The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kalivoda (* 1947)

• narozen 26. listopadu 1947 v Šanově na Znojemsku

• otec zdědil Panský dům v Humpolci, kam se rodina přestěhovala

• strýc ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen ke 12 rokům

• otec vazebně vězněn a po znárodnění se živil jako dělník

• pod výhružkami prodali Panský dům a odstěhovali se z města

• po roce 1990 dům v rámci restitučního řízení vrácen

„Táta cítil křivdu. Sebrali mu živobytí a zaměstnání, které měl rád. Jako přidavač na stavbě měl najednou živit pět kluků. Měli jsme furt hlad a uživit takovou rodinu nebylo jednoduché. Věděl, že se odsud musíme odstěhovat, že budoucnost naší rodiny v Humpolci nepokvete,“ vypráví syn živnostníka Václav Kalivoda.

Václav Kalivoda se narodil 26. listopadu 1947 v obci Šanov na Znojemsku. Krátce nato se rodina stěhovala do Humpolce, kde Václavův otec Josef Kalivoda zdědil po smrti strýce rozlehlý Panský dům, jehož součástí bylo i zajeté řeznictví. Vysočinské městečko ani Panský dům nebyly pro Josefa Kalivodu ničím neznámým, vždyť spolu se svým bratrem Bohumilem (ve vyprávění ho pamětník označuje jako Bohumila, ale v historických publikacích se objevuje pod jménem Bohumír) se u svého strýce vyučili řemeslu. Josef se stal řezníkem a jeho bratr Bohumil číšníkem.

Dětství obou bratrů nepatřilo k nejveselejším životním kapitolám. V roce 1916 jim nejdříve zemřela maminka a o čtyři roky později otec – oba dva na následky španělské chřipky. Než jejich otec zemřel, blíže se měl seznámit s jakousi paní Bubeníkovou, majitelkou hotelu Sázava v Ledči nad Sázavou, ke které se Josef se svými dvěma syny nastěhoval. A po smrti majitelky se vedení hotelu ujal Bohumil Kalivoda.

Soudruzi vystavili zabavené věci ve výloze

Živnostnické plány Josefa Kalivody, který v Humpolci přejal řeznictví s výrobnou a zaměstnanci, zarazilo po komunistickém puči znárodnění obchodu, který se stal součástí celku spotřebitelského družstva. Komunistická strana nadále pokračovala ve svém tažení a pranýřování živnostníků po celém Československu a podobný scénář v podobě domovní prohlídky, který po znárodnění proběhl u tisíců dalších obchodníků, následoval i v obchodě Josefa Kalivody. O domovní prohlídce vypráví syn Václav: „Naproti bývalo Kulíkovo cukrářství, a když u nich proběhla domovní prohlídka, paní Kulíková mojí matce předávala z okna čokolády, aby je dobře schovala. Za dva měsíce pak domovní prohlídka proběhla u nás a mamka předávala paní Kulíkové zase nějaké uzeniny, které před znárodněním schovala. Samozřejmě u nás během prohlídky našli věci, které se před znárodněním zatajily. Ty pak soudruzi vystavili ve výloze na náměstí.“

Po znárodnění řeznictví byl Josef Kalivoda nucen pracovat jako dělník a prošel nejrůznějšími pozicemi, jen aby svou rodinu a pět dětí uživil. Nejdříve pracoval jako závozník a šofér v pivovaru, následně se stal přidavačem v místním národním podniku Čemolen a poté pracoval jako řezník v nedalekém Herálci.

O strýcovi ani tátovi jsme nic nevěděli

Těžké časy pro rodinu Kalivodových ale neskončily a perzekuce se dotkla i jejich nejbližších. Václavova strýce a ledečského hoteliéra Bohumila Kalivodu odsoudili 16. května 1952 ve vykonstruovaném procesu Bičiště a spol. ke 12 rokům žaláře za velezradu. V diplomové práci historika Michala Arnota, zaměřené na politické procesy přelomu 40. a 50. let dvacátého století, je uvedeno, že prokuratura Bohumila žalovala za to, že v době politicky vyostřené poskytl bývalým straníkům národně socialistické strany z Havlíčkobrodska přístřeší pro schůzku v hotelu Sázava. Události pak dále komentuje Václav Kalivoda: „Inženýr Bičiště, který schůzi pořádal, požádal mého strýce Bohumila, zda by ho nedovezl do Humpolce k paní Zábranové. Neměl s tím problém a inženýra Bičiště zavezl do Humpolce, přičemž byli zřejmě sledováni. Pak, když bylo po všem, pokračoval za mým tátou do Panského domu, načež je pak všechny sebrali, a to včetně mého otce, který skončil na několik týdnů ve vyšetřovací vazbě. O strýcovi ani o tátovi jsme ale nic nevěděli.“

Komunistická justice ve skupinovém procesu Bičiště a spol. rozdala osm trestů, které v délce trvání odnětí svobody činily dohromady 93 let. Jedním z odsouzených spolu s Ing. Bičištěm byl i otec pozdějšího spisovatele a překladatele Jana Zábrany Emanuel Zábrana z Humpolce, který se před Únorem velmi angažoval v národně socialistické straně, za níž byl dokonce předsedou MNV v Humpolci.

Všechny děti byly v Pionýru, krom mě

Absurdní a zkonstruované odsouzení Bohumila Kalivody znamenalo pro jeho manželku a dva syny nutné vystěhování. Opustili Ledeč nad Sázavou a nastěhovali se ke svým příbuzným do Panského domu v Humpolci. Václav Kalivoda tak krom svých bratrů vyrůstal bok po boku se svými bratranci a společně docházeli do místní základní školy Hradská. „Jako děti politických vězňů jsme neměly na růžích ustláno. Všechny děti byly v Pionýru, ale já ne! Nikdo se mě na to ani nezeptal. Dnes jsem na to hrdý, ale tehdy mě to mrzelo. Otec po propuštění z vazby vstoupil do komunistické strany, a to hlavně kvůli nám, dětem, ale dlouho tam nevydržel. Dodnes si pamatuji, jak ho máma přemlouvala, aby na prvomájové průvody spolu s československou vlajkou vyvěsil i sovětskou. To ale odmítal,“ vzpomíná Václav Kalivoda.

Vězněný strýc Bohumil si převážnou část dvanáctiletého trestu odseděl v lágru Vojna u Příbrami. Několikrát ho sem přijeli navštívit synové a manželka a na svobodu ho propustili až na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Vrátil se ke své rodině do Humpolce, nastoupil do zaměstnání a pracoval jako vedoucí humpoleckého hostince Orlík. Po třech měsících ale došlo k jeho propuštění, a to na popud MNV, jež se odvolávalo na to, „že není možné, aby bývalý politický vězeň dělal vedoucího v největším hotelu v Humpolci“. Tak připomíná osud svého strýce Václav Kalivoda. Jeho strýc navíc žil v domě, na jehož zahradě byly objeveny motáky s textem komunistické ikony Julia Fučíka, kterému zde odhalili pamětní desku. Václavův strýc ji po pádu totalitního režimu jakožto nový majitel domu a bývalý politický vězeň bez milosti vypáčil ze zdi.

Byl ochoten svědčit, jak tátovi vyhrožovali

Ještě za minulého režimu si Václav Kalivoda za své postoje k politickému zřízení vysloužil od okolí přezdívku Amerika. Po osmé třídě se vyučil karosářem a dvouletou vojenskou službu absolvoval na západě Čech, kde ho v srpnu 1968 zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. V tom samém období se jeho rodiče rozhodli Panský dům v Humpolci opustit a přestěhovali se do Luk nad Jihlavou. „Než se mí rodiče odstěhovali, táta pod nátlakem prodal dům Jednotě. Vyhrožovali mu. Bylo komplikované pak v restitučním řízení dokázat, že prodej se neodehrál na základě jeho svobodné vůle, a proto bylo nutné vypátrat svědky. Krom sousedů jsem dohledal člověka, kterého v té době zaměstnávala Jednota. Přesně si pamatoval, jak tátovi vyhrožovali s tím, že pokud dům neprodá, zlikvidují ho, což byl schopen soudu ochotně dosvědčit.“

S družstvem Jednota, které se po revoluci nehodlalo Panského domu vzdát, se Václav Kalivoda soudil celkem dva roky. Nakonec se mu podařilo ho v dezolátním stavu získat nazpět. Pádu komunistického režimu a navrácení rodinného dědictví se z manželů Kalivodových dožila už jen Václavova maminka Anežka, otec Josef zemřel roku 1981. „Když nám dům vrátili, maminka přijela a stoupla si k oknům směřujícím do náměstí. Dívala se ven a pronesla: ‚Tady u toho okna jsem stávala. Když se táta vracel od Hněvkovic, tak na mě zablikal a já mu šla ohřát jídlo,‘“ uzavírá své vyprávění Václav Kalivoda, který se v 90. letech rozhodl řeznictví svého otce opětovně otevřít a provozovat.