„Pokračovali jsme Rudým mořem, kde kamarád Ota usnul za kormidlem, a dostali jsme se do dráhy tankeru, který, když jede, má brzdnou dráhu asi 25 kilometrů. Samozřejmě nás viděl, ale uhnout nemohl, to jsou neskutečně velké lodě, tak nás vzal. Příďová vlna nás odhodila, ale chytlo to stěžeň, bok lodi, který se vytrhl z lůžka. Prostě z lodi se během jedné vteřiny stal vrak, bez stěžně, bez plachet, bez motoru, který zalila přelévající se voda. Jakž takž jsme vše utěsnili, ale neměli jsme stěžeň, plachty byly roztrhané. Museli jsme postavit stěžeň z ráhna a 400 km jsme pluli s takovým vrakem do Súdánu, kde jsem loď za 3000 dolarů prodal. Místní věřili, že ji opraví, 3000 dolarů tam nebyly žádné peníze. Přes poušť jsme dojeli do Chartúmu a odsud potom letěli do Prahy. "
„Svět se mění, to bylo rozmezí asi šestnácti nebo osmnácti let, kdy jsem jel poprvé Panamu, pak Galapágy. Když jsme tam byli poprvé, s tím Argem - loď - tak to byly rybářské, opuštěné vesnice, kde nebyl žádný turistický ruch. Pár domorodých člunů, rybáři vyjížděli na ryby. Když jsme tam přijeli podruhé, tak už patnáct, dvacet kilometrů od vlastních Galapág stálo pět obrovských pětitisícových lodí, těch pětipatrových. To jsou neskutečné koráby a ve dne v noci jezdily tisíce a tisíce turistů, těch pět lodí mohlo mít tak dvacet pět tisíc turistů, ve dne v noci jezdily motorové čluny na ostrov, aby si mohli turisté vyfotit, jak souloží obří želvy, hrozné. Tam jsem si vlastně uvědomil, jak svět začíná být zvrácený. Měl jsem štěstí, že jsem svět poznal ještě v době, kdy nebyl tak bohatý ve svém celku, kdy se opravdu žilo podstatně skromněji. Co vidím od roku 2013, svět, pokud by pokračoval takhle, nemá šanci přežít. Když jsem chodil do gymnázia, učili jsme se, že nás na světě jsou dvě miliardy. Za jednu generaci, šedesát, šedesát pět let, se lidstvo zečtyřnásobilo. To roste geometrickým způsobem. Není to jen fakt, že přibývá lidí, ale přibývá i odpadu, smogu, všeho, co jest negativní a co se negativně podepisuje na našem životě."
„To se kácela alej jilmových stromů, nevím už, zda v Hodoníně nebo v Kyjově, já jsem se to dozvěděl, domluvil se se starostou, že část té aleje koupím, dřevo mělo v průměru asi metr. Jediná pila byla tehdy v Československu v Ostrožské Nové Vsi, tam jsem dřevo nechal rozřezat na deset centimetrů tlusté desky, které jsem nechal vyschnout a potom nařezal průměry, co jsem potřeboval podle plánu. Loď jsem začal stavět v jedenáctém poschodí paneláku u jednoho kamaráda, kde jsme slepili všechna žebra na celou loď, což je základní. Poté jsme je pomocí lan spouštěli dolů. Dovezl jsem je do dílny, kterou jsem si pronajal od nějakého bývalého stolaře a tam jsem tu loď sedm roků stavěl."
Oldřich Karásek se narodil 22. ledna 1933 v Brně jako starší ze dvou dětí rodičům Anděle, roz. Mužíkové, vídeňské Češce s rakouským občanstvím, a otci Oldřichu Karáskovi. Otec provozoval natěračskou firmu v Brně. Rodiče se roku 1944 rozvedli, otce téhož roku zatklo a krátce věznilo gestapo. Matka byla po válce odsunuta, později se vrátila do Československa. Oldřich Karásek začal po roce 1945 chodit do Skautu. Vystudoval klasické reálné gymnázium, později elektrotechnickou průmyslovku. Většinu života pracoval jako technický úředník. Po vojně se začal intenzivně věnovat sportu, nejprve vrcholovému horolezectví, později letectví (létal na rogalu a větroni). Roku 1968 jej okouzlil jachting. V roce 1988 emigroval na vlastnoručně postaveném dvojstěžníku, na kterém doplul až do Austrálie. Roku 1991 se vrátil do Československa, jachtingu se věnoval nadále. 17x přeplul Atlantik. Své zkušenosti shrnul v knize Jak (po)řídit loď. S lékařkou Karin Pavloskovou podnikli pět let trvající cestu kolem světa, kterou popsala ve svých knihách. Roku 2007 se jeho jachta srazila s tankerem, posádka plula týden na vraku lodi. Byl třikrát ženatý, s poslední ženou Ivou v době natáčení bydlel v Břestku u Uherského Hradiště. Zemřel 17. února 2024.
