The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adam Kantor (* 1934)

• narodil se 2. října 1934 v Písku na Jablunkovsku do rodiny tesaře Adama Kantora

• otec za druhé světové války nepřijal volkslistu a hlásil se k polské národnosti

• v roce 1941 byl otec poslán na nucené práce do Heydebrecku (dnešní Kandřín-Kozlí)

• v dubnu 1942 byla rodina v rámci německé přesídlovací akce vyhnána z domu a pamětník s matkou skončili v polenlágru ve Fryštátě

• v červnu 1942 jim bylo umožněno navštívit otce

• v lednu 1943 je z polenlágru propustili

• roku 1949 měl Adam Kantor starší smrtelný úraz v Třineckých železárnách

• pamětník se vyučil slévačem

• v Třineckých železárnách působil jako vedoucí kolektivu slévačů

• v roce 1992 odešel do důchodu

• v době natáčení roku 2024 žil v Milíkově

Až do příchodu druhé světové války prožívala rodina Adama Kantora hezké okamžiky. „Olza byla plná ryb, byl to zážitek. Byl slunečný den a ta hejna ryb plavala nahoru a dolů. Nemohli jsme je chytat ani plašit, rybáři nás upozorňovali, že ryby mají svůj život. Byli jsme vedeni k tomu, abychom jim neubližovali,“ vzpomíná pamětník na své dětství na Těšínsku.

V každé domácnosti se pekl domácí chléb

Adam Kantor se narodil 2. října 1934 v Písku na Jablunkovsku do rodiny tesaře Adama Kantora a jeho ženy Evy, rozené Kadlubcové. Pamětníkův dědeček ze strany matky padl v první světové válce na italské frontě. Celá rodina se hlásila k polské národnosti a byli augšpurského vyznání. Rodiny z otcovy i matčiny strany vlastnily malá hospodářství. Po narození pamětníka se odstěhovali do Milíkova, kde Adam Kantor starší zdědil dům. K němu patřilo malé hospodářství, kde rodina chovala dvě krávy, prasata, slepice a husy.

„V každém domě bylo kousek pole a pěstoval se oves, pšenice a pak se to mlelo na žarnach. V bohatších rodinách měli mlýnky na mouku a na šrot pro zvěř. V každém hospodářství se dělal domácí chléb v peci, ve které se zatápělo dubovým dřevem. Domácí chléb, domácí máslo, sýr, kapusta, ze zabijačky škvarky, placky, halušky. To byla obživa pomalu v každém hospodářství na Jablunkovsku,“ vzpomíná pamětník. Kromě své tesařské práce, kterou pamětníkův otec vykonával většinou doma, si přivydělával i u různých firem v okolí.

Heraus, Heraus!

Ve vleku mnichovských událostí přišlo Československu ultimátum, aby bylo Polsku postoupeno území té části Těšínska, které Československo získalo rozdělením v roce 1920. Jenomže po jedenácti měsících polský zábor vystřídala nacistická nadvláda a Poláci se v hierarchii ocitli jen o malý stupeň výš než Židé. „Např. v prosinci 1941 zde bylo zavedeno zvláštní trestní právo pro Poláky a Židy, ukládající trest smrti za sebemenší projevy odporu či protiněmecké postoje,“ uvádí historik Mečislav Borák.

„S největší záští se Němci obrátili proti polskému obyvatelstvu. V prvních měsících roku 1939 počali Němci zatýkat ojediněle, většinou polskou inteligenci, později, na jaře 1940, nastalo hromadné zatýkání, které se stále stupňovalo (...) Čech ani Polák se nesměl ženit s Němkou. Pohlavní styk s Němkou se trestal jako Rassenschande koncentračním táborem,“ píše se ve fryštátské obecní kronice.

Rodina Adama Kantora odmítla podepsat volkslistu a dál se hlásili k polské národnosti. Za to byl jeho otec nejdříve vězněn a posléze nasazen na nucené práce v Heydebrecku, dnešní Kandřin-Kozlí, kde byla za nacistické okupace chemička. Na stavění domů pro zaměstnance a vězně nedobrovolně pracující pro zmíněnou továrnu vzpomínal například Miloslav Šafrán z Kylešovic.

Pamětník roku 1941 nastoupil do německé školy. První třídu ale nedochodil. Dne 22. dubna 1942 gestapo obstoupilo dům a s obrovským křikem „heraus, heraus“ vyhnalo rodinu ven, kde byli připravováni k deportaci. Babičku kvůli věku nevyvezli, ale musela se přestěhovat. Vzala s sebou pamětníkova mladšího sourozence a tím jej ochránila před internací. Na zapřaženém voze cestoval pamětník s matkou do Jablunkova do tzv. Czytelni, kde je roztřídili na kompletní a nekompletní rodiny. Adam Kantor s matkou byli sami, protože otec byl již od roku 1941 na nucených pracích v Heydebrecku.

Nepodepsání volkslisty stálo rodinu oddělení od otce a pozdější zabavení majetku ve prospěch Němců, kteří na polnostech zabavených Polákům hospodařili v rámci německé přesídlovací akce. Ta měla umožnit uvolnění míst pro milion etnických Němců, kteří přicházeli do Říše, tedy i do Slezska. „Šéf zemědělské správy v Návsí Toman musel vytipovat, kde můžou být uvolněny zemědělské usedlosti,“ popisuje pamětník. Podle zápisů z kroniky Návsí se jednalo o Ortsbauernführera Viktora Tomana toho času bydlícího v č. p. 55.

Jednotlivá hospodářství musela vyhovovat tzv. Volksdeutschům. Jen do těšínského okresu se jich přestěhovalo 2 064. Na statek pamětníkovy rodiny přišel Němec, který měl zemědělskou školu a zaměřoval se na chov koní.

Hlídaly je dvě sestry v uniformách

Všem jsou dobře známy vyhlazovací tábory speciálně vybudované pro likvidaci židovského obyvatelstva. Málokdo ví o existenci takzvaných polenlágrů, které sloužily k internaci vysídlených Poláků. Ty byly zřizovány výhradně na území Horního Slezska.

Pamětníka s matkou přidělili do transportu do Fryštátu. Z Czytelni (budova katolicko-lidové čítárny) šli na nádraží, kde je nahnali do vlaku. Ve Fryštátě je internovali v tzv. polenlágru, který nesl číslo 40 a dělil se na blok A a B. Další tábory na území dnešní České republiky byly například v Bohumíně (32), Dolním Benešově (83) a Petrovicích-Prstné (41). Poslední jmenovaný byl umístěn v budovách zámku. Polenlágr ve Fryštátě (dnes součást Karviné) existoval od dubna 1942 a nacházel se v bývalých kasárnách. Areál a budovy tábora sloužily v době Rakouska-Uherska jako lazaret. Mezi lety 1920–1938 zde byla kasárna československé armády, v době polského záboru Szkoła Policji Państwowej a v období nacistické okupace kasárna wehrmachtu.

Celý objekt byl opatřen dvojitým plotem s ostnatým drátem a hlídala jej strážní služba. „Měli vysoké nablýskané boty a psy. Museli jsme mít nástup i dvě hodiny. Byl zrovna listopad a museli jsme stát na apelplacu a poslouchat rozkazy. Kdyby chtěl někdo z lágru utéct, hrozil mu trest zastřelením. Přežívali jsme tak od jednoho dne k druhému,“ vzpomíná. Velitelé těchto táborů byli příslušníci SS. „Ke strážní službě byli určeni ozbrojení příslušníci německého četnictva, převelení od policejních složek k dispozici orgánům VoMi (Volksdeutsche Mittelstelle, pozn. edit.),“ píše historik Mečislav Borák ve svém pojednání o polenlágrech. Konkrétně velitelem ve Fryštátě byl SS-Oberssturmbannführer Speck. Do lágrů pravidelně přijížděly komise rasových expertů, kteří měli vězně hodnotit z hlediska rasové čistoty. Zajímaly je děti vhodné k poněmčení či muži schopní vojenské služby.

O děti matek, které každý den odcházely pracovat do okolí, pečovaly „vychovatelky“. Nutno dodat, že děti od dvanácti let už měly povinnost pracovat. „Nás malé děti hlídaly dvě sestry, v bílých halenkách a tmavých sukních. Nechovaly se agresivně, ale museli jsme poslouchat, co nám nařídily,“ vypráví Adam Kantor. Pamětník si dodnes pamatuje německé básně, které se v lágru učili.

Matka Eva Kantorová chodila pracovat do zahradnictví K. Śmausa, v jehož blízkosti lágr vznikl. Pamětník si sice nevybavuje žádné známky násilí, ale je dokázáno, že v táborech se uplatňovaly tvrdé tresty. Ve Fryštátě pro výkon trestů sloužil podzemní tmavý bunkr. Strach internovaných Poláků umocňoval fakt, že neznali příčinu provinění a ani výši trestu, která jim byla stanovena pouze za hlášení se ke své národnosti. 

V lágru prožili i Vánoce 

„Každé ráno byl k snídani kousek chleba s marmeládou z řepy, kedlubnová polévka na oběd a na večeři opět chléb a marmeláda,“ vypráví pamětník a dodává, že i přesto měl někdy hlad. Matka mu mnohdy přilepšovala ze svého přídělu. Kromě nedostatečné výživy trpěli nedobrovolní obyvatelé lágru i špatnými hygienickými podmínkami. Ty byly způsobeny jednak překročením limitu osob v táboře a jednak nedostatkem čistého oblečení a přikrývek. Vysídlení Poláci totiž museli ve svých zabavených domovech nechat veškeré své věci. Tyto okolnosti v některých polenlágrech způsobovaly epidemie infekčních chorob. Ve Fryštátě se přemnožily ploštice nebo se zde vyskytla úplavice.

Ač tábory neměly vyhlazovací charakter, přesto se v nich umíralo. „Byli tam lidé bez nohy, bez ruky, zkrátka invalidé. Byla tam paní, která měla jen oheň na tváři. Jedné noci je všechny odvezli a již jsme je neviděli,“ vypráví pamětník. Konkrétně u fryštátského lágru je zaznamenáno 17 obětí. V Bohumíně to bylo 104 a v Prstné 16.

Fryštátská kronika zmiňuje, že z místního polenlágru bylo do koncentračních táborů odvezeno přes čtyřicet osob polské národnosti, z nichž velká část zahynula. Ač se Němci snažili zabránit kontaktu vězňů s místním obyvatelstvem, v kronice se zachovala zpráva o organizování sbírky pro potřeby internovaných Poláků.

V měsíci červnu 1942 mohli navštívit otce, který byl na nucených pracích. Nakonec se ale museli vrátit do Fryštátu. „Matka mě v lágru často objímala a plakala. Prožili jsme tam Vánoce a já jsem sehnal větev ze smrku, chtěl jsem mít stromeček. Maminka mi řekla, že to je věnec na hřbitov a ne stromek,“ vzpomíná teď už s úsměvem pamětník.

Na Nový rok 1943 je propustili. Nastěhovali se za otcem do Heydebrecku. Matka pracovala jako uklízečka, ale jelikož byla ve vyšším stupni těhotenství, dostali již 15. ledna 1943 povolení k odjezdu. Do konce války pak bydleli v Písku u babičky. Pamětník má na tuto dobu hezké vzpomínky. Každý den mu babička dělala bramborové placky.

Ve Werku byla různorodá práce

Když se otec pamětníka v roce 1945 vrátil, museli přestavět dům, protože jej Němci přebudovali pro potřeby hospodářských skladů. Dostal práci ve Werku, jak místní nazývají Třinecké železárny. Dlouhého období klidu si rodina neužila. V pondělí 21. března 1949 přišla smutná zpráva. Adam Kantor utrpěl v zaměstnání úraz a na jeho následky zemřel. Zůstalo pět dětí. „Tehdy nebyla dostatečná bezpečnost práce. Když jsem tam začal pracovat, díval jsem se na místo, kde se to tatínkovi stalo, a divil jsem se, proč chodili zrovna po jeřábové dráze. Šlo by to obejít i jinak,“ popisuje pamětník. V den pohřbu bylo dva metry sněhu. „Všichni sousedé odklízeli sníh, abychom mohli otce odnést do kostela do Návsí a na hřbitov.“

Pamětník v době smrti otce zrovna ukončil školu v Jablunkově. Poté nastoupil do odborné školy při Třineckých železárnách a vyučil se slévačem. Nakonec do Werku i nastoupil. Práce ho velmi bavila, hlavně kvůli její různorodosti. „Každý měsíc, někdy i každý týden, se měnil sortiment. Dělali jsme několikatunové odlitky ventilů na Asuánskou přehradu nebo do Sovětského svazu jsme vyráběli sedmitunové lopaty na Kaplanovy turbíny,“ vypráví Adam Kantor. Nakonec ve Werku strávil 42 let.

Kolektivizaci matka vítala

Celý život pamětníka provázela láska k motorismu. Roku 1953 se účastnil předvojenské výchovy, v rámci které absolvoval i autoškolu. Získal tak oprávnění k řízení nákladních a osobních aut i motorek.

V roce 1954 Adam Kantor narukoval na vojnu, kterou nakonec odsloužil jako člen plukovní hudby v Brně. „Na to vzpomínám jako na obrovský dar. Že jsem nemusel chodit na cvičáky,“ vzpomíná. Po vojně vstoupil do komunistické strany. Pracoval jako vedoucí kolektivu slévačů a byl členem závodního výboru sléváren.

Když přišla kolektivizace, rodina musela odevzdávat povinné dávky. „Matka zůstala na vše sama a byla za kolektivizaci celkem ráda. Do družstva si šla povinně oddělat svých osm hodin a odpadly jí kontingenty. Dali nám kousek pole, abychom si mohli něco vypěstovat,“ vysvětluje pamětník.

Je třeba děkovat za každý den ve zdraví

Roku 1958 se oženil a přestěhoval se do Milíkova. S manželkou vychovali dvě děti. Vzhledem k tomu, že byl straníkem, se funkcionáři v Třineckých železárnách nedívali s nadšením na to, že jeho děti navštěvují hodiny náboženství. Nakonec se s tím však smířili.

V Třineckých železárnách pamětník pracoval až do roku 1992, kdy odešel do důchodu. Dodnes však vzpomíná na strach, který s matkou prožívali v lágru. Polenlágry se staly symbolem moci Německé říše nad osudy vězněných nevinných Poláků, kteří museli snášet hrubé zacházení, čelili ztrátě majetku i osobní svobody. Proto je hlavním poselstvím Adama Kantora, že je třeba děkovat za každý den prožitý ve zdraví. 

 

Zdroje:

BORÁK, M.: „Polenlágry“ – zvláštní druh nacistických koncentračních táborů ve Slezsku. In: Těšínsko, roč. 37, 1994, č. 4.

SZYMIK, J.: Niemieckie obozy dla Polaków na Śląsku Cieszyńskim. In: Kalendar Śląski, roč. 1993.

Popołudnie Wspomnień: Historia rodzin wywiezionych podczas II wojny światowej z Jasienia, Nawsia oraz Milikova. 2013.

SOkA Karviná, fond: Archiv města Fryštát, bez inventárního čísla, pořadové číslo: 123,  typ kroniky: obecní, místní označení: Fryštát. Kronika města Fryštátu. Zápisy pro léta: 1914-1951.