The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Kantor (* 1926  †︎ 2021)

• narozen 27. listopadu 1926 ve Svederníku, okr. Žilina

• rodiče pocházeli z Moravy

• po vzniku Slovenského štátu byla rodina šikanována Hlinkovými gardami

• byl členem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky

• zúčastnil se několika přestřelek s německými vojáky

• na vojně (po únoru 1948) byl předsedou KSČ a politickým školitelem

• mezi léty 1952–1956 byl předsedou národního výboru v pohraničním městečku Přebuz

• většinu aktivního života pracoval jako lesník

• v době natáčení byl předsedou libinské pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu a bydlí v Třemešku u Oskavy

• zemřel v lednu 2021

Vilém Kantor se narodil v roce 1926 v obci Svederník v okrese Žilina. Jeho rodiče pocházeli z Moravy a na Slovensko se přestěhovali v roce 1924 za prací. Za dalších dvanáct let se rodina opět stěhovala, tentokrát jen do blízké Šebešťanové u Považské Bystrice, kam šel otec pracovat do zbrojovky.

Dne 14. března 1939, těsně před vytvořením protektorátu, vznikl Slovenský štát. Rodina Kantorova se tak rázem ocitla v cizí zemi, která byla spojencem nacistického Německa. Po celé zemi se ihned začalo verbovat do Hlinkových gard (polovojenská organizace Hlinkovy slovenské ľudové strany). Tyto jednotky se aktivně podílely na perzekuci Židů a Čechů. Jak vzpomíná Vilém Kantor, chodili zpívat i pod okna jejich domu. „To jsme tam bydleli za toho Slovenského státu a to nám chodili ti hulváti zpívat pod okna o Čecháčcích. ,Od Košic jede vlak a v něm sedí Šaňo Mach (hlavní velitel Hlinkových gard – pozn. autora) a ti Češi, ti mají z něho strach.‘ “

Slovenské národní povstání (SNP) a partyzánská činnost

Vilém Kantor studoval v roce 1944 zemědělskou školu v Považské Bystrici. Tu ale nedokončil, protože koncem srpna vypuklo na Slovensku národní povstání. Po počátečních úspěších přišla 19. října tvrdá německá ofenziva. Na pomoc pro potlačení povstání byla vyslána 2. SS Sturmbrigade Dirlewanger z Polska a 18. divize SS pancéřových granátníků Horst Wessel z Maďarska. Tím došlo k rychlému potlačení povstalců, kteří potom odcházeli do hor, aby v boji pokračovali jako partyzáni. V okolí Považské Bystrice se soustředili hlavně u obcí Papradná a Štiavnik v pohoří Javorník. Přes kamaráda Lukáše Kukulíka se k těmto jednotkám dostal i Vilém Kantor. Jeho první kontakt s odbojem měl ale poněkud zvláštní náboj. Jednalo se o záchranu Joža Kukulíka z německé nemocnice, do níž se dostal vlastní neopatrností. Na zahradě mu totiž vybuchly schované granáty, které ho zranily a jeho ženu zabily. Takto na to vzpomíná Vilém Kantor: „Ten Jožo Kukulík se spojil s partyzány a donesl jakési granáty. On měl barák a vedle toho měl jakousi chaloupku. A nad tím byla veliká hruška. A u té zdi bylo z té hrušky spadané listí. A on ten blbec schoval ty granáty pod to listí. Manželce nic neřekl. Ona šla a hráběma začala hrabat to listí. To byly granáty s tím kroužkem. Když ho držel, to péro vytrhnul, ten kroužek, toho držet mohl třeba den dva. Ale jak povolil, tak už se to začalo odmotávat a musel ho házet. No a ona do toho těma hráběma chytla a potáhla. Granáty vybuchly. Tak ji to tam zabilo. On když ji viděl, tak už utíkal. Ale už pozdě. Tak chytl taky nějaké ty střepiny. Tak ta jeho manželka byla mrtvá a jeho odvezli do Žiliny do nemocnice Němci.“ S pomocí sestřičky ho z nemocnice tajně propašovali a všichni tři potom skončili u partyzánů.

Po porážce povstání nastal po celém Slovensku teror. Německá komanda ve spolupráci s Hlinkovou gardou a oddíly četnictva začala vypalovat obce a vraždit jejich občany, třeba jen za domnělou spolupráci s partyzány. Bylo zavražděno více než pět tisíc lidí a vypáleno na 90 obcí a osad. Jedním z nejhorších případů byla obec Nemecká, kde Němci a gardisté od 4. do 11. ledna 1945 popravili skoro 900 lidí, které pak naházeli do rozpálené vápenné pece v Ráztocké dolině. Vilém Kantor, už jako partyzán, se v hostinci náhodou setkal s gardistou Karolem Sikoríkem, který byl přímým účastníkem těchto vražd. Ten se chlubil před ostatními gardisty, jak se s nepřáteli fašismu vypořádali. Pamětník v sobě jen s velkým vypětím udržel hněv a proti Sikoríkovi nezasáhl. „Večer v hospodě. On přijel kdesi od Považské Bystřice, měl samopal a pistoli. A teď vykládal těm ostatním ľudovcům. Každý hubu otevřenú a poslouchali, co jim vykládal. Vykládal, jak tam stříleli z kulometů, ze samopalů. Jak potom do tý vápenky, jak je tam pálili. Mě to tak jaksi dojalo. Potom začal o těch Češích. A povídá: ,Keby som chtěl, tu kurvu českú taky odstrelím.‘ Já jsem chtěl už vytáhnout pistoli. Jenom Ignač Šebik, s tím jsme kamarádili, tak ten mě otočil a povídá: ,Neblbni a pojď.‘ Mě vyved’ ven a potom jsem byl aji rád nebo to by byla rodina zatentovaná.“ Karol Sikorík nebyl po válce ani odsouzen, ale jeho život nakonec nedlouho po válce ukončila autonehoda.

Hlavními úkoly Viléma Kantora bylo dodávat jídlo a informace o pohybu německých vojsk. „Já jsem byl takový zásobovač. Jsem zjišťoval, kde je nějaké jídlo.“ Byl častým návštěvníkem partyzánského štábu s veliteli Jánem Ušiakem a Dajanem Bajanovičem Murzinem. Sídlo štábu se neustále měnilo, ale většinou byly využívány pastevecké salaše nad Papradnou. Pamětník tak spával na různých místech, občas se dostal i domů, a mohl tak vyměnit studenou zem a listí za měkkou postel a peřiny. „Já jsem byl třeba ve dne na Slovensku a v noci na Moravě.“

Oddíl neustále početně narůstal. Jeho členové byli představiteli mnoha národů. Kromě Čechů a Slováků to byli především představitelé národů v SSSR, kteří se na Slovensko dostali buď jako bývalí zajatci nebo pomocí výsadku. V oblasti Papradné oddíly vedl velitel Ján Ušiak, který ze Sovětského svazu obdržel radiotelegrafický příkaz o převedení oddílu přes hranice na Moravu. Po několika pokusech a přestřelkách se mu to nakonec v říjnu 1944 podařilo. Na Moravě se potom celý oddíl změnil na 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky.

Část partyzánů zůstala na slovenském území. Tam začátkem roku 1945 vytvořil výsadkář Anatolij Garnický partyzánský oddíl Rodina. Mimo jiné potom s tímto oddílem spolupracoval Vilém Kantor. Byl i přímým účastníkem zatčení a popravy velitele gestapa v Považské Bystrici Figase. Takto pamětník líčí své vzpomínky: „Tak jsme ho odzbrojili a vedli jsme ho nahoru. Já kolo, Kukulík kolo, pistole jsme měli na řídítkách a šli jsme. Nahoře ve Stupném se připojil Karel Vatalíků. Potom ještě v Šebešťanové Behúňka. Tak jsme s ním šli čtyři. Dovedli jsme ho hned na kraj do Popradna. Tam byl takový obchůdek a tam už chlapi čekali. A já jsem držel před tím obchodem stráž – hlídku. To bylo čtrnáct dní před koncem války. To byl velitel gestapa v Považské Bystřici. No tak ho tam ti Ukrajinci zmlátili. Ukrajinci uměli německy, tak jsme ho tam vyšetřovali. Tam byl jeden Ukrajinec, jmenoval se Vasil, ale už nevím druhým jménem, to bylo chlapisko, a špatně viděl. Přes den ještě jakž takž, ale jak se začalo šeřit, tak ho museli vést. To byl takový chlap. Jak mu dával facky, tak mu létala hlava na všecky strany. Potom ho zatáhli nahoru do štábu a tam ho pověsili. Ten Němec měl pěkný prsten a ten Floro ho nemohl sundat, a tak mu usekl ten prst a dával ho mně na pamňať. Já jsem ho nechtěl. Mně se to hnusilo.“

To už se ale blížil konec války, a i přes to, že 30. dubna byl dobyt Berlín a válka už byla rozhodnuta, někteří Němci se stále nechtěli vzdát. Krutosti posledních dnů války nejlépe dokládá vzpomínka Viléma Kantora na boje ve vesnici Šebešťanová: „Tam byl po levé straně židovský hřbitov. Takový hradby kolem dokola. Tak oni Němci na ten hřbitov. Tam se opevnili, dali tam kulomety. Jak šli, sebrali ženský a děcka i nějaký chlapy a zavřeli je do stodoly naproti židovskému hřbitovu. A vyhlásili, že když na ně někdo bude střílet, tak že tu stodolu zapálí. A tam byl mladý partyzán Rovmanik. Skočil a povídá: ,Nechť sa robí, co chce, já iděm otvoriť.‘ Tak skočil k té stodole a otevřel ty vrátka a dostal zrovna do hlavy. Jak už byla stodola otevřená, tak ze všech stran se začalo pálit na ten hřbitov. Němci utíkali do toho břehu. Tak jich tam též postříleli. A který chytli, tak potom… To byly jatka. Rusáci opláceli. Řezali to jak berany.“

Oblast okolo Považské Bystrice byla osvobozena 1. čs. samostatným sborem (svobodovci). V kraji pak převládlo všeobecné nadšení a oslavy. „Pilo se a zpívalo se.“

Život po válce

Zakrátko po ukončení války se pamětníkova rodina přestěhovala na Moravu do Malých Karlovic a následně do Staré Vsi u Rýmařova, kde otec získal kovářskou dílnu. Ještě nějakou dobu tam žili s původním německým obyvatelstvem, než bylo odsunuto. Bývalý majitel jejich nového domova se jmenoval Lux a Vilém Kantor vzpomíná, že spolu velmi dobře vycházeli. V roce 1948, nedlouho po únorovém puči, narukoval na vojnu. Protože už v roce 1945 vstoupil do KSČ a prošel stranickými prověrkami, byl poslán na politickou školu do Brna. U útvaru potom dělal nejen politického školitele, ale krátce i předsedu KSČ. Ze zdravotních důvodů byl z vojny propuštěn po sedmnácti měsících. Byla mu zjištěna tuberkulóza, kterou se nakazil ještě v době své partyzánské činnosti. Po vyléčení v rýmařovské nemocnici šel studovat lesnickou školu v Křivoklátu. Po ukončení školy byl poslán jako lesník do malého města Přebuz v Krušných horách. Toto hornické město se nacházelo hned u hranic s NDR a bylo stále ještě osídleno německým obyvatelstvem. Vilém Kantor v něm mezi léty 1952–1956 dělal předsedu národního výboru. Byl tak svědkem, jak místní Němci pašovali zboží z NDR. Měli své ověřené stezky, a i když byly hranice přísně střežené, tak nikoho z nich nikdy nechytli. „Oni chodili ti Němci pašovat. Já jsem je i párkrát viděl s batohem.“ Místní obyvatelé nakonec přece jenom do Německa odešli, ale až po roce 1968.

V roce 1956 se Vilém Kantor oženil s Marií Bartoškovou, kterou znal ještě z dob svého ukrývání v pohoří Javorníky. Rodina Bartošků s partyzány také velmi úzce spolupracovala, a tak u nich pamětník v pasekářské osadě často pobýval. V době natáčení spolu žijí v Třemešku u Oskavy. Vilém Kantor zemřel v lednu 2021.