Rajisa Kamlerová

* 1937

  • „Přijeli jsme do Šumperku, strejda pro nás přijel s vozem, platoňákem... jo, maminka si vezla krávu, protože jednak abychom měli mléko na cestě a potom neví, jak to bude tady v Česku, doneslo se, že je tady taky bída, tak se musela vzít kráva, aby nás živila.“

  • „Ale pak už si zase pamatuji na válku, jak narukovali, museli všichni narukovat. Babička zůstala ve Stavišti sama, teta v Novošulkách sama, maminka sama na Újezdě [Újezdec], takže se ženské sešly všechny k babičce a obhospodařovaly nějaké to pole, protože tam zůstalo hospodářství. Jednak tam byl ten – jak se jmenoval – Bohoušek, kterej padl – no, teď mi to vypadlo – má tam pomníček – padl u Dukly, měl asi dvacet roků. Ten prý nadšeně říkal, [že] musí jít bojovat a pomstít Milku s Josífkem. Oba dva strejci, Pepík a Rostík, byli ranění, to byli maminčini bratři, zachránili se tím, že byli někde ranění a že se zrovna v tu dobu jako... Ale co strýc Josef vykládal, to bylo otřesné. Jednou, když vzpomínali, říkal, že jezdil s nákladním autem. Najednou se nemohl rozjet, zasekli se, túrovali to, nešlo to, vylezl z auta, díval se, co je před ním, a zjistil, že jsou to mrtvoly vojáků. Začal prý zvracet a nemohl už jet dál, byl to otřesný zážitek.“

  • „Řeknu vám, jak jsem byla svědkem toho pálení. Brzy ráno jel nějaký – to jsme bydleli tedy v Újezdci, říkali jsme Újezd – brzy ráno mě probudil strašný rachot na cestě – takovej vůz, jel na tom Ukrajinec a křičel: ‚Lidi, utíkejte, jdou na nás Němci!‘ Přiběhla tatínkova sestra, oblékla mě, sebrala, že půjdu... protože maminka šla zrovna do mlékárny s mlékem. Brášku, který měl tři roky, nechala mamince. Jak lidi utíkali, hodila mě na nějaký vůz, byly tam peřiny, tak mě hodila do peřin. Vím, že jsme přistáli v nějakém lese, kde byla spousta vozů, dětí. Maminka, když přišla domů, vzala brášku a šli mě hledat. Nějak mě tam našla a šli jsme k tetě do Novošulek, to bylo bokem fronty. Odpoledne lidi začali křičet: ‚Někde hoří! Pojďte se podívat!‘ Vyšli jsme na takovou vyvýšeninu a viděli jsme strašný černý dým, říkali: ‚To hoří Malín!‘ Takhle si pamatuji hoření Malína. Další den mě maminka nechala u tety a šla do Malína hledat, měla tam sestru a synovce, a protože všichni shořeli, hledala, kde by... Našla je ve stodole, zbytky šatů. Ještě jedna taková příhoda, pak jsme se dozvěděli, že opravdu v té stodole byl i Josífek, měl asi dvanáct roků, a když začala stodola hořet, asi osmnáctiletá holka a ten Josífek se nějak prodrali pod střechou a vyskočili do kukuřice, ta holka se plazila dál, kdežto on se začal dusit a stoupl si. Přišel k němu prý Němec, probodl ho a hodil zpátky do ohně. Ona, celá ohořelá, se zachránila – to teta s ní pak nějak mluvila – a ten příběh o Josífkovi potom vykládala.“

  • Full recordings
  • 1

    Šumperk, 24.04.2024

    (audio)
    duration: 01:31:33
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Viděli jsme černý dým, to hořel Malín…

Rajisa Kamlerová s bratrancem, poslední den na Volyni před odjezdem do Československa, 1947
Rajisa Kamlerová s bratrancem, poslední den na Volyni před odjezdem do Československa, 1947
photo: archív pamětníka

Rajisa Kamlerová, rozená Glancová, přišla na svět 19. srpna 1937 v obci Staviště na Volyni, která po skončení polsko-sovětské války roku 1920 připadla Polsku. Matka Marie Glancová patřila k potomkům Čechů, kteří přišli na Volyni koncem devatenáctého století za levnější půdou a lepším živobytím. Její pradědeček Vojtěch Glanc se stal prvním malínským starostou. Otec Vladimir Kucharčuk pocházel z obce Újezdce. Rodiče se nevzali. Dědeček nechtěl dát svoji dceru Ukrajinci. Přibližně první dva roky žila Rajisa s matkou ve Stavišti, poté je otec odvezl k sobě do Újezdce, kde Rajisa s mladším bratrem Rostislavem vyrůstala. Jako dítě zažila sovětskou i německou okupaci, lokální válečné události na Volyni. Roku 1940 odvlekla NKVD jejího dědečka Borise Glance, ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na osm let v gulagu na Sibiři a už se nevrátil. Její otec se zapojil do odboje, byl donucen se skrýt. Nikdy se nedozvěděli, jaký byl jeho další osud, po válce byl prohlášen za nezvěstného. V šesti letech pozorovala z nedaleké vesnice hořící Český Malín, který vypálili nacisté a kde zemřela její teta a bratranec. Strýcové se roku 1944 přidali ke Svobodově armádě, se kterou přišli do Československa. Už zde zůstali, usadili se v Hrabišíně. Rajisa s matkou, tetou, bratrancem a babičkou se po narukování mužské části rodiny sestěhovali k babičce do Staviště, odkud odjeli do Československa roku 1947 v rámci repatriační dohody mezi SSSR a Československem. Připojili se k rodině v Hrabišíně. Po dokončení základní školy nastoupila do šumperského Moravolenu jako dělnice. Roku 1959 se provdala za Jana Kamlera, studenta medicíny z Hrabišína. Po svatbě se odstěhovali do Žulové, kde manžel působil jako obvodní lékař. Roku 1971 se přestěhovali do Šumperku. Vychovali tři děti – Jana (1960), Romana (1963) a Ivanu (1965). V letech 1970–1973 vystudovala dálkově střední ekonomickou školu, většinu života pracovala v šumperském podniku Pramet na administrativních pozicích, odkud roku 1987 odešla do důchodu. V roce 2024, v době natáčení, žila v Šumperku.