Надія Калінченкова Nadiya Kalinchenkova

* 1952

  • „Teď s vámi mluvím v této náladě. V práci jsem úplně jiná. Přicházím sem, a co se mi stalo doma, jak se mi to stalo – to se těch lidí netýká. Přicházím a jsem veselá, šťastná a silná. A povzbuzuji lidi, aby byli také takoví. My nemluvíme… mluvíme o válce, ano, mluvíme. Ale nemluvíme o smrti, protože děláme sítě, a ty nás chrání. Mluvíme jen o všem pozitivním. Všechna ta bolest, všechna ta smrt, které se teď dějí na frontě, o kterých čteme na internetu, od někoho slyšíme… O tom je u nás zakázáno mluvit; platí zákaz. Protože my vytváříme ochranu. Víte, v roce [20]15 k nám přijel jeden odstřelovač a zeptal se: ‚Jak je to, jsou vaše sítě a hejkaly [maskovací obleky pro ostřelovače, ukrajinsky „kikimory“] očarované?‘ Já říkám: ‚Cože?‘ – ‚No, jeli jsme, jeden jel ve vašem hejkalu, bylo nás v autě osm. Stříleli po nás. Všichni jsme byli zraněni, kromě toho, který byl v hejkalu. Takže co, jsou vaše hejkaly očarované?‘ Říkám: ‚Tak to vypadá, že jsou očarované.‘ Protože my nedovolujeme mluvit o smrti. Opravdu, když člověk přichází, bolí ho srdce a chce říct něco o smrti, zakazujeme mu to. Všichni hned – ne, ne, ne. Mluvíme o pryskyřnících, o květinách, o čemkoli. Ale jsou témata, kterým se vyhýbáme. Vyhýbáme se tomu tématu. Doma se dívejte na televizi, plačte, smějte se, cokoli chcete. Tady musíte být nastaveni pouze na ochranu, pouze pozitivně, aby se tato pozitivita přes naše sítě přenášela na naše chlapce [vojáky]. Přenášela se přes ty ponožky, které pleteme, přes ty deky, které šijeme na sedačky, přes ty přikrývky, přes ty odstřelovačské rukavice, které pleteme. Dělali jsme hejkaly. Aby byla jen pozitivita; protože to oblečení si obléká člověk, člověk se skrývá pod tou sítí. Ať je pro něho skutečnou ochranou. A jenom pozitivita, jenom pozitivita.“

  • „Můj dům měl výhled na letiště. A viděla jsem… je tam taková cesta, další cesta přes pole. Viděla jsem tu cestu. Postávala jsem u okna celé dny. Vařila jsem, všechno jsem dělala, jedla jsem vestoje, jedla jsem vestoje. Jen jsem se dívala na televizi a na to, co jsem viděla z okna. Kdo projížděl, jak projeli dva, u nás ve starém městě… tady se zastavily dva obrněné transportéry. A pak dva z nich prorazily na letiště a ty další dva se dostaly do Slovjansku. Já jsem viděla dva obrněné transportéry. Nevěděla jsem, kde se co děje, jen jsem to viděla. Postávala jsem u okna. Od rána do večera jsem stála u okna a dívala se na letiště; všechno jsem slyšela. Burcovaly nás výstřely. Ráno o půl čtvrté nebo půl páté, jak kdy, burcovali celou čtvrť, stříleli na letiště. A pak se proslýchalo, že na některých domech sedí odstřelovači. A vím, že moje dcera se sousedem lezli na půdu a odtud lezli na střechu a dívali se, jestli tam nejsou, nesedí.“

  • „A dokud žili moji dědeček s babičkou, mí rodiče s nimi mluvili ukrajinsky, ale výuka ve školách... Přijeli jsme do Bachmutu, v Bachmutu (tehdy Artemivsku) byly jen dvě ukrajinské školy. Už jedna; když mě tam přivezli, byla už jen jedna. A ta byla hodně daleko, v jiné čtvrti. Začala jsem chodit do ukrajinské školy ve vesnici Krasnopillja, pak mě odvezli a od třetího čtvrtletí jsem musela chodit do ruskojazyčné školy. Bylo to pro mě těžké, ale bylo to nutné, a všichni přešli na ruštinu. A pomalu jsme všichni přešli na ruský jazyk.“

  • „Tak si to představte: přišla jsem do fabriky, teď je to ‚Energomašspecstal‘, velmi velký závod, všechno je v pořádku. Zašla jsem na vrátnici a řekla, že se chystám ucházet o místo, hledat si práci. Pustili mě bez propustky. A já jdu po fabrice; cesta je zasypaná sněhem, pěšinka, prošli tam dva lidé. Jdu po fabrice, nikde nikdo. Vidíte to, závod je mrtvý. Přišla jsem na nějaké oddělení a začala jsem mluvit. Měla jsem štěstí, nazvěme to tak; měla jsem štěstí, protože přesně dva týdny před mým příchodem zemřel konstruktér, který na projektu pracoval. Závod nepracoval, ale v práci, kterou dělal, bylo naléhavě nutné pokračovat. Lidé pracovali, chodili [do práce] jeden den v týdnu. To znamená, že čtyři dny v měsíci přicházeli a zjišťovali, jestli je tam nějaká práce. Maličko továrna doutnala, trošičku se něco dělalo. A já jsem do té továrny přišla a oni mě vzali. Všichni byli v šoku, protože nikoho nepřijímali, a najednou jsem tu byla já zvenčí. Mysleli si, že jsem něčí neteř, že mě přijal nějaký kmotr, tchán, bratr. Ale to prostě tak vyšlo, že zemřel člověk a mě přijali na místo toho zesnulého; a on dělal v tomto oddělení právě tuhle práci. Byla to čistě náhoda.“

  • „Vyšlo to velmi zajímavě. Když se to 26. [dubna 1986] všechno stalo, můj manžel se chystal na služební cestu do Kyjeva. Můj vedoucí v práci přišel a řekl… On je sám energetik; přišel a říká: ‚Ať váš muž nejezdí.‘ Přišel ke mně domů, slyšel, že se manžel chystá na služební cestu: ‚Ať váš muž nejezdí, je tam radiace.‘ No, manžel neposlechl a odjel, ale vrátil se odtamtud. V Kyjevě bylo málo lidí, v obchodech bylo všechno, nebyly tam žádné davy. Přivezl tapety, a nalepili jsme nové tapety. Přivezl ještě na chodbu... zapomněla jsem, jak se ten materiál jmenuje. V podstatě bylo všechno v pořádku. No, byli jsme mladí. Díky Bohu, všechno dopadlo dobře. V Kyjevě bydlela moje sestra, a ona má dceru jako já, jen o rok mladší. Přivezli ji sem k nám, na Donbas.“

  • Full recordings
  • 1

    Kramatorsk, Donetsk region , 13.04.2024

    (audio)
    duration: 02:18:00
Full recordings are available only for logged users.

„Vytváříme ochranu“ – příběh dobrovolnice z Kramatorsku

Nadija Kalinčenkova během nahrávání rozhovoru, 2024
Nadija Kalinčenkova během nahrávání rozhovoru, 2024
photo: Post Bellum Ukrajina

Nadija Mychajlivna Kalinčenkova je inženýrka a dobrovolnice, která spolu s dobrovolnickým centrem „Společně k vítězství“ plete maskovací sítě pro ukrajinskou armádu. Narodila se 24. března 1952 ve městě Hluchiv v Sumské oblasti, kde sloužil její otec. V dětství se přestěhovala do města Bachmut v Doněcké oblasti. Vystudovala Kramatorský průmyslový institut, kde získala titul inženýrky. Pracovala ve strojírenském průmyslu, podílela se na projektování nových dílen a továren v regionu. Poté, co Ukrajina získala nezávislost, ji kolegové kvůli jejímu proukrajinskému postoji za zády nazývali „nacionalistkou“. Od dubna do poloviny června 2014 žila v Kramatorsku, který obsadili ozbrojenci „DLR“. Poté spolu se svým vnukem odjela do Makijivky, a do města se vrátila až po jeho osvobození. Na podzim 2014, po přesunu doněcké oblastní správy do Kramatorsku, začala pracovat jako dobrovolnice. Nejprve pomáhala přesídlencům, a v listopadu 2014 se zapojila do pletení maskovacích sítí. V dobrovolnické činnosti pokračuje i po totální ruské invazi: se svými kolegyněmi plete ponožky, maskovací sítě, speciální ochranu a rukavice pro odstřelovače.