Ivan Kalina

„A hned od rána, dá se říct, začaly povinnosti, protože malírna jela naplno, roznášeli jsme letáky, psali po trolejbusech. Nejdůležitější činnost divadla v té době byla asi ta, že na zkušebně jedna bylo na tehdejší dobu velmi moderně zařízené nahrávací studio, a odtamtud tedy vysílali nejenom naši herci, ti dělali především moderátory, ale vysílali díky dlouhovlnnému vysílači v Topolné do celé Evropy všechno, co se děje, co se dozvěděli z Prahy atd. Tohle vysílání jsme my mladí hlídali, chodili po Zlíně zjišťovat, kdy Rusové přijedou, a tak podobně.“

„A samozřejmě o měnové reformě jsem celkem nic nevěděl ve svých deseti jedenácti letech nebo kolik mi přesně bylo v třiapadesátém, tak akorát mezi desátým a jedenáctým. A vím, dobře si vzpomínám, že jednak ve škole nastal zmatek, najednou nás nikdo neučil, byli jsme ve třídě, připadali jsme si tam zavření, že nikam nesmíme. Vždycky nás přišel nějakej učitel uklidnit, pak zase odešel. Vím, že jsme skládali vlaštovky z papíru a psali na ně: ‚Chceme domů‘, a házeli jsme je z okna. A pak najednou začali během dopoledne chodit rodiče pro žáky a to už jsme se dozvídali, co zhruba je. Vím, že z oken jsme viděli autobusy plné esenbáků, jak jezdí. No a pak si dobře pamatuju cestu domů, pro mě rodiče nepřišli. Matka, ta běhala po Plzni od shromáždění ke shromáždění a manifestovala. Otec se staral zase o všechno ostatní a já jsem šel sám domů přes Plzeň. A pamatuju si na převrženou tramvaj v Solní ulici, kde jsme kdysi předtím bydleli a přes kterou jsem musel jít a lidí bylo kolem ní samozřejmě plno. Nicméně bez problémů jsem se dostal domů, tam byl otec celý nervózní, kde je ta máma, měl o ni velký strach. Čekali jsme, no, máma potom přišla k obědu domů.“

„[Bratr] byl v Jugoslávii, tam jsem se s ním sešel v roce 66, po patnácti letech jsme se, bratři, viděli. On mě znal jako devítiletýho kluka. Já jsem přijel s manželkou na pozvání za ním do Bělehradu, tam pracoval dva nebo tři roky. Zakládal prostě pobočky Pan American na Východě.“

„Zážitky z války. Nebo si pamatuji, že otec nás poslal... to si nepamatuji, to znám z vyprávění, ale dostávám se k té vzpomínce. Otec nás právě poslal za dědou do Merklína, protože Plzeň byla tvrdě bombardována. A to si pamatuji, že jsme tam byli v tom Merklíně na tzv. Zlatém návrší a viděl jsem letadla, jak letí na Plzeň. To si pamatuji prostě, že tam stojím a dívám se na ten roj těch letadel. To jsou moje zážitky z války, zaplaťpánbůh, že jenom takové.“