The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zlata Kaprálová (* 1957)

• narozena 10. května 1957 v Hradci Králové

• vyrůstala v Probluzi u Hradce Králové

• v prvním ročníku přišlo vyloučení z učiliště, utekla z domova

• léta 1973–1975 strávila ve výchovném ústavu v Černovicích u Tábora, kde se vyučila švadlenou prádla

• v roce 1976 se vdala za Josefa Vidrnu, člena kapely Avernus

• v roce 1976 se narodil syn Lukáš

• roku 1978 se vdala podruhé – za Jana Kaprála, číšníka z Prostějova a člena undergr. komunity

• v roce 1980 se narodil syn Jan

• v letech 1979–1989 se s manželem zapojila do přepisování a distribuce samizdatové literatury

• v reakci na protirežimní aktivity byl manželům odebrán syn Lukáš do ústavní péče na půl roku

• pracovala jako švadlena, dělnice a po revoluci se věnovali s manželem podnikání

• roku 2020 získala uznání účastnice odboje a odporu proti komunismu

Psal se rok 1972, Zlatě Kaprálové bylo necelých šestnáct let. Jako spousta dalších dospívajících hledala své místo ve světě. Kamarádila s dívkou, jejíž rodiče patřili ke Svědkům Jehovovým, lákala ji společnost mániček, které vídala v nedalekém Hradci Králové. S kamarádkou začaly chodit za školu, kvůli absencím ji v prvním ročníku vyloučili z kadeřnického učiliště. Na dva měsíce pak utekla z domova. Jezdila s kamarády po republice, pohybovala se v undergroundové komunitě. Když ji chytili, její cesta vedla přes diagnostický ústav v Praze do Výchovného ústavu pro mládež v Černovicích u Tábora, kde strávila dva drsné roky. Mezi undergroundovou komunitu se vrátila hned po propuštění. Později, už jako matka dvou dětí, s manželem Janem Kaprálem přepisovala samizdatové tiskoviny. V návaznosti na jejich aktivity jim byl na půl roku odebrán starší syn Lukáš. V roce 2020 obdržela osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Babička mi nahrazovala mámu

Zlata Kaprálová, za svobodna Rybářová, se narodila 10. května 1957 jako starší ze dvou dcer manželům Marii, roz. Bukovské, a Ladislavu Rybáři. Matka pocházela ze slovenského Žitného ostrova, Otec z Probluzi, části obce Dolní Přím u Hradce Králové, kde rodina žila. Otec se živil jako holič a kadeřník, matka pracovala v drůbežárně. Do práce se vrátila šest týdnů po porodu první dcery, o Zlatu se tak starala převážně babička, s níž žili v jednom domě. „Mé dětství byla moje babička. Všechno bylo hezký, tenkrát jsem byla spokojená,“ vzpomíná. Máma jí přesto chyběla, bližší vztah měla s otcem. Popisuje, že ji miloval, možná až rozmazloval. S babičkou jezdila na různé výlety, vybavuje si, že ji vzala třeba na Matějskou pouť do Prahy.

V roce 1963 začala chodit do základní školy v Probluzi, kde absolvovala první stupeň školní docházky. Zlata byla ještě v první třídě tak drobná, že ji babička do školy vozila v kočárku i s aktovkou. Ve druhé třídě přišel první větší průšvih. Učitelka nechala Zlatu po škole a ta ji při odchodu v místnosti zamkla. Budova školy se nacházela na okraji vesnice a učitelku kdosi vysvobodil až večer. Její první kroky vedly k Rybářům, kde razantně požadovala Zlatino potrestání. Otec, který dokázal být přísný a sáhnout po řemenu, se Zlaty tenkrát zastal. Učitelce řekl, že svou dceru potrestá, jak sám uzná za vhodné.

Babička byla věřící, ani rodiče nepatřili k příznivcům KSČ. Zlata jako dítě chtěla chodit do Jisker, ale zřejmě kvůli nějakému kázeňskému prohřešku nebyla přijata. Mrzelo ji to. Coby dítě s tehdejší ideologií nesouzněla, ale vyčlenění z kolektivu cítila jako příkoří.

Otec domů dovezl letáky s Dubčekem

V druhé polovině šedesátých let docházelo ve společnosti k určitému rozvolnění, objevily se snahy reformních členů KSČ o demokratizaci. V lednu 1968 byl zvolen Alexander Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ. Nadějeplné období ukončil 21. srpna příjezd tanků. SSSR se rozhodl „zachránit“ Československo před údajnou hrozící kontrarevolucí. Ti, kteří odmítli vydávat invazi za bratrskou pomoc, za to měli brzy zaplatit. Výměna lidí na vyšších pracovních pozicích, kteří s okupací nesouhlasili, probíhala v rámci strany, armády i na pracovištích po celé republice.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy lidé projevovali na mnoha místech odpor. Také v Hradci Králové probíhaly protesty. Otec, který do Hradce dojížděl za prací, dovezl domů letáky, na kterých Zlata zahlédla Dubčeka, Černíka a Smrkovského. Před dětmi se ale doma o politice moc nemluvilo. Letáky pak otec rozdával známým. Zlata Kaprálová si vybavuje, že měli zakázáno vzdalovat se od domu, ale neposlechla. Viděla pak vojenská vozidla projíždět polem za vesnicí. Žádné z nich zde ale nezastavilo.

Po prázdninách začala Zlata dojíždět na druhý stupeň základní školy do blízkých Nechanic. Tady se seznámila se starší spolužačkou, jejíž jméno už zapomněla. Rodiče této dívky patřili ke Svědkům Jehovovým, tenkrát zakázané sektě, jejíž členové byli perzekvováni. Ve škole jí toto přátelství rozmlouvali. Kamarádit spolu nepřestaly, začaly chodit za školu. Kvůli absencím měla i dvojku z chování. Po škole se rozhodla vyučit kadeřnicí. Díky otci, vyhlášenému hradeckému holiči a kadeřníkovi, uměla už ve třinácti letech holit břitvou. Tehdy také ráda kreslila, bavily ji i ruční práce. Na učiliště v Hradci ji přijali, studia ale nedokončila. Pokračující absence vedly k vyloučení v prvním ročníku. Tehdy se Zlata hledala, jako většina dospívajících. Lákalo ji společenství mániček, nekonformní mládeže, scházející se i v Hradci Králové. Postupně mezi tyto lidi zapadla a začala se s nimi vídat. Poznala hudbu Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Petra Lutky a dalších, režimu nevyhovujících interpretů a hudebních uskupení.

Dva roky ve výchovném ústavu

Následoval útěk z domova. Pohybovala se mezi kamarády, s nimiž jezdili po celé republice. Zažila svůj první koncert – Jaroslav Hutka hrál v Liberci, viděla i koncert Svatopluka Karáska. Dospívající Zlata si uvědomila, že existuje i život mimo mantinely nastavené socialistickou společností. Domů do Probluzi se občas potají vracela zkontrolovat, zda je babička v pořádku. Sousedé ji na malé vsi někdy zahlédli a udiveně se pak rodičů ptali, zda už mají dceru doma. Tou dobou už většinou byla ale zase na cestě.

Svoboda působila opojně, ale netrvala dlouho. Na útěku ji chytili po dvou měsících. Následoval pobyt v diagnostickém ústavu v Praze a převoz do Černovic u Tábora, kde za ní zaklapla brána výchovného ústavu. Zůstala zde do osmnácti let. Na toto období nechce příliš vzpomínat. Uvádí, že v zařízení panoval dril, vychovatelky používaly fyzických trestů, svěřenkyně šikanovaly a psychicky deptaly. Návštěvy měly dívky povoleny za odměnu. Stejně tak mohly za dobré chování dostat tzv. opušťák a jet na víkend domů. Zlata Kaprálová si vzpomíná, že když jich jednou mělo odjet více, večer si vytrhaly obočí, aby se upravily, bylo jim šestnáct, chtěly vypadat hezky. Kosmetické úpravy si ráno všimly vychovatelky, označily ji za sebepoškozování a dívkám povolenou návštěvu doma zrušily. Během dvou let v ústavu se Zlata vyučila švadlenou prádla.

Návrat mezi máničky

Po propuštění se vrátila do Probluzi. Začala pracovat jako švadlena v Novém Bydžově, kam dojížděla. Po práci chodívala na místo, kde se v Bydžově scházely máničky. V té době se seznámila s Josefem Vidrnou, hudebníkem z kapely Avernus. Nějakou dobu spolu chodili, jezdili na různé undergroundové akce a zábavy v okolí Hradce Králové. Když bylo Zlatě devatenáct let, otěhotněla. S Josefem se měli rádi, ale svatbu neplánovali. Nakonec podlehli nátlaku Josefových rodičů. Zlatini rodiče dceřinu volbu těžce snášeli. „Jedinej, kdo ho měl opravdu rád, byla moje babička. Ta vždycky na každým viděla jenom to dobrý – neřešila, co má na sobě nebo jak vypadá,“ vzpomíná Zlata Kaprálová. Záhy po narození syna Lukáše manžel narukoval na dva roky na vojnu. Mladá rodina tak neměla moc příležitosti se sžívat. Když přijel manžel na opušťák, zastavil se za Zlatou, která zůstala bydlet u svých rodičů, ale také se stávalo, že dal přednost společnosti kamarádů. Chtěl budovat hudební kariéru, a tak se po skončení vojny se Zlatou dohodli, že bude lépe, když každý půjdou svou cestou. „Než šel na vojnu, tak jsem s ním přes rok a půl jezdila po zábavách. Začali za námi jezdit lidi z Prahy, takoví ti správní… Vozili letáky a časopisy Vokno. Už se tam o tom bavilo, ale já jsem měla děcko, tak mě to až tak moc nebralo,“ vzpomíná.

Zlata se starala o malé dítě, žila u rodičů v Probluzi, kontakty s kamarády šly nějakou dobu stranou. Když syn trochu odrostl, někdy jí ho pohlídala babička a Zlata občas vyrazila za přáteli do Hradce nebo na nějakou hudební akci. V roce 1978 odcházel na vojnu její kamarád „Pavlína“. S jeho dívkou a dalším známým ho doprovázeli do Prostějova, kde se zastavili v nádražní restauraci. Místní číšník, Jan Kaprál, patřil už podle vzhledu a delších vlasů také k máničkám. Se Zlatou se do sebe zamilovali na první pohled. Začala za ním do Prostějova jezdit.

Táhněte, odkud jste přišla!

Po čase si řekli, že spolu chtějí žít, a našel jí práci v nádražním bufetu. Syna Lukáše přes týden hlídala babička v Probluzi, o víkendech za ním jezdili nebo si ho brali do Prostějova. Hledali byt, což byl v té době docela oříšek. Když se Zlata vydala na městský úřad požádat o přidělení bytu, soudruh, který měl agendu na starost, neměl zrovna nejlepší den. „Táhněte odkud jste přišla a vezměte s sebou i manžela, na takové tu nejsme zvědaví!“ bylo jí doporučeno. S manželem žili tehdy na Havlíčkově ulici v Prostějově, paradoxně hned vedle policejní služebny. Byt se stal místem setkávání lidí z undergroundu, přátelé zde měli dveře otevřené. Roku 1979 se jim podařilo získat byt na Pernštýnském náměstí, kam za nimi také jezdívalo množství známých. Zde už mohli bydlet i se synem Lukášem. Roku 1980, kdy se do bytu po nutných úpravách stěhovali, se manželům narodil mladší syn Jan.

Zhruba v roce 1978 vstoupil Zlatě a Janovi Kaprálovým do života Emil Dvořák, organizátor undergroundových akcí s nekompromisními postoji k režimu, zpěvák kapely Helios, který za svými přáteli jezdil po celé republice a tehdy už měl za sebou zkušenost z pobytu ve vězení. Pocházel z Blanska, žil v Brně. V té době se už podílel na přepisování samizdatové literatury a jejím šíření. Různé protirežimní tiskoviny začal vozit i do Prostějova. Zlata a Jan Kaprálovi byli Emilovou osobností nadšení. Zlatě Emil imponoval. „Říkala jsem si: ‚Že jsem takovýho kluka nepotkala dřív, než Jéňu.‘ Ale už jsem měla Jéňu tak ráda, už jsem cítila, že patříme k sobě, že bych ho nevyměnila. I když jsem Emila měla ráda, líbil se mi, okouzlil mě tím svým vystupováním a vším,“ vzpomíná. S manželem se rozhodli se, že se do přepisování zapojí také. Emil Dvořák přijížděl z Brna i s přáteli z disentu. „Později jsem se dozvěděla, že jsou to lidé z brněnské Charty 77 – Luboš Přikryl, Vlastimil Martykán, Jirka Res či Jiří Vítek,“ vzpomíná. S sebou většinou přivezli nějaké tiskoviny k přepsání. K výměně samizdatů docházelo i na společných akcích, kam s manželem a přáteli jezdili. (Jiří Res byl roku 1987 zavražděn ve svém bytě manželkou, která se k činu doznala. INFOCH 2/1987 informoval, že StB této tragédie využila k výslechům řady lidí kolem Charty 77, se kterými se Res stýkal).

Manžela odvezli za město a zbili

Zlata Kaprálová zůstala doma s mladším synem, později začala pracovat v podniku Univerzal. Manžel Jan byl zaměstnán jako číšník v prostějovské nádražní restauraci, poté vedl restauraci v Soběsukách. Roku 1980 se v blízké vsi konala zábava, na kterou se rozhodla přijet část jejich přátel z různých míst republiky. Přišli do restaurace, později odešli na zábavu. Domluvili se, že Jan jim v noci otevře hospodu a nechá je přespat. Zlata byla na místě s oběma syny, v patře se nacházel pokoj, kde měli zázemí. V noci, když se kamarádi ze zábavy vrátili, je někdo z obce zřejmě udal. Přijela policejní auta, dokonce i dva taxíky. Víc jich v té době v okolí snad ani nejezdilo. Příslušníci vyrazili dveře, které jim Jan Kaprál odmítl otevřít. Postupně zajistili všechny přítomné, které odvezli na výslech do Prostějova. Restauraci zapečetili a odjeli. V pokojíku v patře se choulila Zlata Kaprálová s malými syny. Naštěstí příslušníky nenapadlo hledat nahoře, kde nepředpokládali obytnou místnost. Zlata se ráno se syny musela dostat pryč. Dveře v průjezdu byly zavřené, několikrát se rozběhla, jak to viděla ve filmech, a nakonec se jí je podařilo vykopnout. Pak už jen nastražila policejní pásku, která zde byla natažena, do původní podoby a s dětmi přeběhla na protější zastávku autobusu. Byli v bezpečí. Přátelé, které policie zadržela, po výsleších propustili. Jan Kaprál ale přišel o místo. „Ze Soběsuk ho za trest vyhodili, tak šel dělat do Cílu – lepil papuče. Z toho byl chudák úplně vyřízený. Měl teploty když ráno vstával do práce, to bylo škaredý období,“ vzpomíná Zlata Kaprálová na dohru celé události.

V těchto letech ji neustále lustrovala policie. Když šla například s malým synem v kočárku za manželem do práce, musela cestou třikrát předkládat občanský průkaz. Po jejich zapojení do šíření samizdatu byl manžel několikrát při cestě z práce naložen do policejního auta, odvezen někam za Prostějov a zbit. Někdy mu sebrali boty, takže musel jít několik hodin v noci domů bos. Také ho přemlouvali ke spolupráci, což odmítal. Zlata Kaprálová si vzpomíná, jak jednou přišla s dětmi domů ze školky. V křesle v obývacím pokoji seděl policista, který zrovna manžela přesvědčoval. Starší syn se na něj podíval a s odporem vykřikl: „Mami, ten pán u nás sedí v botách!“ Policista pak brzy odešel. V té době si Zlata Kaprálová také všimla, že v době jejich nepřítomnosti do bytu někdo dochází. Je přesvědčena, že zde policie hledala nějaké důkazy. Poznala to podle věcí, které ležely jinak, než když odcházeli z bytu do práce. Naštěstí nikdy nic nenašli, doma byl pouze psací stroj, všechny materiály schovávali ve sklepě.

Protirežimní aktivity a odebrání syna

S manželem dál jezdili na akce pořádané přáteli, kde většinou docházelo i k předávání samizdatů. Pořádaly se různé koncerty, fotbalová utkání apod. Roku 1982 se zúčastnili oslavy Silvestra v Lípách u Prostějova, kterou pořádal Emil Dvořák. Ten je zde seznámil s několika Maďary, které potkal při svých cestách. Zlata s manželem si s nimi rozuměli a začali za nimi jezdit i do Maďarska, kam nebylo těžké vycestovat. V Maďarsku bylo volněji, nedocházelo k takovým perzekucím vůči mládeži. Problém byl spíše na hranicích, když se snažili něco provézt. Aby mohli koupit dětem oblečení a různé věci, které v Československu nebyly k dostání, vozili jim je maďarští přátelé na Slovensko, kde si je pak vyzvedával Zlaty manžel. Jezdívalo se i do Polska. Z materiálů dochovaných v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že manželé Kaprálovi byli v souvislosti s cestami do Maďarska sledováni a podezříváni z pašování marihuany, dochované informace byly součástí objektového svazku  č. OB-1068 MV (tematika svazku „Toxikománie“).

Přituhovalo. Zhruba v letech 1985 –1986 absolvovala výslechy na StB i Zlata Kaprálová. Padaly otázky na rodinné přátele, příslušníci chtěli vědět, kdo u nich přespává apod. Vše vyvrcholilo v roce 1989, kdy Zlatě Kaprálové přijeli do práce oznámit, že starší syn Lukáš byl převezen přímo ze školy do diagnostického ústavu v Brně, protože se líbal se spolužačkou a jako rodiče nezvládají jeho výchovu. Naštěstí s manželem oba pracovali, nikdy neměli absence. Děti však nechodily do Pionýru a neúčastnily se různých akcí oslavujících socialismus. Zlata a Jan Kaprálovi zase nechodili k volbám. Členům volební komise, která na ně pravidelně zvonila s volební urnou, buď neotevřeli nebo přímo řekli, že volit nebudou.

Následujícího půl roku museli dokazovat úřadům, že jsou dobrými rodiči a o své děti se starají. Nakonec se Lukáš vrátil domů. Ročník dokončil na jiné základní škole a poté se šel učit číšníkem. Jejich společný přítel Emil Dvořák byl neustále šikanován policií, vyslýchán a zadržován. Když pak jeho tehdejší partnerku vyhodili ze studií Pedagogické fakulty UP v Olomouci pouze na základě toho, že spolu chodí, rozhodli se pro emigraci. Brali se roku 1987, Emil Dvořák přijal příjmení své partnerky – Juřena. Marie Juřenová opustila republiku téhož roku. Emil Juřena o dva roky později, v květnu 1989. Žili v Kanadě, později na Floridě. Kaprálovým občas přišel pohled.

S Emilem nás osud svedl dohromady po dvaceti letech

V Československu zatím režimu pomalu docházel dech. Zlata s Janem sledovali revoluční události s nadšením, ale také s dávkou opatrnosti. Bydleli na náměstí v Prostějově, manžel tehdy pracoval jako číšník v Olomouci. Zlata mu každý den vypisovala poznámky z novin, televizního vysílání a rádia, co se ten den stalo. Na sešlosti na náměstí nechodila – v davu rozpoznala některé komunisty, kteří ještě před pár dny zastávali zcela jiné hodnoty, a bála se, aby se s manželem opět nedostali do problémů. Že se už režim nevrátí, začala věřit až v roce 1990. Z nového prezidenta byla nadšená, poprvé se zúčastnila voleb. Jak vzápětí dodává, dodnes toho lituje. I postavu Václava Havla vnímá s odstupem času rozporuplně. Myslí si, že se obklopil špatnými lidmi a o více věcech měl rozhodovat sám.

Po revoluci začali s manželem podnikat, provozovali hospodu, později cukrárnu v Prostějově. Podnikání ale spolklo volný čas, který rodina dosud byla zvyklá trávit společně, což se odrazilo na vztazích s oběma syny. Roku 2000 se do Prostějova vrátili Emil a Marie Juřenovi. Koupili si dům nedaleko Kaprálových a navázali opět přátelství přerušené emigrací. I po letech to mezi Emilem a Zlatou jiskřilo. Oba však měli své partnery. Roku 2009 zemřela Emilova žena Marie, nedlouho po ní i Zlatin manžel Jan. Emil Juřena byl Zlatě Kaprálové v té době oporou, pomáhal jí vyřizovat manželův pohřeb. A už se neodloučili. Později koupili dům ve Stražisku u Prostějova, kde žili i v době natáčení v roce 2023. V roce 2020 obdrželi Zlata Kaprálová i  Emil Juřena osvědčení účastníků odboje a odporu proti komunismu. Lidem, kteří budou číst její příběh, by Zlata Kaprálová vzkázala, že nejdůležitější je v životě stejně láska a porozumění.