Ing. Arnošt Karas

* 1924

  • „Poprvé jsem se dostal k požáru v roce 1945. Bylo to 30. dubna, kdy selhaly všechny složky. Akorát my dobrovolní hasiči jsme zůstali. Měli jsme čerpadlo na vozíku, hadice a nářadí. Vozili jsme to na čtyřkoláku jako trhovci. Hořela budova rozhlasu ve Šmeralově ulici. Tam jsme hasili. Oheň jsme uhasili. Byli tam už Rusové. My jsme šli domů, byl už večer. A nějaký Rus něco volal. Protože jsem nevěděl, že volá na mě, šel jsem dál. A on střelil. Trefil se, ale protože jsme chodili s helmami, trefil helmu. Vytočila se na hlavě a roztrhla mi kůži. Byl jsem raněn, spadl jsem na zem. Pak jsem došel na stanoviště a chodil jsem s ovázanou hlavou. To bylo poprvé, kdy manželka řekla, že jsem střelený. To jí zůstalo celý život, a když se jí něco nelíbilo, povídala, že jsem střelený. To bylo moje setkání se smrtí, která se nekonala.“

  • „Jiné setkání se smrtí bylo v souvislosti s hasičskou činností. Roku 1944 v srpnu byl nálet spojeneckých letadel na Ostravu. Bomby šly pásem. Začalo to u Národního divadla moravskoslezského, ale tehdy se jmenovalo jinak, protože hrálo jen německy. Začínalo to tam a končilo to na Slezské Ostravě na kopci na Hladnově. My jsme tam měli za protektorátu k dispozici dřevěný barák pro náš sbor, abychom se měli kde oblékat. Tak jsme byli v tom baráku. A teď přiletěla ta vlna. To bylo zděšení. Jeden z nás tomu baráku nevěřil a utekl ven, že se schová jinde. Jeho stihla tlaková vlna a zahynul. Čili to bylo první setkání s matkou smrtí. Stačilo, aby kdokoli z nás vyšel z dřevěné boudy. Bouda se pak složila, ale všichni jsme přežili, kteří jsme tam byli.“

  • „Ta zbrojnice stojí dodnes. Tam byla řada vozidel označených 8, 16 a 24 podle toho, kolik vody dávaly za minutu. Šestnáctka a čtyřiadvacítka měly svoji nádrž, která obsahovala asi čtyři sta litrů vody, a měly už i pěnidlo. Nám se stalo, když hořela střecha domu v Kunčičkách, že jsme přijeli, ale vozidlo 16 se zabořilo a stalo se nepojízdné. Nebylo jak se dostat k vodě. My hloupí hasiči jsme nevěděli, že tam máme čtyři sta litrů vody a pěnidlo, kterým bychom tu půdu skutečně zachránili. Byl to náš velký omyl. Ještě jsme neznali možnosti, protože do té doby jsme jezdili s otevřenými auty bez zásoby vody a spoléhali jsme se na vodní zdroj, ať už na přírodní nebo na hydrant.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 05.11.2018

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Válku jsem přežil jen proto, že jsem měl štěstí

Portrét Arnošt Karas, rok 1949
Portrét Arnošt Karas, rok 1949
photo: archiv pamětníka

Arnošt Karas se narodil 7. ledna 1924 v Kunčičkách u Bašky v Beskydech. Jeho matka byla duševně nemocná a musela být hospitalizována na psychiatrii. Jeho otec se s ní rozvedl a oženil se s ženou německé národnosti. Rodina se přestěhovala do Ostravy. Po obsazení Československa hitlerovským Německem Arnoštova nevlastní matka sympatizovala s nacisty. Její syn padl jako voják německé armády. Arnošt se vyučil strojním zámečníkem a válku prožil v Ostravě. Byl jedním ze zakladatelů tamního hasičského sboru. Poprvé hasil, když při osvobozování Ostravy v dubnu 1945 vypukl požár v budově tamního rozhlasu. Krátce nato byl postřelen vojákem Rudé armády. Vystudoval hutnictví na Vysoké škole báňské a pracoval ve vedoucí pozici v koksovně Vítězný únor v Ostravě. Vstoupil do komunistické strany, ale v roce 1969 ho vyloučili, protože na stranické schůzi vyjádřil názor, že by měly být zrušeny lidové milice. V zaměstnání ho kvůli tomu přeřadili na méně významné místo. Celý život se věnoval práci dobrovolného hasiče a byl v tomto oboru v Ostravě považován za legendu. V době natáčení v roce 2018 byl posledním žijícím pamětníkem založení hasičského sboru v Ostravě. Arnošt Karas zemřel 8. srpna 2020.