The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Antonín Pavel Kejdana (* 1932  †︎ 2020)

• narodil se 3. ledna 1932 ve vesnici Nízký Dřevíč (dnes Velký Dřevíč) u Hronova

• vojenskou službu absolvoval u Technických praporů

• v roce 1958 se připojil k ilegální řeholní komunitě v Roztokách u Prahy

• v letech 1958-1968 se připravoval na kněžství a vzdělával se v teologii

• v roce 1961 byl kvůli napojení na řeholní komunitu zatčen

• ve věznicích v Hradci Králové, Pankráci, Ruzyni a Valdicích strávil celkem devět měsíců

• v roce 1968 byl tajně vysvěcen na kněze

• od roku 1969 působil v duchovní správě

• šestnáct let sloužil v Hrádku nad Nisou a Chrastavě

• od roku 1989 žil ve františkánské komunitě v Liberci

• zemřel 9. prosince 2020

“Pro františkány je vzorem život svatého Františka. Jeho rozjímání o utrpení Krista, péče o nemocné, kontemplace,” říká Antonín Pavel Kejdana. V dětství na něho zapůsobila skromnost a obětavý život františkánských sester “urbanek”, které se v Hronově kromě chudých a nemocných věnovaly i dětem. Jejich nenápadná práce pro druhé podle něho dodnes nese své ovoce. “Ale tím základem by měla být modlitba, rozjímání – a z nich by měla pramenit vnější činnost.”

Pavel Kejdana se narodil 3. ledna 1932 ve vesnici Nízký Dřevíč (dnes Velký Dřevíč) u Hronova ve východních Čechách. Maminka Anna pocházela ze sedláckého rodu, tatínek Vojtěch měl – jak bylo v kraji obvyklé – vedle skromného hospodářství malou textilní dílnu. “Tam snad v každé chalupě byl tkalcovský stav. Neumím si představit, jak tam ti lidé mohli žít. Měli jednu velkou světnici. Tam se vařilo, tam byl tkalcovský stav. Byly tam kolovrátky, dělala se tam osnova, všechno se odbývalo v jedné světnici. Děti spaly na půdě a přes chodbu byl chlév pro jednu nebo dvě krávy,” popisuje otec Antonín kulisy svého dětství.

Herr Jesus Christus sprach

Oba rodiče byli katolíci, tři maminčiny neteře složily řeholní sliby kongregace Školských sester de Notre Dame a také Pavlův bratranec Tomáš Genrt se později stal františkánským řeholníkem. V okolních městečkách a vesnicích od Stárkova po Adršpach byly všude fary a působil tu i vliv nedalekého Broumovského kláštera, kde sídlili benediktini. Ovšem zatímco v Hronově i Dřevíči žili v naprosté většině Češi, zmíněný Stárkov už byl německý. Oblastí procházela jasná jazyková hranice – Češi a Němci tu žili blízko sebe, ale mísili se prý jen výjimečně: “Do Stárkova nás jednou tatínek vezl na pouť. Pan farář tam kázal už německy. Jako děti – to snad mně byly asi tři nebo čtyři roky – jsme se se sestrou smáli, protože pan farář často říkal: ‚Herr Jesus Christus sprach‘. A pro nás to ‚sprach‘ znamenalo jako ‚šplouch‘ – vylejt vodu. Tak jsme se smáli, co to pan farář vlastně říká.”

K demografické pestrosti tu přispívali i Židé. “Byli to továrníci a obchodníci jako všude jinde. Vlastně ty největší továrny patřily židovským rodinám. Byla tam přádelna Oberländer a velká tkalcovna Spiegler,” říká otec Antonín a přidává vzpomínku na svou maminku, která se za svobodna pět let živila jako kuchařka a chůva u místní židovské rodiny Ledererů. Tuto dobu prý považovala za nejkrásnější léta svého života. “Dokonce já jako prvorozený syn jsem se musel jmenovat Pavel – a to nebylo u nás zvykem – protože ten židovský chlapec se jmenoval Pavel. Dědeček byl proti tomu. Vyjádřil se: ‚Takové židovské jméno!‘“ Kromě staršího syna Jindřicha později celá rodina Ledererů zahynula v koncentračních táborech.

Byla to pohnutá doba

Do dětství v Hronově se prý Antonín Pavel Kejdana v mysli neustále vrací. Vzpomíná na rodinná pole, úvozovou cestu, koroptve hnízdící na mezích, ale i na těžké věci, kterými jeho rodina musela projít. Když bylo Pavlovi pět, zemřel mu o rok mladší bratr. “Divili jsme se, že se nehýbe a že má modré nehty,” říká o chvíli, kdy se sestrou stál nad mrtvým bratříčkem. “Když jsme šli v průvodu na hřbitov a tatínek nesl tu malou rakvičku, rodiče nás museli napomínat, protože jsme se v tom průvodu honili. Ještě jsme nechápali, co to je smrt, ani tu bolest rodičů.”

O smrti a bolesti se ale malý Pavel záhy měl dozvědět víc. Když v září 1938 nastoupil do první třídy obecné školy, na nedalekém kopci Pavlišov už nějakou dobu vyrůstala “mamutí” pevnost – součást opevnění, které mělo republiku pomoci ochránit v případě nacistického vpádu, ale nakonec zůstalo nevyužito. “Byla to pohnutá doba,” říká otec Antonín a vzpomíná na dva sousedy – jednoho Němce a jednoho Čecha – kteří se za okupace přidali k nacistům. Onen Němec se prý stal příslušníkem gestapa a denně docházel do Náchoda, kde mělo gestapo ústředí. Obě rodiny na to však později doplatily.

V Pavlově škole se zatím každý vyučovací den zahajoval zpěvem nacistické hymny. “Ten náš ředitel, jmenoval se Lipský, četl – už nevím, při jaké příležitosti – takový projev o protektorátní oddanosti Říši. To jsem chodil asi do čtvrté třídy. Vzpomínám si, že tam zdůrazňoval, že svatý Václav také uznával tu německou svrchovanost, že platil ty daně. Ale četl to takovým roztřeseným hlasem, že jsem ho litoval už jako kluk,” vzpomíná otec Antonín na školní léta.

Věděli jsme, že je to bezpráví

Po válce byli zatčeni někteří hronovští Němci i Češi, kteří s nacisty spolupracovali. Plošný odsun se týkal německých vesnic a měst včetně blízkého Horního Dřevíče a Stárkova. Jak říká otec Antonín, děly se při něm hrozné věci. Známá je hromadná vražda čtyřiadvaceti německých starců, žen a dětí z Teplic nad Metují na Bukové hoře či zavraždění dvou benediktinů z fary v Šonově. V Hronově byl tehdy třináctiletý Pavel osobně přítomen ubití jednonohého německého vojáka, který měl v podpaží vytetovanou zkratku SS. “Ubili ho bez soudu. Jedině náš třídní učitel se ho zastával, že takhle se nesmí postupovat. Ovšem toho ukřičeli. Vzadu v cihelně ho utloukli a potom nakonec zastřelili. Stál jsem nad jeho mrtvolou jako bosý chlapec.”

Dnes by se takové zločiny po právu dostaly před mezinárodní soud, myslí si otec Antonín, přesto je podle něho problematické soudit tehdejší události dnešníma očima. “Mladí lidé si nedovedou představit tu atmosféru mezi Čechy. Když se lidé vraceli z koncentračních táborů a už se vědělo, co se tam stalo. Byla taková všeobecná nenávist vůči Němcům. Většina lidí s odsunem souhlasila. My jsme věděli, že to je bezpráví. Ale když oni páchali ty hrozné věci, tak ať to mají – taková byla atmosféra.”

Zatímco německé obyvatelstvo bylo po válce z velké části odsunuto, jiní lidé naopak přišli. Za nedalekými hranicemi se rozkládalo Kladsko – historicky české území, o které habsburská monarchie přišla v 18. století, kdy připadlo tehdejšímu Prusku. Starší generace v kladských vesnicích ještě uměla česky, a když po válce území připadlo Polsku, utíkali tito Čecho-Němci (z nichž mnozí jakožto občané Říše museli narukovat do nacistické armády) na českou stranu. “Říkali jsme jim kladští Češi,” vzpomíná Antonín Pavel Kejdana. “Byli to většinou šikovní sedláci. A taky dobří žáci – chodili jsme s nimi potom do školy.”

Ó, školo na hranici zemské, pěstuj cit a zasaď kořen povah rozhodných

Po válce nastoupil Pavel do gymnázia. Nejprve v Broumově, odkud už byli vyhnáni němečtí benediktinští mniši, a po několika měsících pak přestoupil na gymnázium v Náchodě. “Pro nás studenty nebyl dobrý příklad, když jsme někdy v devětačtyřicátém, padesátém roce začali kantory potkávat s komunistickými odznáčky na klopě. Museli je nosit. Vstoupili do strany a podmínka byla, že se k tomu přiznají veřejně. No a my jsme se trochu smáli, protože jsme znali jejich smýšlení, že to byli většinou masarykovci,” líčí otec Antonín. Kompromisy, které kantoři museli dělat, vynikaly prý o to víc, že na fasádě školy se skvělo heslo, které jí při jejím založení dal do vínku Alois Jirásek: “Ó, školo na hranici zemské, pěstuj cit a zasaď kořen povah rozhodných.”

U maturity v roce 1951 už Pavel musel kromě odborných znalostí prokazovat i svůj poměr k náboženství a kolektivizaci. Rodiče sice po únorovém převratu přišli o hospodářství a vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD), přesto ani z jednoho z těchto hledisek komunistickému ideálu nevyhovoval. Doporučení k vysokoškolskému studiu tedy Antonín Pavel Kejdana nedostal – stejně jako polovina jeho gymnaziální třídy. Jeho potíže s případným studiem měly ale ještě hlubší podstatu: i když měl v době maturity podanou přihlášku na veterinární fakultu, ve skutečnosti se už tehdy rozhodl věnovat teologii.

Rozhodl se pro jinou cestu

Od roku 1950 byla jediným bohosloveckým učilištěm pro přípravu katolických duchovních Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze se sídlem v Litoměřicích – a ta podléhala nikoliv církvi, ale Státnímu úřadu pro věci církevní. Komunisté si tímto způsobem chtěli nad církví udržet dohled. “Mnoho profesorů, kteří přednášeli jinde, tam odmítlo přednášet. A kněží spíš nedoporučovali tam vstupovat,” říká otec Antonín, podle něhož ovšem bylo i mnoho lidí, z kterých se stali dobří kněží navzdory tomu, že prošli touto fakultou.

Pavel Kejdana se rozhodl pro jinou cestu. Spolu se synem gymnaziálního ředitele a dalšími “buržoazními živly” nastoupil “do výroby”, konkrétně do gumárenského podniku Rubena Náchod. Později byl kopáčem na stavbě vodovodu v Hronově, v Harrachově stavěl silnici do Polska. Kolem roku 1954 nastoupil povinnou vojenskou službu – k Technickým praporům (TP), které v té době nahrazovaly nechvalně známé Pomocné technické prapory (PTP). V podstatě ovšem šlo o pokračování stejné praxe, snad jen s mírnějším režimem: jednalo se o útvary Československé lidové armády, kam byly zařazovány politicky nespolehlivé osoby. Cílem byla kromě jejich “převýchovy” zejména perzekuce těchto osob a jejich využití jako levné pracovní síly. Pavel Kejdana byl díky tomu, že měl maturitu, vyškolen na zdravotního instruktora praporu. Jako zdravotník se tak během vojny podílel například na stavbě bytovek pro sovětské vojenské poradce či dalšího zázemí pro vojsko.

Snažili jsme se vniknout do oborů, které se přednáší na teologické fakultě

Tou dobou už v něm záměr směřovat k řeholnímu životu dozrával. Když se po vojně od františkánského kněze, kterého znal z Rubeny, dozvěděl o existenci řeholní komunity v Roztokách u Prahy, vyjednal si tam práci u vodních staveb a do Roztok se přemístil. Komunita čítala asi patnáct až dvacet řeholníků různých kongregací, kteří byli v první polovině padesátých let internováni v rámci Akce K – přepadení klášterů komunisty v dubnu 1950 a uvěznění řeholníků a duchovních. Většina z členů komunity během internace otročila na stavbě přehrady Klíčava. V roce 1958, kdy se k nim Pavel Kejdana připojil, už měli zpět své občanské průkazy a v různých dělnických profesích pracovali pro vodní stavby – což ponechávalo relativně dost volného času pro studium a řeholní život.

“Tam jsem začal studium. Bratr František Sales nám přednášel filozofii. Jezdili jsme do Prahy na řečtinu. Taky gregoriánský chorál – abychom se trochu učili zpívat církevní hudbu. A potom pomalu dogmatiku a tyhle disciplíny. Bylo to takové náhradní studium, nemůžu říct, že to bylo skutečné studium. Ale asi deset roků jsme se takhle snažili vniknout do těch oborů, které se přednáší na teologické fakultě,” popisuje otec Antonín činnost “podzemního” teologického učiliště.

Z výslechu rovnou do vazební věznice

Pavel se snažil svůj zájem o náboženství před zraky bezpečnosti krýt; spolu s bratrancem Tomášem Genrtem, který se k němu po půl roce připojil, bydleli raději odděleně od komunity. V tomto ohledu byli ale, jak říká, naivní: Státní bezpečnost (StB) je od počátku sledovala a dobře věděla, že jsou součástí duchovního společenství, které se chystala rozprášit. V roce 1961 Pavla Kejdanu StB odvezla z výslechu rovnou do vazební věznice v Hradci Králové. Když se po šesti měsících konal soud, byl odsouzen ke třem letům vězení, po odvolání mu byl trest snížen na dva roky. Nakonec se na svobodu dostal na Novotného amnestii 9. května 1962, a ve vězení tak strávil celkem devět měsíců.

V prvním vězení v Hradci Králové seděl na cele se sedlákem, kterého komunisté nachytali při promítání válečného filmu a přišili mu “propagaci nacismu”, či s tanečním mistrem, k jehož odsouzení stačilo, že u něj při domovní prohlídce našli destilační přístroj. V každé cele měla navíc StB své agenty: v tomto případě prý na své spoluvězně donášel jakýsi Klestil, skutečný kriminálník z pražského podsvětí.

Hradec Králové, Pankrác, Ruzyně, Valdice

Z Hradce Králové Pavla Kejdanu převezli na Pankrác. Také ve zdejší cele – za Rakouska Uherska užívané pro dva lidi, nyní obývané osmi vězni, z nichž jeden musel pro nedostatek prostoru spát s latrínou mezi nohama – prý potkal zajímavé společníky. “Na každé cele byl aspoň jeden řezník a jeden farář. Ale většinou dva řezníci a tři faráři. Byl hon na řezníky a na faráře. Proč na řezníky? Protože bylo málo masa a oni to svedli na řezníky. Ne na výrobu, pokulhávající zemědělství a špatnou organizaci, ale že řezníci kradou,” popisuje otec Antonín obvyklou praxi. “Když chtěli nějakého řezníka zavřít a neměli za co, tak stejně mu něco dokázali, co po výsleších podepsal. Nevinnou věc, třeba že každý den v krámě snědl patnáct deka salámu. A spočítali to za několik roků a už to hodilo sumu, která už znamenala třeba několik roků vězení.”

Po Pankráci poznal Pavel Kejdana i Ruzyni, “moderní vězení se všemi moderními nedostatky”, jako byla například nemožnost spatřit oblohu – a nakonec ho převezli do Valdic. Zde věznitelé volili jinou strategii: zatímco v předešlých věznicích byli lidé věznění kvůli náboženství drženi od sebe, zde byli naopak společně izolováni od ostatních, aby nemohli ovlivňovat jejich světonázor. V oddělení zvaném Vatikán tak bylo v jediné místnosti vězněno na sto muklů z řad kněží, řeholníků a duchovních.

Věděl jsem, že je to k něčemu dobré

Vězni pracovali: brousili ozdoby na lustry, svařovali zemědělské stroje, pracovali v mačkárně skla. Kdo nestíhal plnit přísné normy, byl potrestán temnicí nebo nedostal potravinový příděl. Vedle toho se vězni snažili vzájemně vzdělávat. “Jeden salesián mě chtěl učit italsky, protože studoval v Turíně. Byl už podruhé zavřený, byl takový velice energický – jmenoval se Mrtvý, ale byl úžasně živý,” vzpomíná otec Antonín a dodává, že ve srovnání s lidmi, kteří si odseděli mnohaleté tresty, sám sebe považuje spíš za vězeňského “pozorovatele” než za skutečného vězně. “Byl jsem mladý, celkem jsem to dobře snášel. A nakonec jsem věděl, že je to k něčemu dobré.”

9. května 1962 se brány věznice otevřely. Na Antonína Pavla Kejdanu se jakožto na člověka, kterého orgány od počátku považovaly spíš za “svedeného” než za iniciátora akcí, vztahovala amnestie prezidenta Novotného. “Některým dali ještě složenku, co jsou dlužni. Protože si v kriminále nevydělali na zaplacení toho pobytu ve vazbě. To byly docela velké částky. Takže jsem šel s dluhem pět tisíc korun. Ale usmlouval jsem, že to budu splácet po padesáti korunách měsíčně. Tak jsem to několik roků splácel.” Nutno dodat, že dluh splácel z platu zaměstnance vodních staveb, které ho po propuštění znovu vzaly pod svá křídla. Nějakou dobu čistil kanalizace v Praze, pak se vrátil na čistírnu odpadních vod do Roztok.

Tajně vysvěcen na kněze

Zároveň se dál teologicky vzdělával a připravoval se na duchovenskou činnost. V roce 1968, v době politického i kulturního tání, byl tajně vysvěcen na kněze. Svěcení přijal z rukou taktéž tajně vysvěceného biskupa Felixe Davídka, který v totalitním Československu budoval paralelní církevní struktury (přičemž neváhal pro potřeby podzemní církve vysvětit i několik ženatých mužů a dokonce i žen). Tajné svěcení proběhlo v soukromém bytě v Brně. “Tu noc v Brně jsme byli posvěceni čtyři: tři františkáni a jeden Slovák,” vzpomíná otec Antonín. “Ale potom jsme jaksi tak trošku zapochybovali, jestli to svěcení je platné. Protože jsme o tajné církvi neměli žádné zprávy. Aby nás tyhle pochybnosti opustily, tak jsme potom byli ještě jednou podmínečně svěceni – i když to první svěcení bylo platné – jedním slovenským biskupem, jmenoval se Dubovský.”

Celé svěcení přitom inicioval Jan Baptista Bárta, vůdčí osobnost františkánského katolického disentu – člověk, který byl komunisty krutě mučen a ve vězení strávil více než patnáct let. Po propuštění z vězení v roce 1966 páter Baptista usiloval o obnovu františkánského řádového života prostřednictvím nenápadných komunitních domů. První z jím vedených františkánských domů vznikl v roce 1969 ve Vrchlabí v Krkonoších. A právě tam se téhož roku ocitl také otec Antonín a začal tu vykonávat kněžskou činnost. “Bylo to dost těžké. Nebyl jsem zvyklý mluvit na veřejnosti. Ta první mše svatá, kterou jsem tam sloužil, to opravdu bylo dost takové nervózní,” líčí obtížné počátky práce v duchovní správě, kdy se prý musel učit za pochodu: vést farnost a matriku, připravovat snoubence na manželství, vyučovat děti náboženství.

Přesouval se po farnostech – podle toho, jak mu byl odebírán souhlas k činnosti

Také komunitu ve Vrchlabí se však komunistické moci podařilo zničit. Tentokrát si vystačila s odebráním takzvaného státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Toto nutné oprávnění pro osoby působící v duchovní správě vydávaly komunistické orgány, většinou ho místně specifikovaly a své pravomoci souhlas udělovat a odnímat využívaly k vydírání kněží a k přesouvání těch, kteří ve svém působišti “příliš zakořenili”.

Následující léta se tak Antonín Pavel Kejdana přesouval po různých farnostech – podle toho, jak mu byl odebírán a přidělován souhlas k činnosti. Dlouhá léta působil v Hrádku nad Nisou a nedaleké Chrastavě, rok strávil v Raspenavě, sloužil ve Vysokém nad Jizerou i v Pasekách nad Jizerou. Na jaře roku 1989 se po dalším odebrání souhlasu ocitl v Liberci, kam se v první polovině sedmdesátých let přesunulo těžiště františkánské komunity soustředěné kolem pátera Baptisty a kde už tou dobou františkáni – ačkoliv sledováni a šikanováni StB – žili v několika domech.

Tajemství, které vydá na rozjímání po celý život

V Liberci prožil otec Antonín posléze i listopadový převrat. Během besed ve stávkujícím divadle F. X. Šaldy byl pozván na pódium a spolu s dalšími odpovídal na dotazy publika. “To jsem tam byl ještě v civilu. Ale přišel tam náš bratr Antonín – který je teď v Uherském Hradišti – už v hábitě. A to bylo něco neslýchaného. Ale potom jsme v hábitě začali chodit všichni,” vzpomíná Antonín Kejdana, který v dalších dnech před několikatisícovým davem na náměstí přečetl prohlášení kardinála Františka Tomáška.

Po revoluci převzali místní františkáni v Liberci čtyři kostely a postupně je opravili. V liberecké komunitě, která si po převratu konečně mohla svobodněji vydechnout, se otec Antonín v následujících desetiletích dál věnoval duchovní správě i řeholnímu životu. Sloužil mše, zpovídal, vedl společné modlitby a duchovní cvičení, staral se o chod společné františkánské domácnosti. Dodnes navštěvuje nemocné a potřebné – tak jako to dělávaly sestry urbanky za jeho dětství. “Svatý František se vzhlédl v kříži Ježíše Krista. A proto i na svých cestách pořád chtěl mít znamení kříže. Když neměl žádný křížek, tak si spojil dvě větvičky nějakou trávou, aby měl pořád na mysli lásku boží. To, že Otec vydal svého Syna, aby za nás zemřel. A to je tajemství, které vydá na rozjímání po celý život – a já si myslím, že i po celou věčnost,” uzavírá otec Antonín Pavel Kejdana.