Oye Katuta

* 1978

  • „Přijet za rodinou bylo dobré, ale pak jsem uviděla, že prostě už nemám svoje věci. Prostě v Čechách jsme bydleli hodně, ale každý měl svou postel, svou skříň, prostě stále máš svoje věci. Ale pak šok byl, že s rodinou je to jiné. Že si musíš jako rozdělovat věci, že nemáš svou skříň, že nemáš svou postel, musíš spát s lidmi. Prostě jiný život. Ale nechávala jsem, já nevím, asi se přizpůsobuju příliš rychle.“ – „Bylo to těžké pro tebe?“ – „Ne. Okey. Přizpůsobování ne. Já si myslím, že Česká republika, jak mě učila tomu, že musím být skromná, že musím být hodná, tak mi to nějak pomohlo, ale taky ublížilo. Protože jsem nevěděla, jak bojovat. Ke mně byli nějakým způsobem... ne že by byli ke mně vždycky zlí, ale když byli na mě zlí, tak jsem neuměla jako odmlouvat. Prostě jsem to jako... Byla jsem zticha. A analyzovala jsem toho člověka, který mě vydíral. Tak jsem jako... Jenom čtu a čtu. Proč se to děje? Ne že se ho ptám, ale ptám se sama sebe vevnitř. Proč to dělají? Proč mě obviňují z něčeho? Vůbec nevědí. Vůbec nemají důkaz, a stejně mě obviňují jen z toho důvodu, že nemluvím svým jazykem a že jsem jediná, která nejsem z Afriky. Prostě jim to stačí. Prostě to jsi ty, která jsi to udělala. Přitom jsem věděla, že jsem víc... developed?“ – „Vyspělá? Vyvinutá?“ – „No že jsem ne underdeveloped, ale jako když se lidi dívají na Afriku, tam dole, tak jsem věděla, že jsem víc vzdělaná, že mám víc etiky. Co to je?“ – „Etiketa.“ – „Jo, že mám víc etikety a moje výchova je jiná. A to jsem vnímala, až vidím, že jim to vadí. A že to nechápou.“

  • „Ne, přivítání vůbec nevím, protože jsme se báli. Ještě jsme se na sebe... jako, co to je?“ – „Mačkali?“ – „Mačkali. A prostě jsme se divili, co se děje. Jenom ty starší ženy, které přijely pomáhat a možná přeložit, byla tam jedna žena, která už byla v Čechách, a ta vždycky přeložila pro nás. Kdykoliv.“ – „Namibijka?“ – „Hmmm.“ – „Takže mluvila česky?“ – „Namibijka, která už tam byla před náma, no. A my jsme to taky nevěděli, že mluví ten jazyk. No, pak nás rozdělili podle věku do různých skupin. Já si vzpomínám, že jsem byla prvně ve čtvrté skupině, protože neznali můj věk zase. Pak jsem šla do třetí a pak do druhé. Teprve v Prachaticích jsem byla v druhé. Jo.“ – „A jaké to bylo – pamatujete si, když jste potkala ty vychovatelky, jaké bylo to setkání s nima? Jak se k vám chovaly a tak?“ – „Já si jenom večerní, pak jak se opravdu snažily mluvit a my jenom koukáme. Oni nás museli nutit všechno. Nutit nás jíst, i když to neznáme, tak to musíme jíst. My jsme neznali takové ty věci jako svačiny. Druhá svačina, první svačina, třetí svačina. My jsme se jako divili: ‚Ježiš, my tady jíme jako hodně!‘ První máš jako snídani, pak máš svačinu, pak oběd, zase svačina, pak večeře a zase svačina! Ty jo! My jsme se divili. Právě jsme jedli a už zase! Ty vole! Okey, pardon.“

  • Full recordings
  • 1

    Windhoek, 03.11.2021

    (audio)
    duration: 01:01:35
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Windhoek, 17.11.2021

    (audio)
    duration: 01:47:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Trénovali nás, aby z nás v dospělosti byli vojáci. Ale vzdělaní

Oye před odjezdem do ČSSR, Angola
Oye před odjezdem do ČSSR, Angola
photo: Archiv Oye Katuta

Oye Katuta se narodila 10. září 1978 v táboře pro namibijské uprchlíky Nyango v Zambii, posléze žila v jednom z angolských exilových táborů. Vyrůstala bez rodičů, kteří byli funkcionáři u namibijského revolučního hnutí SWAPO. V roce 1985 spolu s dalšími 55 dětmi odletěla do Československa, do Bartošovic na Novojičínsku, v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO, které tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice. Cílem bylo vychovat z dětí namibijskou elitu. Oye Katuta kvůli vážné nemoci strávila několik měsíců v nemocničním zařízení na Slovensku, kde ji navštívila také její matka, která v té době studovala letecký provoz v NDR. V roce 1988 byla skupina namibijských dětí přesunuta do areálu bývalých lázní v Prachaticích. Oye Katuta se ke skupině znovu připojila až v Prachaticích. V roce 1991 byla spolu se svou skupinou a skupinou dalších namibijských dětí z Považské Bystrice repatriována do Namibie. Po návratu strávila několik měsíců v internátní škole pro navrátivší se děti ve městě Usakos, jejímž cílem bylo integrovat tyto děti do namibijské společnosti. Posléze žila s rodinou v hlavním městě Windhoeku, kde vystudovala střední školu a složila maturitu. Už během studií si začala budovat úspěšnou kariéru herečky a zpěvačky, pravidelně vystupovala v různých divadelních představeních včetně Národního divadla ve Windhoeku. V roce 1999 se vrátila do Česka díky stipendiu pro navrátivší se namibijské děti. Studovala rehabilitační-psychosociální péči o postižené na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, studia však nedokončila. Do Namibie se nadobro vrátila v roce 2003 a od té doby vystřídala několik profesí. Obnovit svou úspěšnou kariéru se jí už nepodařilo a v roce 2022 byla nezaměstnaná.