Josef Kauler

„To na mě působilo samozřejmě velice těžko, zvlášť potom, co se tomu období začalo říkat Pražské jaro a mysleli jsme si, že se situace uvolní a že pád komunistů je v podstatě už nevyhnutelný. Bohužel přišla tahle doba a bylo po všem. Chvíli jsme vzdorovali, popisovali všelijaká vrata a ploty různými nápisy, aby sovětští vojáci táhli domů. Vznikla písnička ‚Běž domů, Ivane! Čeká tě Nataša...‘ To zpíval celej národ. A já jsem si dokonce na svoje auto, které pochopitelně nebylo takové, jako jsou dnes, napsal na dveře: ,Lenine, probuď se a odveď si svoje tovaryše!‘“

„Já jsem začal chodit do školy ve 40. roce, to už jsme byli zabraní takzvaně od Němců, čili jsme byli Protektorát Čechy a Morava. Němci zkoumali, kdo z Čechů si vzal za manželku nebo za manžela příslušníka německého národa, a těmto manželským párům navrhoval německej úřad, aby se daly k Němcům. Což se v mnoha případech stalo a jejich děti potom chodily buď extra do německých škol někde jinde, anebo zůstaly ve Mšeně a chodily s námi. A záleželo na každém, jak se s tím vyrovnal, a taky záleželo na tom, jak se ti žáci, takto odlišení, chovali. Většinou se chovali normálně jako kamarádi z dřívějška. Ale byli i takoví, kteří se vyloženě poněmčili, a pak jsme z nich měli někdy dokonce i strach.“