Zlata Kaprálová

„Když šel z práce, tak ho sebrali a zavezli ho třeba do Držovic nebo ještě dál. Tam ho zbili, sebrali mu boty a šel pěšky domů. Tři, čtyři hodiny, po práci! Po dvanáctihodinový šichtě a ráno na deset hodin musel jít znova do práce. My jsme nikdy nedělali áčka nebo takovýhle, proto na nás nemohli. Že bychom něco dělali, to nám nemohli dokázat, ty letáky a nic, protože to jsme měli všechno schovaný ve sklepě.“

„Když jsme jeli do Polska na Čenstochovou, tak jsme byli na hranicích a tam nám řekli… Dávali tenkrát, já nevím jestli to byl fotbal nebo hokej, to si nejsem jistá. Řekla bych fotbal, ale to je nepodstatný. Tak nás tam nepustili, že řekli, že naše republika, to si pamatuju, nemá zájem na tom, abysme vycestovali, a vrátili nás z hranic zpátky. Tak jsme tam šli někde do hospody a ptali se, jestli bysme se tam nemohli nějak dostat. Tak nám řekli, že v kolik hodin, oni věděli ti Poláci, kdy se tam mění… to byla polsko-česká hranice, kdy si mění směny, že by tam neměl už nikdo být. Tak jsme se upravili, trička dovnitř, vlasy se učesaly, abysme byli to… Přišli jsme tam a teď už nám tam chtěl dát to razítko, že nás pustí přes tu vrátnici (tam byla taková vrátnice), a zezadu vylezl ten chlap, co odpoledne, protože dávali fotbal a on se na to chtěl podívat. Tak nás vyhodili zpátky a nepustili nás. Pak jsme šli znova, než nám jel vlak, tam do nějaké té restaurace, tak nám tam nabízeli ti kluci, že nás klidně převedou. Že vědí, kudy do toho Polska, že to není problém. A tak já jsem byla pro, já jsem byla vždycky hrozně nadšená pro takový věci, tak jsem byla pro. Ale Jeňa jestli jsem se nezbláznila, že mám doma dvě děti. Tak jsme se vrátili zpátky, nikam jsme nešli, vrátili jsme se zpátky.“