Adam Kantor

* 1934

  • "Byly apely, že velitel lágru... vysoký, boty nablýskané, se psy. Museli jsme mít nástup i dvě hodiny před zimou... v listopadu. Už byly studené noci i dny a museli jsme stát na apelplacu a poslechnout rozkazy, které se týkaly převážně... kdyby chtěl někdo utéct z lágru, nejpřísnější tresty byly zastřelení."

  • "Maminka byla celá... to se nedá ani popsat, tu hrůzu, jak to prožívala. Ona mě v tom lágru někdy objímala, plakala... Prožil jsem tam ještě Vánoce. V lágru. Tak jsem sehnal takovou větev ze smrku a chtěl jsem mít stromek. Vánoční stromek. To byla taková větev a barevné papírky jsem sehnal. To jsem pověsil a [maminka] povídá: 'Adámku, vždyť to máš věnec na hřbitov.' Že to není stromek."

  • "Moje matka se zabývala domácností, kuchyní a zvířaty. Měli jsme dvě krávy, prasata, slepice, husy a tak se žilo. Pekla domácí chléb. V každém domě, kde bylo kousek pole, se selo žito, pšenice, oves, ječmen podle zvířat. To se mlelo... na žarnach. To byly kamenné... takový mlýnek, do kterého se sypalo zrní a ručně se obracelo. V bohatších rodinách už měli mlýnky na obilí, které mlely mouku, šrot pro zvířata. Skoro v každém hospodářství byl domácí chléb, kde babičky uměly připravit kvásek, těsto, uhníst chléb, a upéct v pekárně... to byla taková pec, která se vyhřívala bukovým dřevem. Potom se žhavé uhlíky odsunuly stranou a byly tam dřevěné lopaty, na kterých se chléb vkládal na rozžhavené cihly."

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 05.06.2024

    (audio)
    duration: 02:03:57
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jako dítě musel v polenlágru stát i dvě hodiny na apelplacu

Pamětník s dcerou (70. léta)
Pamětník s dcerou (70. léta)
photo: Archiv pamětníka

Adam Kantor se narodil 2. října 1934 v Písku na Jablunkovsku do rodiny tesaře Adama Kantora a jeho ženy Evy, rozené Kadlubcové. Krátce po narození pamětníka se rodina přestěhovala do Návsí, kde měli malé hospodářství. Do počátku druhé světové války pamětník prožíval velmi šťastné dětství. To se změnilo ve chvíli, kdy jeho otec nepřijal volkslistu, rodina si zachovala polskou národnost. Otec pamětníka byl roku 1941 poslán na nucené práce do Heydebrecku. V dubnu 1942 byli jako Poláci v rámci německé přesídlovací akce Kantorovi vyhnáni z domu. Pamětníka s matkou odvezli do tzv. polenlágru č. 40 ve Fryštátě. Ač tábor neměl vyhlazovací charakter, lidé zde museli čelit hrubému zacházení. Nejhorší byl fakt, že nikdo z internovaných neměl informaci o výši trestu či o příčině provinění. V červnu 1942 bylo Adamu Kantorovi a jeho matce povoleno navštívit otce na nucených pracích, ale museli se vrátit zpět do Fryštátu. Definitivně je propustili v lednu 1943. Do konce války jim azyl poskytla babička v Písku. Po osvobození se mohli vrátit do svého domu v Návsí, který byl ovšem přebudovaný pro potřeby hospodářských skladů. Roku 1949 měl pamětníkův otec smrtelný úraz v Třineckých železárnách. Adam Kantor se vyučil na odborné škole při Třineckých železárnách, kde pak pracoval jako vedoucí kolektivu slévačů. Do důchodu odešel v roce 1992. Na strádání a nespravedlnost z dob nacistické okupace vzpomíná pamětník dodnes. V době natáčení roku 2024 žil s manželkou v Milíkově.