Josef Kaše

„O jednom stroji vám musím něco říct, ale ten nepřišel ze Západu, ale ze Sovětského svazu – lis na stříhání kulatých plechů do síly asi pěti milimetrů. Průměr to mělo nejméně 40 centimetrů – velikej, těžkej lis, který když střihl ten plech, tak se celá budova otřásala. A protože byl předpis, že když přijdou západní stroje nebo i ty z Ruska, tak že se na to musí udělat takzvaný atest, jestli to odpovídá bezpečnostním předpisům na naše podmínky. A ten lis přišel, a neměl tam vůbec žádné zabezpečení. Lisy jsou strašně nebezpečné přístroje, protože se tam musí dávat ruce. A když to přišlo, tak revizák to zakázal. A bylo zle, že přišel sovětskej stroj a že se ho nedovolili, aby to jelo. Byl tam jeden takovej, on tam byl mistr, měl jenom jednu nohu, druhou měl dřevěnou, a byl velikej straník. My jsme to šli opravovat, a on nás na to nechtěl pustit, že je to sovětský stroj a že my na to nebudeme makat. Tak nás na to nepustil, ale nakonec jsme to stejně museli udělat a on si šel stěžovat na předsedu strany a že budeme před ním klečet a odprošovat, že chtěl zachránit sovětskej stroj. Šel si stěžovat, ale my jsme nikam jít nemuseli.“

„Najednou se tam nějak objevili. To víte, mně moc roků nebylo. A my jsme za nimi chodili pro čokoládu a pro žvýkačky. Oni se ubytovali v kartáčovně, v továrně. Tam se ubytovali, a dokonce tam měli na louce polní letiště. A tam, jak byli ubytovaní a vařili si, tak jsme tam za nimi jako malí chodili a: žvýkačka, čokoláda.“