„Jeden raněný ze Stupného. Nějaký Knap. Nám se nestalo nic, ale auto jsme rozbili a těch Němců tam padlo šest nebo sedm. Já jsem byl u kulometu. Tam byla, teď nevím, jestli to byla hruška nebo třešeň nad tou cestou, a tam byl kulometčík a ten taky padnul a padnul v Karlovicích nad Podťatým, nad Pičů. Slovák to byl. Já jsem mu tam akorát zásobníky rovnal…“
„Ten Jožo Kukulík se spojil s partyzány a donesl jakési granáty. Tak měl barák a vedle toho měl jakousi chaloupku. A nad tím byla veliká hruška. A u té zdi bylo z té hrušky spadané listí. A on ten blbec schoval ty granáty pod to listí. Manželce nic neřekl. Ona šla a hráběma začala hrabat to listí. To byly granáty s tím kroužkem. Když ho držel, to péro vytrhnul, ten kroužek, toho držet mohl třeba den dva. Ale jak povolil, tak už se to začalo odmotávat a musel ho házet. No a ona do toho těma hráběma chytla a potáhla. Granáty vybuchly. Tak ji to tam zabilo. On když ji viděl, tak už utíkal. Ale už pozdě. Tak chytl taky nějaké ty střepiny. Tak ta jeho manželka byla mrtvá a jeho odvezli do Žiliny do nemocnice Němci.“
„Viděl jsem v Považské Bystřici, když jsem tam šel do tohoto, tam takovou starou Židovku, Bichlerovou, která seděla na takovým starým křesle. Měla už tak devadesát roků nebo kolik měla. Dva gardisté, jeden na jedné straně, druhý na druhé, ji na tom křesle dali na auto. A tých Židů, aji starších aji mladých, to tam bylo plné nákladní auto. No a vezli to do Žiliny a tam je postříleli.“
„Tak jsme ho odzbrojili a vedli jsme ho nahoru. Já kolo, Kukulík kolo, pistole jsme měli na řídítkách a šli jsme. Nahoře ve Stupném se připojil Karel Vatalíků. Potom ještě ve Šebešťanové Behúňka. Tak jsme s ním šli čtyři. Dovedli jsme ho hned na kraj do Popradna. Tam byl takový obchůdek a tam už chlapi čekali. A byla tam už i Žuchova manželka. Tam ji Žucha vyliskal, vyfackoval. Taky ho tam vyšetřovali. A já jsem držel před tím obchodem stráž – hlídku. To bylo čtrnáct dní před koncem války. To byl velitel gestapa v Považské Bystřici. No tak ho tam ti Ukrajinci zmlátili. Ukrajinci uměli německy, tak jsme ho tam vyšetřovali. Tam byl jeden Ukrajinec, jmenoval se Vasil, ale už nevím druhým jménem, to bylo chlapisko, a špatně viděl. Přes den ještě jakž takž, ale jak se začalo šeřit, tak ho museli vést. To byl takový chlap. Jak mu dával facky, tak mu létala hlava na všecky strany. Potom ho zatáhli nahoru do štábu a tam ho pověsili. Ten Němec měl pěkný prsten a ten Floro ho nemohl sundat, a tak mu usekl ten prst a dával ho mně na pamňať. Já jsem ho nechtěl. Mně se to hnusilo.“
„Večer v hospodě. On přijel kdesi od Považské Bystřice, měl samopal a pistoli. A teď vykládal těm ostatním ľudovcům. Každý hubu otevřenú a poslouchali, co jim vykládal. Vykládal, jak tam stříleli z kulometů, ze samopalů. Jak potom do tý vápenky, jak je tam pálili. Mě to tak jaksi dojalo. Potom začal o těch Češích. A povídá: ,Keby som chtěl, tu kurvu českú taky odstrelím.‘ Já jsem chtěl už vytáhnout pistoli. Jenom Ignač Šebik, s tím jsme kamarádili, tak ten mě otočil a povídá: ,Neblbni a pojď.‘ Mě vyved’ ven a potom jsem byl aji rád nebo to by byla rodina zatentovaná.“
„Tam byl po levé straně židovský hřbitov. Takový hradby kolem dokola. Tak oni Němci na ten hřbitov. Tam se opevnili, dali tam kulomety. Jak šli, sebrali ženský a děcka i nějaký chlapy a zavřeli je do stodoly naproti židovskému hřbitovu. A vyhlásili, že když na ně někdo bude střílet, tak že tu stodolu zapálí. A tam byl mladý partyzán Rovmanik. Skočil a povídá: ,Nechť sa robí, co chce, já iděm otvoriť.‘ Tak skočil k té stodole a otevřel ty vrátka a dostal zrovna do hlavy. Jak už byla stodola otevřená, tak ze všech stran se začalo pálit na ten hřbitov. Němci utíkali do toho břehu. Tak jich tam též postříleli. A který chytli, tak potom… To byly jatka. Rusáci opláceli. Řezali to jak berany.“
Vilém Kantor se narodil v roce 1926 v obci Svederník v okrese Žilina. Rodiče pocházeli z Moravy a na Slovensko se přestěhovali kvůli práci. Po vzniku Slovenského štátu se rázem ocitli v cizí zemi, která byla spojencem Německa. V tomto období rodina zažila různé narážky a utlačování od členů Hlinkových gard. Na konci srpna 1944 na Slovensku vypuklo národní povstání. I když bylo zanedlouho potlačeno, jeho členové odcházeli do lesů, kde pokračovali v partyzánské válce. Přidal se k nim i Vilém Kantor. Působil jako zásobovač a informátor v okolí vesnice Papradná v pohoří Javorníky. Zúčastnil se také několika přestřelek s německými vojáky. Po osvobození odešel na Moravu do Malých Karlovic a potom do Staré Vsi u Rýmařova. Krátce po komunistickém puči v únoru 1948 narukoval na vojnu. Během ní absolvoval politickou školu v Brně a v útvaru dělal mimo jiné politického školitele a předsedu KSČ. Byla mu ale zjištěna tuberkulóza a ze zdravotních důvodů byl propuštěn. Po vyléčení vystudoval lesnickou školu v Křivoklátu a byl poslán jako lesník do pohraničního městečka Přebuz. V tomto malém městě dělal také čtyři roky předsedu národního výboru. Byl svědkem toho, jak místní německé obyvatelstvo pašovalo zboží přes hranice s NDR. Potom byl jako lesník zaměstnán ještě v Karlovicích a v Třemešku u Oskavy. V době natáčení žil se svou ženou Marií v Třemešku. Vilém Kantor zemřel v lednu 2021.
