The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rajisa Kamlerová (* 1937)

• narozena 19. srpna 1937 v obci Staviště na Volyni, později žila i v obci Újezdce

• dcera Češky a Ukrajince, rodiče se nevzali

• jako dítě byla svědkem válečných událostí na Volyni

• roku 1940 zatkla dědečka Borise Glance NKVD, byl odsouzen k osmi letům v gulagu, odkud už se nevrátil

• při vypálení Českého Malína zahynula její teta Emílie Najmanová se synem Josefem

• otec pravděpodobně zapojen do odboje, od roku 1940 se skrýval, po válce prohlášen za nezvěstného

• strýcové Josef, Rostislav a Bohumil Glancovi se roku 1944 přidali ke Svobodově armádě, Bohumil zahynul, Josef a Rostislav se po válce usadili v Hrabišíně

• roku 1947 se s matkou v rámci repatriace přestěhovala do Hrabišína u Šumperka

• roku 1959 sňatek s Janem Kamlerem, vychovali tři děti – Jana (1960), Romana (1963) a Ivanu (1965)

• roku 1960 se s rodinou přestěhovala do Žulové, od roku 1971 žili v Šumperku

• v letech 1970–1973 vystudovala dálkově střední ekonomickou školu

• většinu života pracovala jako administrativní pracovnice v podniku Pramet

Utíkejte, jdou na nás Němci!

Psal se 13. červenec 1943. Volyňská obec Újezdce se probouzela do letního rána. Šestiletou Rajisu vzbudil rachot povozu na cestě a křik nějakého Ukrajince. „Utíkejte, jdou na nás Němci!“ rozléhalo se tichou vsí. Následoval zmatek, křik, lidé rychle balili to nejnutnější a zanedlouho už s povozy a dobytkem utíkali k lesu. Matka nebyla doma, protože odešla s mlékem do mlékárny, pro Rajisu tedy přiběhla teta, tatínkova sestra, a vysadila ji k dalším dětem na vůz někoho ze sousedů. Po nějaké době ji v lese našla matka s bratrem a společně odešli k matčině sestře do Novošulek, kde bylo bezpečněji. Odpoledne místní začali volat, že někde hoří. Šestiletá Rajisa sledovala s ostatními z vyvýšeniny hustý, černý dým. „To hoří Malín!“ ozvalo se mezi lidmi…

V letech 1863 až 1869 přesídlilo na šest set českých rodin z Rakouska-Uherska na území Volyňské gubernie Ruské říše. Českým přistěhovalcům slibovala carská vláda řadu výhod, mezi něž spadalo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, pětileté daňové prázdniny, zproštění vojenské služby, právo na národní školství, právo na vlastní samosprávu nebo náboženskou svobodu. Přestože na místě je čekaly zarostlé pozemky a lesy, Češi postupně založili české vesnice, vybudovali mlýny, konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. Mezi dvaceti českými rodinami z oblasti Rakovníka, Žatce a Loun, které se v roce 1871 usadily v Malíně a zakoupily v něm několik pozemků západně od části, která se později začala označovat jako Ukrajinský Malín, byli i předci Rajisy Kamlerové z matčiny strany. Její pradědeček Vojtěch Glanc se stal prvním malínským starostou.

Dědeček nechtěl o svatbě ani slyšet

Rajisa Kamlerová, rozená Glancová, přišla na svět 19. srpna 1937 v obci Staviště na Volyni jako starší ze dvou dětí Marie Glancové a Vladimira Kucharčuka. Otec byl Ukrajinec žijící v Újezdcích. Matčina rodina žila v obci Staviště, kterou tvořily čtyři větší statky českých rodin – Jonových, Kaveckých a dva statky rodiny Glancovy – bratrů Alexandra a Borise, zbytek malých domků byl obýván Ukrajinci. Matčin otec Boris Glanc bojoval v první světové válce v čs. legiích v Rusku. Rodiče to neměli jednoduché, když chtěl otec žádat o matčinu ruku, dědeček si tehdy postavil hlavu a vzkázal, že dceru Ukrajinci nedá. Otce to urazilo a s matkou se rozešel. V té době už ale byla Rajisa na cestě. Přibližně první dva roky života tak strávila bez otce. Jednoho dne se však objevil ve Stavišti a odvezl je s matkou k sobě do Újezdců, kde pak Rajisa s mladším bratrem vyrůstali. Rodiče se nevzali, nebylo možné, aby sňatek Ukrajince a Češky proběhl v kostele, a otec se bez církevního sňatku ženit nechtěl. Tato skutečnost později zřejmě zachránila matce s dětmi život.

O otci už jsme neslyšeli, dědečka odvedla NKVD

Jedním z výsledků polsko-sovětské války v roce 1920 bylo rozdělení dosavadní Volyňské gubernie mezi Polsko a sovětské Rusko. Osudy Čechů v obou částech Volyně se odvíjely odlišně. Zatímco v polské části mohli v podmínkách tržní ekonomiky relativně prosperovat, v sovětské části byli vystaveni, zejména ve třicátých letech, násilné kolektivizaci a politické perzekuci. Zlom v dalším vývoji událostí představoval pro lidi na Volyni nacistický útok na Polsko. Ze západní části Volyně bojovalo proti nepříteli v polské armádě asi tisíc volyňských Čechů. Na základě tajných doložek německo-sovětského paktu ze srpna 1939 připadla východní část Polska včetně západní Volyně k Sovětskému svazu. V letech 1939 až 1941 se zdejší Češi, stejně jako ostatní obyvatelstvo, stali objektem násilné kolektivizace i deportací do východních oblastí SSSR. Rajisa s bratrem a matkou tomuto osudu unikli právě díky tomu, že matka, žijící v převážně ukrajinské obci Újezdce, měla stále české příjmení. S otcem dlouho jako rodina nepobyli. Byl pravděpodobně zapojen do odboje a kolem roku 1940 jej jeho otec odvezl někam k příbuzným, aby ho ukryl. Rajisa byla v té době příliš malá na to, aby si pamatovala hovory dospělých. Vybavuje si pouze, že v souvislosti s otcovým odjezdem bylo zmiňováno jméno Bechyňských, což byla rodina z matčiny strany. Od té doby už o otci neměli žádné zprávy. „Otcův bratranec nestačil utéct a celou jeho rodinu vyvezli na Sibiř. Nás nevyvezli jen z toho důvodu, že nebyli vzatí a byli jsme Češi, neměla jsem jejich jméno, byla jsem Glancová, jako maminka. Mezitím se mi narodil bratříček, takže jsme unikli Sibiři,“ vypráví pamětnice.

Matka s dětmi dále žila v Újezdci. Dědeček Rajisy z matčiny strany Boris Glanc byl zatčen při práci na poli 19. dubna 1940 příslušníky NKVD a ve vykonstruovaném procesu odsouzen „za aktivní boj proti revolučnímu hnutí a protisovětskou agitaci“ na osm let pobytu v Gulagu. Prošel táborem Ivdellag (v oblasti mezi Uralem a Západosibiřskou nížinou), odkud byl poslán do vesnice Kachyry v Pavlodarském regionu (oblast v severním Kazachstánu na řece Irtyš). Z gulagu se už nevrátil. Ve Stavišti zůstala babička Anna Glancová, rozená Bechyňská.

V létě 1941 prošla Volyní německá armáda během invaze do Sovětského svazu. Malín se ocitl pod německou okupační správou. Obyvatelé museli odvádět vysoké dodávky, aby Němcům nezavdali příčinu k teroru. Kromě německých okupačních vojsk oblast ohrožovaly také skupiny banderovců, kteří při svých návštěvách místních vesnic kradli a vraždili.

Roku 1942/1943 začala Rajisa chodit do školy. „Ve Stavišti byla jednotřídka, jestli tam bylo deset patnáct žáků… byla zima, nikdo netopil, tak jsme byli doma nebo najednou nebyl kantor, tak se neučilo. Deset dětí, každé jinak staré. Bylo to hned vedle sousedovic, strejdův statek, kde byla velká místnost, a v tom udělali tu školu pro pár děcek. Učilo se a neučilo,“ vzpomíná. Školu navštěvovala dva roky.

Vesnice zmizela v plamenech

Roku 1943 došlo v jen dva kilometry vzdáleném Českém Malíně k masakru. Co se týče důvodu bestiálního vraždění Němců v Malíně, dodnes existuje více verzí. Odborníci se kloní k teorii, že šlo o omyl, Němci šli vypálit nedaleký Ukrajinský Malín a spletli si ho s českou obcí. Další teorie zmiňují možnou přítomnost partyzánů, zapojení místních do odboje apod. Český Malín, čítající bezmála pět set obyvatel, byl ze dne na den téměř vyhlazen. Německé jednotky obec obklíčily brzy zrána, vojáci vyhnali místní obyvatele z domovů, oddělili muže od žen a dětí. Vyžádali si šestnáct chlapců, kteří měli z Malína hnát nakradený dobytek. Další pak měli nakládat na vozy jídlo a cennější majetek. Poté vedli obyvatele k Ukrajinskému Malínu, kde část z nich zahnali do stodol a kostela, které zapálili. Ty, kteří se z hořících budov pokoušeli utéct, zastřelili. Zbytek obyvatel – ženy, děti a starce – vedli zpět do Českého Malína. Vojáci měli vyděšeným ženám slibovat, že je zanedlouho propustí. Místo toho se opakoval stejný scénář jako v Ukrajinském Malíně, lidé byli nahnáni do stodol a ty posléze zapáleny. Rajisa s matkou zkázu Malína viděly zdáli, z Novošulek. Nikdo si v tu chvíli nedokázal představit, k čemu v obci přesně došlo. Žila zde matčina sestra Emílie Najmanová s manželem, který se v té době ale v Malíně nenacházel, a tehdy dvanáctiletým synem Josefem. Navečer se spustil silný déšť, který hořící vesnici uhasil.

Dalšího dne matka nechala děti u tety a s bratrem Bohumilem se vypravila do Malína zjistit, co se stalo s příbuznými. Vrátili se otřeseni. Po příchodu na místo se jim naskytl hrůzný pohled na spálenou vesnici, na mnoha místech ležely lidské ostatky. Spolu s dalšími lidmi z okolních vesnic hledali své blízké. V jedné ze stodol našli ohořelý kus šatů tety Milky, která měla v Malíně krejčovskou dílnu. Později k nim doputovalo děsivé svědectví dívky, které se podařilo uniknout z hořícího pekla. Utekla do kukuřice, malý Josef měl běžet za ní, dívka se kukuřicí plazila, ale Josífek dostal záchvat kašle a musel se postavit. V tu chvíli ho zpozoroval německý voják, který ho na bodáku vhodil zpět do plamenů, kde zahynul… (Takto událost později popisovala teta Anna, k níž se svědectví dostalo, dle dochovaných výpovědí mohlo jít o Marii Zajícovou.) Po osvobození obce Rudou armádou v roce 1944 nařídil generál Ludvík Svoboda celou událost vyšetřit. Vznikla první oficiální zpráva. Podstatnou součástí vyšetřování bylo svědectví sedmi místních obyvatel, kteří přežili. Pro Paměť národa se o své vzpomínky podělili například Antonín Činka, Antonie Kašparová či Antonie Kechrtová.

Museli jsme vyhovět všem, byli jsme Češi

V roce 1944 vstoupilo 10 881 volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobození Československa. Byli mezi nimi i matčini bratři Josef, Rostislav a Bohumil a manžel matčiny sestry Anny – Jaroslav Gol. Teprve čtyřiadvacetiletý Bohumil, který šel bojovat s nadšením a touhou pomstít smrt své sestry a synovce v Malíně, padl u Dukly. Josef a Rostislav byli raněni, válku přežili. Jaroslav Gol padl v říjnu 1944 v Karpatech, po válce byl prohlášen za nezvěstného. Stejně tak Rajisin otec, Vladimir Kucharčuk – po jeho odchodu už se nikdy nedozvěděli, zda narukoval, nebo byl zajat, žádné záznamy se nedochovaly.

Poté, co většina mužů z Volyně narukovala, se matka s dětmi Rajisou a Rostislavem sestěhovala i se svou sestrou Annou a jejím synem Borisem k matce – Rajisině babičce – zpět na Staviště. Babička hlídala děti a matka s tetou obhospodařovaly část pozemků, aby rodinu uživily. „Chodily na pole, maminka orala, teta jí pomáhala, prostě si to živobytí musely obstarat. Měly tam kolem deseti hektarů, to by nezvládly. Dělalo se jen to, co bylo za stodolou, tak aby měly na jídlo. Vím, že jsme měli krávu a koně,“ vzpomíná. Oblast tyranizovaly i skupiny banderovců. „Vzpomínám si, že přes dvory se nám tam proháněli různí banderovci, partyzáni, prostě nevím, kdo to byl. Ale kdo přišel a chtěl jíst, každému se muselo vyhovět, protože se všichni báli, že by jim nějak ublížili. Někdy v noci přišli, zabušili, muselo se vstát a dát jim najíst, to prostě bylo časté. Byli jsme Češi, museli jsme vyhovět všem,“ vypráví pamětnice. Jednou v zimě je takto v noci probudila skupina mužů, maminka musela vzít saně a někam je odvézt, vrátila se až další den navečer, doma zatím všichni trnuli hrůzou, že se jí něco stalo.

Ke konci války se doma objevil matčin bratr Vladimír, nuceně nasazený v Německu, kde prožil bombardování. Podařilo se mu utéct a dostat se domů na Volyni. Jakým způsobem, to nikdo nevěděl. „Byl úplně psychicky na dně, trvalo dlouho, než zase začal normálně mluvit, pořád se přeříkával. Říkal, že když začalo bombardování, rozutekli se, tak asi i z té strastiplné cesty bez prostředků. Když přišel, babička ho vůbec nepoznala, nechtěla ho pustit domů,“ vzpomíná.

Když jsme přijeli, svítilo slunce

Maminčini bratři Josef a Rostislav přišli do Československa v roce 1945 se Svobodovou armádou. V letech 1945–1947, po skončení války, probíhal odsun německých obyvatel. Oba se usadili v Hrabišíně, kde v rámci dosídlování pohraničí zabrali statek po Němcích. Na Volyni zatím probíhal nábor rodin, které měly zájem o repatriaci do vlasti svých předků. Rodiny vojáků Svobodovy armády měly přednost a odjížděly z Volyně v první vlně. Přihlásily se maminka, teta i babička. V létě 1946 začalo vyřizování potřebných záležitostí, v zimě se odjíždělo. Stále má fotografii, na které je zvěčněná s bratrancem Borisem den před odjezdem z Volyně do Československa. Stojí před chalupou ve Stavišti, všude kolem závěje sněhu. Do Československa odjížděla s matkou už bez bratra Rostislava, který zemřel asi rok před jejich repatriací – dostal vzteklinu od toulavého psa. Rajisa si vybavuje, že do Československa přijela v březnu 1947. Cestovala v nákladním vlaku, tzv. prasečáku. S sebou rodina vezla krávu i obilí. „Uprostřed byla kamínka, kterými se topilo, dole obilí, na něm peřiny a truhly – v tom něco lepšího a jinak všechno svázané do uzlů, někam se to naházelo a my jsme v tom řádili. Rodiče nám nadávali, že všechno zničíme. Jeli jsme čtrnáct dní, někde jsme stáli, kousek jsme popojeli a zase nás nechali stát,“ vybavuje si pamětnice. Když jsme přijeli, svítilo sluníčko, to bylo jak na jiném světě,“ vzpomíná.

V Šumperku už na ně čekal strýc Josef s povozem, aby je odvezl k sobě do Hrabišína. Jeho žena, Ukrajinka, se do Československa přestěhovat nechtěla, a zůstala na Volyni. Strýci Rostislavovi přijela manželka s dětmi. Maminka s tetou, babičkou a dětmi se tedy uchýlila na statek strýce Josefa. Soužití tolika lidí ale brzy nedělalo dobrotu. Mamince se naštěstí podařilo sehnat k bydlení výměnek, patřící k jinému statku v Hrabišíně, kam se s oběma dětmi přestěhovala. K výměnku patřily dva hektary pole, které maminka, zvyklá celý život pracovat v zemědělství, začala obdělávat.

Matka se vstupu do JZD nebránila

Rajisa nastoupila na základní školu, začátky však byly krušné. Zatímco jiné děti četly, ona se učila abecedu. Bylo jí deset let. Válečné vzdělání na Volyni jí příliš nedalo. Ani doma nebyl nikdo, kdo by jí s učivem pomáhal, protože maminka chodila v Malíně do polské školy. „Bylo to hrozné, já jsem těm spolužákům tak záviděla, že četli, a já slabikovala. Když jsme psali diktát, psala jsem, jak jsem to slyšela.“ V Hrabišíně nežila větší komunita repatriantů z Volyně, kromě tří členů rodiny Glancovy měla na jiném konci Hrabišína bydlet ještě jedna volyňská rodina. Do Nového Malína (před rokem 1947 Frankštát) přišel z Volyně také dědečkův bratr Alexandr Glanc s rodinou. Často se navštěvovali.

Roku 1948 se dostala k moci KSČ. Glancovi, kteří měli zkušenosti s bolševiky už z Volyně, samozřejmě nadšení nebyli. „Doma se na ně nadávalo, ale mě politika v té době nezajímala, nikdo nám neubližoval, jen když jsme přišli, dívali se na nás lidé trochu skrz prsty,“ vzpomíná. Když bylo Rajise dvanáct let, matka si našla nového partnera. Rajisa si s ním nerozuměla, a když si poté ke konci školní docházky vyslechla debatu, ve které se dozvěděla, že ji nechtějí živit na studiích, vzdala se plánů na studium ekonomické školy, na kterou se chtěla přihlásit. V patnácti letech začala brigádničit v šumperském Moravolenu, kde už zůstala. Bydlela u strýce Josefa, kde se uvolnil výměnek, k matce docházela pouze vařit, hospodařila dohromady s ní. Když v obci vzniklo jednotné zemědělské družstvo (JZD), matka se vstupu nebránila, na práci byla dlouho sama a ani nový přítel nebyl příliš zručný. Sice jí pomáhal, ale vstupem do družstva si spíše polepšila. Vydělávala ovšem asi dvě koruny za jednotku. Když přišla roku 1953 měnová reforma, rodiny se to příliš nedotklo, protože žádné úspory neměla.

Buď zticha, nebo tě zastřelí!

V šestnácti letech Rajisu na zábavě oslovil chlapec, který ji pozval do kina v Šumperku. Než však ke schůzce došlo, vyslovil se její kamarád Jan, který dostal strach, že mu ji dotyčný přebere. Jan Kamler bydlel v Hrabišíně, společně s jeho sestrou chodívali na zábavy, byli přátelé. Rozhodla se pro Jana a chodili spolu pět let, než se vzali. Studoval medicínu. Svatba proběhla v Hrabišíně v roce 1959. Po svatbě nastoupil manžel jako vysokoškolák povinnou půlroční vojenskou službu. Po návratu z vojny absolvoval praxi a dostal umístěnku do Žulové, kam se odstěhovali roku 1960. V době stěhování už byl na světě jejich nejstarší syn Jan (1960), bylo mu asi devět měsíců. Roku 1963 se manželům narodil syn Roman a v roce 1965 dcera Ivanka.

Druhá polovina a zejména konec šedesátých let se nesly ve znamení politického i společenského uvolnění. Reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem propagovali v roce 1968 socialismus s lidskou tváří. Období označované jako Pražské jaro vyústilo bohužel v srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy, která vstoupila na naše území pod záminkou hrozící kontrarevoluce v noci na 21. srpna 1968. Kamlerovi jeli zrovna na dovolenou na Vranovskou přehradu. Cestou se zastavili u manželovy sestřenice v Brně, kde přenocovali. K ránu je budil manžel sestřenice se slovy: „Obsadili nás Rusové!“ Nejmladší dceru hlídala sousedka, sbalili se tedy a místo na dovolenou jeli raději zpět domů. Jeli vedlejšími silnicemi, aby nenarazili na tanky, a cestou míjeli obrácené směrovky. „Zpátky do Žulové jsme jeli přes Šumperk, kde bylo plno Rusáků s tanky, a já, protože jsem uměla ukrajinsky, jsem na ně začala pokřikovat. Manžel mi říkal: ‚Buď zticha, nebo tě někdo zastřelí!‘ Takhle jsme projeli Šumperk, na Žulovsku se už nic nedělo, to bylo pohraničí,“ vypráví pamětnice.

Ekonomickou školu nakonec vystudovala

Po mateřské sháněla Rajisa Kamlerová práci, což nebylo bez vzdělání v této odlehlé oblasti jednoduché. Rozhodla se, že se přece jen pokusí vystudovat dálkově ekonomickou školu, což se jí po třech letech podařilo. Nastupovala roku 1970, kdy šel její syn Roman do první třídy. Roku 1971 se Kamlerovi přestěhovali do Šumperka, manžel dál působil jako obvodní lékař, Rajisa nastoupila v podniku Pramet, kde pracovala na administrativních pozicích. Pracovala s děrnými štítky, na které přepisovala na stroji Consul došlé objednávky. Zpracovávaly se zde také tzv. píchačky, evidující docházku zaměstnanců, apod. S manželem žili rodinným životem, vychovali tři děti. Koncem osmdesátých let byl manžel pracovně dva roky v Libyi. Poté působil jako ředitel zábřežské polikliniky.

Když roku 1989 přišla sametová revoluce, byla Rajisa Kamlerová už dva roky v důchodu, do kterého odcházela z Prametu v padesáti letech. Bydleli nedaleko šumperského divadla, místa, které se stalo dějištěm listopadových událostí ve městě. Vzpomíná si, že se byla u divadla podívat, podrobnosti z veřejných vystoupení a projevů, které zde zaznívaly, už si ale nevybavuje. „Byla jsem samozřejmě nadšená, že se zbavíme Rusů, posádky, co tady byla, ale můj domácí život pokračoval dál stejným tempem, tam se nic nezměnilo,“ vzpomíná. Po odchodu do důchodu se ještě podívala na rodnou Volyni. Připadalo jí, že v rodné obci Staviště se zastavil čas, dům byl zchátralý, ještě zde žili vzdálení příbuzní, dovnitř už ale nešla. Zastavila se v Újezdcích, kde se změnily k lepšímu alespoň cesty. Následující roky se věnovala hlavně rodině a vnoučatům. Mladým lidem by vzkázala, ať si váží toho, co mají. Roku 2024, v době natáčení, žila Rajisa Kamlerová v Šumperku.

 

Zdroje:

https://www.scvp.eu/downloads/Alexandr_Stejskal_-_Volynsti_Cesi_na_Broumovsku.pdf

https://www.scvp.eu/downloads/J_A_Martinovsky-Kronika_Ceskeho_Malina.pdf

https://www.volynaci.cz/