P. Antonín Pavel Kejdana

“Na Pankráci, tam jsme byli v celách, kde za Rakouska byli dva vězňové. Ovšem nás tam bylo osm. To bylo napěchované, že jo. Spali jsme na zemi na matracích a akorát jsme zaujmuli celou plochu. A ten osmej musel mít skrčený nohy kvůli záchodu, anebo měl záchod mezi nohama. A tam byla zase zajímavá společnost. Na každý cele byl aspoň jeden řezník a jeden farář. Ale většinou byli dva řezníci a tři faráři. Protože byl hon na řezníky a na faráře. Proč na řezníky? Protože bylo málo masa a oni to svedli na řezníky. Ne na výrobu a na zemědělství pokulhávající a špatnou organizaci, ale že řezníci kradou.”

“Nebyl dobrý příklad pro nás studenty, že – nevím, jestli to bylo v tom osmačtyřicátém, spíš asi v tom devětačtyřicátém, padesátém – že jsme je začali potkávat na chodbách a měli tady komunistické odznáčky na klopě. Museli je nosit. Vstoupili do strany a podmínka byla, že teda se k tomu přiznají veřejně. No a my jsme se tak trochu smáli, protože jsme znali jejich smýšlení, že to byli většinou masarykovci. A přitom na fasádě gymnázia... při jeho založení Alois Jirásek napsal takový výrok, na každé straně té budovy byl jeden vyvedený do fasády: ‚Ó, školo na hranici zemské, pěstuj cit a zasaď kořen povah rozhodných.‘ Takže v tomhle selhali, ovšem většinou měli rodiny, měli děti. Třeba ředitel gymnázia měl jednoho chlapce, nadaného velice, a chtěl, aby se dostal na vysokou školu. Dostal se tam, ovšem za cenu, že otec byl ve straně. Chlapec musel bejt, jako jedinej snad ze třídy, no kromě asi dvou takovejch komunistickejch žáků, taky ve Svazu československo-sovětského přátelství. Takže žádný povahy statečné to nebyly, ale zas je omlouvá to, že by šli do výroby, a to taky se jim nechtělo. A potom ty děti, že měly ten kádrovej posudek špatnej. A u nás z naší třídy polovina nebyla doporučena k vysokoškolskému studiu pro špatný vztah k lidově demokratickému zřízení.”

“Vzpomínám si, když jsme stáli nad naším zemřelým bratříčkem – já jako asi pětiletý a sestra už chodila do školy – ale nevěděli jsme, co to je smrt. Divili jsme se, že se nehýbe a že má modré nehty. A že když jsme šli na hřbitov v průvodu, tatínek nesl tu rakvičku malou, tak nás rodiče museli napomínat, že jsme se honili v tom průvodu. To byl taky takový zážitek, že jsme vlastně ještě nechápali, co to je smrt. A ta bolest rodičů.”

“Na ty Židy často myslím, protože moje maminka, když byla svobodná, tak pět roků sloužila nebo dělala kuchařku a zároveň děvče k dětem jedné rodině, která se jmenovala Ledererovi – taky židovské jméno. A maminka to považovala za taková nejkrásnější léta života. Ba dokonce já jako prvorozený, nebo druhorozený teda, ale který zůstal naživu, jsem se musel jmenovat Pavel. To nebylo u nás zvykem. Protože ten židovský chlapec se jmenoval Pavel. A dědeček byl proti tomu. Vyjádřil se: ‚Takové židovské jméno dostal.‘ Ale maminka na to ráda vzpomínala. Ale vím, že když jsem tam jako chlapeček s ní byl na návštěvě u těchhle jejích bývalých pánů, tak mezi sebou mluvili německy, ale jinak mluvili perfektně česky. A oba ti jejich synové, Jindřich a Pavel, chodili do stejného gymnázia, jako já jsem chodil po válce. Jindřich byl na takové praxi, dá se říct, tenkrát v Indii, když vypukla válka, protože pan Oberländer tam měl nějaký závod nebo zřizoval v Indii nějaký textilní závod. Takže ten příchod Němců, ten začátek protektorátu... tady zůstala rodina – čili manželé, myslím že Marta a Otto, Ledererovi a Pavel. A všichni zahynuli potom v koncentračním táboře.”