Petr Karmazín

* 1949

  • „V sedmdesátém roce přišly prověrky. Všichni chodili do místnosti pro to vyhrazený, kde museli nahlas hezky říct, že souhlasí se vstupem spřátelených armád, a museli to podepsat. Vedoucí mě varoval, říkal: ‚Hele, jestli chceš ještě dál sportovat‘ – já jsem v té době byl v různých výběrech i v reprezentaci v lyžařském orientačním běhu – ‚jestli chceš tady u nás dělat, tak nedělej blbosti, podepiš to a řekni to.‘“

  • „Náměstí bylo plné a od Chrastavy jezdily tanky a objížděly ne přes náměstí, ale kolem radnice, pak dojely až zase skoro k náměstí, vlastně do rohu náměstí, a jely jako na Švermák. Když jsem tam přišel, teď spousta lidí, teď všichni tam na ty Rusy hrozili a tak dále, a když už jsem odcházel, tak jsem se vracel zpátky do Pražské ulice. A scházel jsem, byl jsem asi padesát metrů v té Pražské a najednou rámus a pak prostě střelba. V tu chvíli nevíte, odkud to jde, to se prostě rozléhalo mezi těmi baráky. Náměstí lehlo na zem, my jsme naskákali do průjezdu, já jsem skočil do takového vchodu zapuštěného. Pak to přestalo, já už jsem se tam nahoru, teď nevím, jestli jsem se vrátil, nebo ne podívat, ale možná že jo. A stalo se to, že jeden z těch tanků v té ostré zatáčce, kdy jel jako směr náměstí a pak se otáčel, já jsem řekl Švermáku, ale Šalďáku, Šaldovo náměstí, pardon. Tak v té ostré zatáčce dostal smyk na těch dlažebních kostkách, co tam byly, a vlítnul do domu.“

  • „V šedesátém osmém jsem maturoval a nastoupil jsem do zaměstnání do Lesostaveb Liberec a dělal jsem na stavbě v Josefovo Dole, na stavbě bytových jednotek. A ráno, nevím teď, co to bylo za den, toho jedenadvacátého, mám dojem, jestli to nebylo pondělí, protože já jsem ráno vstal, pustili jsme rozhlas po drátě, nevím, jestli vůbec tušíte, co to je. To byl takový rozvod rozhlasu po městě po drátech, jedna stanice. No pustil jsem to kvůli času, časovému signálu, a teď poslouchám a říkám, co se to tam děje?! To je nějaká rozhlasová hra, kterou vysílají v šest hodin ráno, válečná. Naši vstali – a ti byli vycvičení z války, slyšeli letadla, jak lítají, tak říkali, teď tady lítá jedno letadlo za druhým směrem od hranic někam na Prahu. Jel jsem do práce, tam jsem přijel – a já jsem tam měl většinu osazenstva Poláky, polské dělníky, kteří jezdili z Polska. Ti tam nebyli, ty oni už nepustili přes hranice.“

  • Full recordings
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 07.05.2021

    (audio)
    duration: 01:16:50
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Se skautskými ideály jsem vyrostl

Petr Karmazín roku 2021
Petr Karmazín roku 2021
photo: PNS

Petr Karmazín se narodil v roce 1949 v Jablonci nad Nisou jako nejmladší ze tří dětí, měl starší sestru a bratra. Rodina původně žila v Berouně a v rámci poválečného osidlování pohraničí přesídlila do Jablonce nad Nisou. Od dětství sportoval, chodil do parašutistického kroužku a nakonec zakotvil u orientačního běhu na lyžích. I díky starším sourozencům měl vždy blízko ke skautským ideálům a v 60. letech začal chodit do oddílu, nejprve tajného, od roku 1968 pak legálně. V té době maturoval a nastoupil do Lesostaveb Liberec. Zažil dramatický průběh invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v centru Liberce, kde došlo k havárii tanku a ostré střelbě s obětmi na životech. V roce 1969 odjel s oddílem orientačního běhu do Švédska. V roce 1971 se oženil a narodily se mu dvě dcery. V té době již pracoval v podniku Autobrzdy. Dál se snažil o aktivity v duchu skautingu, ať už pod hlavičkou horolezeckého oddílu, nebo později v rámci turistického oddílu mládeže (TOM) v Liberci. V listopadu roku 1989 se zapojil do organizace generální stávky. Po revoluci pomáhal obnovit Skaut v Jablonci nad Nisou, kde v současné době (2021) také žije.