Josef Karafiát

„No tak já si vzpomínám na to velice dobře. Já jsem hrál v kapele Domácí kapela. To byl takovej docela dobrej alternativní projekt Honzy Brabce, a to byl původní bubeník Plastiků. A v devadesátým sedmým prezident Havel je oslovil, jestli by nezahráli na Hradě. A oni se dali dohromady a udělali tam koncert, což bylo výborný naprosto v tý době. No po tom koncertě se rozhodli, že by si teda ještě zahráli, no tak mně Honza Brabec, ten kamarád, mně volal, jestli bych nešel s nima jako jejich host. Takže byly plakáty, tam měli jména, a pak bylo: ‚Karafiát J. H.‘ Jejich host. Takže mě nevzali jako hnedko. Asi chtěli zápisný, nevím. Takže takhle, no.“

„Lidi nemohli odjet ani, že jo, tady do Rakouska, oni prostě potřebovali nějaký povolení, že jo, to byly ty výjezdní doložky. To dávali policajti. A hlavní bylo v bance dostat devizák, což bylo, že vám dali na čtrnáctidenní pobyt třeba na Západě… vám dali sto marek. Což bylo jako na jednu noc, jo, takže důležitý bylo dostat ten devizový příslib i takhle na těch málo peněz. Tak tady v Dejvicích v bance byla nějaká slečna a ta se nechala uplatit. Takže za pět set korun ten devizovej příslib nám dala. Nás bylo víc kluků, který jsme takhle prostě to… zařídili, že jo. A tak jsem dostal devizák, že jo, tak jsem zažádal o tu výjezdní doložku. A když člověk nebyl zrovna chartista – jako že já, ta moje parta, my jsme nebyli moc chartisti, my jsme byli takový schovaný, aby se o nás nevědělo – tak ten devizák i dostal. Jo. Takže pak se to dělalo tak, že se šlo za vekslákama a šmelily se valuty. Takže jako jsme vezli… já jsem vezl v polobotkách, v podrážce, asi tisíc marek, že jo, to bylo hrozně peněz. No a vlakem jsme odjeli do Frankfurtu nebo někam a pak jsme jeli stopem do Londýna.“