Petr Karmazín

„Náměstí bylo plné a od Chrastavy jezdily tanky a objížděly ne přes náměstí, ale kolem radnice, pak dojely až zase skoro k náměstí, vlastně do rohu náměstí, a jely jako na Švermák. Když jsem tam přišel, teď spousta lidí, teď všichni tam na ty Rusy hrozili a tak dále, a když už jsem odcházel, tak jsem se vracel zpátky do Pražské ulice. A scházel jsem, byl jsem asi padesát metrů v té Pražské a najednou rámus a pak prostě střelba. V tu chvíli nevíte, odkud to jde, to se prostě rozléhalo mezi těmi baráky. Náměstí lehlo na zem, my jsme naskákali do průjezdu, já jsem skočil do takového vchodu zapuštěného. Pak to přestalo, já už jsem se tam nahoru, teď nevím, jestli jsem se vrátil, nebo ne podívat, ale možná že jo. A stalo se to, že jeden z těch tanků v té ostré zatáčce, kdy jel jako směr náměstí a pak se otáčel, já jsem řekl Švermáku, ale Šalďáku, Šaldovo náměstí, pardon. Tak v té ostré zatáčce dostal smyk na těch dlažebních kostkách, co tam byly, a vlítnul do domu.“

„V šedesátém osmém jsem maturoval a nastoupil jsem do zaměstnání do Lesostaveb Liberec a dělal jsem na stavbě v Josefovo Dole, na stavbě bytových jednotek. A ráno, nevím teď, co to bylo za den, toho jedenadvacátého, mám dojem, jestli to nebylo pondělí, protože já jsem ráno vstal, pustili jsme rozhlas po drátě, nevím, jestli vůbec tušíte, co to je. To byl takový rozvod rozhlasu po městě po drátech, jedna stanice. No pustil jsem to kvůli času, časovému signálu, a teď poslouchám a říkám, co se to tam děje?! To je nějaká rozhlasová hra, kterou vysílají v šest hodin ráno, válečná. Naši vstali – a ti byli vycvičení z války, slyšeli letadla, jak lítají, tak říkali, teď tady lítá jedno letadlo za druhým směrem od hranic někam na Prahu. Jel jsem do práce, tam jsem přijel – a já jsem tam měl většinu osazenstva Poláky, polské dělníky, kteří jezdili z Polska. Ti tam nebyli, ty oni už nepustili přes hranice.“