The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Kantor (* 1935)

• narozen v roce 1935 ve Zlíně

• v roce 1945 nastupuje do skauta

• studium na konzervatoři

• 1956-1970 - hra na bicí v Moravské filharmonii Olomouc

• 1968 - zakládá 7. oddíl Olomouc

• od 70. let učitelem v hudební škole

• 1989 - obnova Junáka

• dlouholetým rádcem Jesenické lesní školy

Lubomír Kantor se narodil 9. září roku 1935 ve Zlíně. Jeho otec pracoval v baťovských továrnách a po večerech hrál v orchestru. „Šli jako tlupa muzikantů vojenských do Zlína. Ten můj strýc je vedl. A asi patnáct jich přišlo do tehdejšího Zlína a zaměstnali je u Baťů ve fabrice. Tak to dopadlo tak, že ve dne byli v továrně. To vím, že dělali od osmi do dvanácti a od dvou do šesti. A jak to dělal táta, že už v osm hodin zase hrál tam někde v tančírně až do rána, tak to mi dodnes není jasné.“ Matka u Bati šila boty a ve Zlíně se seznámila s Lubomírovým otcem.

Všichni nastoupili na svá místa a pokračovalo se

Lubomír už od dětství tíhnul ke skautingu, a jelikož během války byl skauting zrušen, tak si s kamarády alespoň hráli na Rychlé šípy. Hned dva dny po konci války nastoupil do Junáka. „A hned jsme se stali členy Junáka, ne skauty. Skautem se člověk stane, až má skautský slib a dodržuje ho. Jinak skautem není, ale členy Junáka jsme se tedy stali 9. nebo 10. května 1945.“ Svůj první tábor strávil kousek od Zlína, kde skauti zabydleli prostory postavené původně pro Baťovy mladé muže, a které během války pravděpodobně zabrali Hitlerjugend. „No, tenkrát to bylo jenom pár roků od zrušení skautingu, jenom asi pět let, takže to bylo zanedbatelné. Ti všichni nastoupili na svá místa, kde byli před zrušením Junáka, a pokračovalo se.“ Ze skautských táborů má mnoho zážitků. „Nejlepší jsou zážitky, když jsou legrační, a ne nějaké drastické. Zajímavý je, že potom jednou až člověk zestárne, tak se mu zdá, v uvozovkách, srandovní všechno, i ty trapasy, i ty hrůzy, tak nakonec mi připadají jako blbinky.“

Já jsem si na to netroufal

Svou současnou přezdívku Čibiabos získal Lubomír až v roce 1968. Už v dětství byl pokřtěn pod přezdívkou Smolař. „Když jsem přišel domů, tak jsem položil tu konvičku na schodek. Kopl jsem do ní. Ona spadla. Odemykal jsem dveře, zalomil jsem klíč. A teď, co dělat?“ Na tuto přezdívku se časem nějak zapomnělo, až o mnoho let později bodlo Lubomíra osm vos najednou, čímž se přezdívka připomněla a málem se mu začalo říkat Vosař, což se mu moc nelíbilo. „A kdo mě zachránil před tou přezdívkou? Spojené armády zotročených států Ruskem... Ti mě zachránili před přezdívkou Smolař.“ Kvůli chaosu, který nastal po okupaci v roce 1968, se na přezdívku opět zapomnělo. Ale během Jesenické lesní školy v srpnu roku 1968, když hrál u ohně na flétnu, mu dal jeden z vedoucích přezdívku Čibiabos, podle bratra Hiawathy z Písně o Hiawathovi od Henryho Wadswortha Longfellowa, a tato přezdívka se po srpnu 1968 uchytila. „A já už jsem trochu věděl, kdo to je, a já jsem to nechtěl, protože já jsem si na to netroufal, být tak slavnou postavou, být bráchou velkého Hiawathy.“

Neopouštějte mládež!

Junák se zrušil nedlouho po únorovém převratu v roce 1948 a obnovil se již podruhé během uvolňování režimu v roce 1968. Lubomír s manželkou šli tenkrát do kina a na promítacím plátně se objevil nápis: „Junák obnovuje činnost.” K obnově se Lubomír okamžitě připojil a založil 7. oddíl Olomouc, který funguje dodnes. Ten samý rok nastoupil i do Rádcovské školy Olomouc. „To je stará instituce. Někdy datovaná z roku 1934. Založená vlastně taky zakladatelem Ostrých hochů, nejslavnějšího olomouckého oddílu. A také to byl instruktor nebo nejlepší instruktor Jesenické lesní školy Karel Kostroň, přezdívkou Západní vítr.“ Rádcovská škola přes válku pochopitelně nemohla fungovat, ale v roce 1946 byla znovu obnovena a účastníci se scházeli v Olomouci vedle zimního stadionu. Škola fungovala formou krátkých přednášek, kde se instruovali noví rádcové.

Lubomír podědil po otci hudební talent a vystudoval konzervatoř. V letech 1956-1970 hrál na bicí nástroje v Moravské filharmonii Olomouc a poté od roku 1970 vyučoval na hudební škole. „Já jsem byl muzikantem, socialistickým učitelem... A skautem, protože to vidím, že to nějak s tím socialistickým učitelem kontrastuje.“

Budeme ještě dva roky živořit

V srpnu roku 1968 se Lubomír s manželkou zúčastnil Jesenické lesní školy. Ještě před jejich odjezdem došlo k události, která ovlivnila dění v Československu na dalších dvacet let dopředu. „Ona klepala na stan a říká: ,Lubošu, to je dneska nějaké divné. Ta obloha je úplně plná letadel. Tady to hřmí. Co se to děje?‘“ Všichni vyšli ven a probíhal standardní program. Během rozcvičky se jen vtipkovalo na účet letadel nad hlavami, až jeden z přítomných, který sloužil u armády, upozornil, že takhle nevypadají československá letadla. „Nikdo nechtěl věřit tomu, že nás přepadnou, a všichni to přitom čekali.“ V táboře bylo jediné rádio. Jeden z účastníků ho zapnul a všichni se dozvěděli tu neuvěřitelnou zprávu, že jejich stát obsazují vojska zemí Varšavské smlouvy, a rozhlas je vyzýval ke klidu a trpělivosti. „Chlapi řvali, nadávali, nasazovali si přilby na motocykly, že pojedou do kasáren pro kvéry. Brečelo se. Dokonce se i zvracelo. Nikdo nesnídal. Byla to taková hrůza v tento okamžik.“ Lubomír vzpomíná, že tehdy do tohoto chaosu přišel vůdce lesní školy a zcela přesně odhadl vývoj situace. „Budeme ještě dva roky živořit jako skauti, budou nás utlačovat. Za dva roky nás zruší úplně.“ Junák skutečně vydržel v omezené míře fungovat až do roku 1970 a pak byl definitivně zrušen. „Tak to už víme, že totalita se zavádí po tři roky, aby všechno vypadalo, že vlastně jsme se sami rozpadli a že pionýři vystavěli něco lepšího.“

V roce 1970 byl Lubomír Kantor ustanoven vůdcem Jesenické lesní školy. „Tím jsem byl uplynulých dvacet let, jenomže jsem to nemohl vykonávat.“ Poslední Rádcovská škola se konala v roce 1970 před Vánoci. „Tak tam to probíhalo tak, že jsme se zároveň rozloučili se světovým skautingem. Byla tam ale tenkrát spíš tak vlčata z našeho oddílu, aby tam vůbec někdo byl.“ Rádcovská škola přešla poté nedobrovolně pod pionýrskou organizaci. Středisko přestoupilo, na příkaz náčelníka, pod pionýra celé. „On řekl: ,Neopouštějte mládež!‘“ Rádcovská škola pokračovala po dvaceti letech v 78. skupině Jana Evangelisty Purkyně pod jiným označením. Všechny materiály se ale musely přepsat, aby se v nich neobjevovaly žádné termíny vycházející ze skautingu. „Takové slovo rádce bylo vyloženě protistátní, i když je to nesmysl.“

Všechno bylo na dohodě

„To jsme cítili uvolňování ve společnosti stejně jako před čtyřiceti lety, pětačtyřiceti, v každé době, kdy nás zlikvidovali, tak jsme cítili, že nastává něco ve společnosti, a měli jsme v sobě už takové tušení, že se bude znovu skautovat.“ V roce 1989 všichni viděli, že revoluce už proběhla ve Východním Německu, v Polsku i v Maďarsku a jen se nervózně čekalo, kdy padne režim i v Československu. „On se vlastně rozpadl sám. Rozpadl se v Rusku především. A čím? Hospodářským nátlakem Ameriky.“ Sovětský svaz padl kvůli ekonomickému vyčerpání, které bylo způsobeno především studenou válkou s USA. „Američanům se podařilo Rusko uzbrojit.“

„V roce ’68 proběhla jedna taková revoluce a ’89 druhá. A když si to otočíte, tak je to takový jako zrcadlový... Stejná čísla vzhůru nohama.“ S tímto námětem vyrobil Lubomír se synem plakát. Opatřili si potřeby pro tisk a doma ve sklepě tiskli plakáty, přihlášky do Junáka, ale i třeba projevy Rudolfa Plajnera, bývalého náčelníka Junáka. Vytištěné plakáty se lepily na nádvoří. Vybrali si čtyři dívky a ty jim ve sklepě s tiskem pomáhaly. „Co kdyby někdo se podíval k nám okýnkem do sklepa a viděl tam ta děvčata, jak tam tisknou, tak by to mohlo taky katastrofálně dopadnout, ale český lid už byl v takovém stavu, že se nic takového nedělo.“ Sametová revoluce získala své označení, protože pád režimu proběhl bez větších násilností, což je úžasné na to, že se hroutil systém, který zde byl zakotven víc než půl století. „Prostě šlo jenom o takové politické manévry, že všechno bylo na dohodě.“

Nikdo neví, kdo je skautský rádce, tak jak to obnovit?!

V roce 1989 se Junák obnovoval tím způsobem, že se uskutečnilo setkání skautských činovníků. Už v době komunistického režimu se každý měsíc setkávali hlavní představitelé místního skautingu a společně pořádali i výlety do pionýrských táborů a táborů TOMu (Turistické oddíly mládeže). První schůze se konala v Kateřinské ulici, kde později byla městská policie. „Tam jsme se scházeli, a mně se to dost nelíbilo. A já jsem měl štěstí, že jsem na tyhle schůze nemohl, protože jsem zase učil večer. Tak tam chodil můj syn Lumír a vždycky mi vykládal o tom, jak se tam bratři hádají.“ Lubomír Kantor vzpomíná, že všichni jeho vrstevníci, kterým bylo tou dobou už přes šedesát, po revoluci viditelně omládli a s bojovností se hádali o to, jakým způsobem se bude obnovovat Rádcovská škola. Paradoxně právě jeden z hádajících se skautů přišel s myšlenkou, že by v Rádcovské škole měla být vždy jen jedna skautka, protože dvě by se hned hádaly. „A skautky místo toho aby se hádaly, tak utvořily Klub skautských babiček.“

Ve Zlíně už měli ustavující schůzi skautingu a v Olomouci se pořád hádali, a tak Lubomír dostal od bývalého velitele Junáka úkol, aby obnovil Rádcovskou školu on. „Vždyť to je hrůza! Nikdo neví, kdo to je skautský rádce, tak jak to obnovit?“ Nakonec se dala do novin pozvánka na setkání všech, kteří se chtějí zapojit do Junáka. „A my jsme teď s manželkou uvažovali: ,Jé, máme pronajatý celý pionýrský dům. Tam je velký sál, ale kolik těch skautů přijde? Možná, že jich přijde dva tisíce, možná že jich přijde dvacet.‘ To jsme vůbec netušili.“ Nakonec vše dobře dopadlo a skautů se sešlo akorát a celé setkání bylo úspěšné.

To bylo moje největší vyznamenání

Jako nejkrásnější zážitek považuje Lubomír vyznamenání, které získal jako nejstarší účastník Jesenické lesní školy. Vyznamenání spočívalo v tom, že mohl zapálit sváteční oheň a přiložit do ohně tři polena. „A ty polínka, to je zase lesoškolácký zvyk, že se přidává na pagodu hořící ke spálení památka na ty bratry, kteří byli před námi.“

„To bylo moje největší vyznamenání. Dokonce jsem ho pocítil jako důležitější a dokonalejší a větší, než když mně dávali skautská vyznamenání skauti... To všechno nebylo nic oproti tomuto skautskému vyznamenání, podpalovat lesoškolácký oheň.“

Lubomír Kantor připravuje publikaci, ve které popisuje své skautské zážitky.