice] Starostrašnická a hned vedle vozovna. Naproti na rohu byla apotheke, velká lékárna, která zásobovala skoro celé Strašnice. A tam před ní se stavěla barikáda. To znamená, že se vytrhávaly dlažební kostky a tramvajáci vytáhli tramvaje a vytlačili je nahoru ke krematoriu. Tam je naplnili dlažebními kostkami a pustili je dolů, [kde] byly koleje zablokované dalšími [dlažebními] kostkami. [V tom místě] se ty tramvaje, jak byly rozjeté, převrátily. To žádný tank nepřejel. A než se tam ty kostky vytrhaly – to jsme dělali my, já taky –, [tak] byl takový ten májový deštíček. [Takže] když jsme vytrhli tu kostku, tak [pod ní] zůstala ta proláklina s tím písečným podložím. Pamatuji si to přesně, [jelikož] jsem do té vody takhle položil celý obličej, protože nade mnou létaly kulky z vil. To byla řada vil, které [stály] Na Vinici, což byla taková stráň, a nahoře z těch vil na nás z nějakého kulometu nebo samopalu stříleli. Posléze jsme se dozvěděli, že to byly dvě staré dámy, jejichž syn nebo vnuk byl v německé armádě a tam měl ještě [schovanou] nějakou výzbroj. A ony ve svém nacistickém nadšení prostě natáhly a začaly na nás střílet. Netrefily nikoho, ale hned bylo povoláno řešení. Naši ukořistili německý tank, přijeli s ním až k té vile a to okno vystřelili i s těmi dvěma bábami.“

„Přišel tam takový velice slušně vypadající pán v dlouhém kabátě a říkal otci německy – tenkrát tramvajáci museli umět německy –, že mu dává peníze a že chce internovat. A protože těch peněz byla strašná spousta, tak otec sundal čepici. Vím, že ta čepice byla [rázem] plná nastojato [vyskládaných] bankovek. Potom se zjistilo, že [dohromady to dělalo] milion marek. Tak otec řekl, že jde s tím vězněm – byl už vlastně zajištěný – do staré školy, kam jsem chodil. Tam bylo sběrné středisko Němců. Jenže – a to je nejsilnější zážitek z pražské revoluce – dav otci tohoto člověka sebral a začal si na něm vybíjet [svou] nenávist k Němcům. Já vím, že to bylo špatné… Ale bylo to příšerné a pro dvanáctiletého kluka, ještě ne třináctiletého, to byl zážitek, který dodnes plasticky můžu část po části vymalovat. Taková bába odporná s rourou, na které byl navinutý textil a prodával se, tak tou papírovou rourou začala toho člověka mlátit po hlavě. Druhý zážitek byl, [když] jej potom [jeden] pán začal bodat do zad kapesním nožíkem. Měl [k tomu] opravdu kuriózní důvod. Bydlel totiž naproti nám a měl takovou zvědavou ženu, která – ač byla upozorněna, že se venku střílí, vylezla před vchod [do] domu, aby se podívala. A sotva vylezla, tak dostala zřejmě zbloudilou kulku, ale to bylo asi od naší revoluční gardy, jak bych [to] řekl… těsně vedle potěšení toho pána, do rozkroku. Ten pán ji zatáhl zpátky a nic se jí nestalo. Nebylo to smrtelné. A ten pán se takovýmto způsobem mstil. Kolik nenávisti si tam vybili lidé, kteří celou válku seděli doma… [Vím to], protože jsem je znal. Většinu z nich. A bili toho člověka, až upadl. Tátu úplně odstavili. A teď jsem viděl, jak dva [toho člověka] chytli, každý za jednu nohu, a táhli ho, [a] jak se mu ten kabát podhrnul a [oni] ho po tom kamenném chodníku táhli [po] holých zádech. Za chvíli [za sebou] nechával krvavou stopu. Potom se zastavili, zvedli ho, on se [za]kymácel a zase upadl. Ne, to na Čechy nemohu vzpomínat…“

„Přicházeli k nám emigranti z Ruska, kteří utíkali před ‚vymoženostmi' Velké říjnové revoluce. A přišli tehdy do Prahy, [která] je okouzlila, [a tak zde] zůstali hned na [jejím] kraji. U nás v domě bylo čtyřicet šest partají. Byl to čerstvě postavený rohový dům a v něm jsme měli asi šest ruských partají. A to byli vynikající lidé. [Právě] od té doby rozděluji ruskou společnost na Rusy a Rusáky. Rusové, to byli ti, se kterými jsme bydleli. To byli lidé zdrženliví… Já jsem to tenkrát nechápal, proč jsou takoví sebestřední a proč se naší společnosti nechtějí otevřít. Byli ve styku jenom s mojí matkou, která [k nim] byla neobyčejně vlídná. Oni to poznali, takže s ní komunikovali, ale jinak [i ostatní] slušně zdravili. [Jenže s nikým jiným] nekomunikovali a až později jsem pochopil proč. Přeskočím [teď v čase]. Když skončila německá okupace, tak toto už byli naši občané. A to bych vyčítal prezidentu Benešovi, že vydal seznamy těchto ruských obyvatel. A oni se nám ztráceli… Za noc třeba zmizely dvě rodiny. Druhý den už jsme ty lidi neviděli, ani jsme se s nimi nepotkali. Až zmizeli všichni. Byl to odporný mechanismus. Až [pak] na gymnáziu jsem měl spolužáka, který byl jedním z nich. Setkali jsme se, až když přešla sametová revoluce, a ještě pořád se [od] maturity setkáváme, už ani nevím, pokolikáté. Řekl jsem mu: ‚Nikolaji, jak je možné, že vy jste tady zůstali?' A on [mi] řekl: ‚Dnes ti to můžu říct. To byly komise, před kterou každý ten československý občan ruské národnosti musel předstoupit. A můj táta přišel před tu komisi a najednou se na něj ten předseda komise [začal] sápat. [Shledali], že jsou vlastně spolužáci z jedné vesnice. [Rázem tedy] přestalo vyslýchání spolu s identifikací těch záležitostí nutných k vystěhování. To on vůbec nevěděl, že [mělo jít] o vystěhování. Začali se mimo tu komisi bavit jako dva spolužáci a on mu řekl: »Za mnou jsou dveře. Ty dveře otevřeš a zavřeš je z druhé strany. A potom budeš utíkat a utíkat a utíkat.« A tak jsme tu zůstali.'“