„Tak jsem tam mluvila s tlumočníkem. Říkala jsem, jestli by ten šéf gestapa něco nechtěl, jestli bych neměla něco přinést, aby manžela propustili. On trošku přemýšlel a říkal: ‚No, leda válenky.‘ Víte, co jsou válenky? Oni když viděli dobré válenky, tak je sundávali i lidem na sněhu. Strašně po nich šli. Oni moc trpěli. Když šli v noci na službu, tak rozstříhali deky, zamotali nohy a tak chodili na kontroly. V zimě, v noci. Takže jsem se vrátila domů ke tchánovi. Říkám mu to a on, že nové válenky nemá. Nějaké ale přinesl. Tak já tam s těma válenkama zase běžela. A ptala jsem se, kdy mám zase přijít. Říkali, že tak za čtrnáct dnů. Tak jsem tam šla za čtrnáct dnů. Mezitím je všechny odvezli pryč. Já se tam vrátila a on říká: ‚Bohužel, už je pozdě.‘ Já si to vysvětlovala tak, že je někam odvezli. Ptala jsem se, jestli mi může říct, jak dlouho tak může v tom pracovním táboře být. A on nic. Nepochopila jsem, že oni už byli mrtví.“
„Když začala válka, já jsem byla šest měsíců těhotná. Tak mě povolali na vojenskou správu. Já říkala, že jsem šest měsíců těhotná, a oni říkali: ‚No, není to na vás vidět.‘ Já si říkala: ‚Prokristapána, snad tam nepůjdu.‘ Oni: ‚Nevadí, můžeš se vrátit, a až porodíš, my pro tebe přijdeme.‘ Tak jsem zůstala doma. Ale felčar a sestra od nás odjeli a už se nevrátili domů z vojenské správy, hned je sebrali. Tak to bylo. A já přijela domů. No a potom začala válka. Za měsíc jsem vždycky večer a v noci viděla ohromné záře, hořelo. Noviny psaly, že naši bojovali a bili se jako lvi. Ale Němci pořád postupovali a naši ustupovali.“
„Všechno dobře dopadlo, my už mohli jet dál, ale najednou řekli, že Jasná Poljana je obsazená Němci. Oni to nějak obešli. Nás, náš rajon, nechali na pokoji. Před námi byla Jasná Poljana a pak Moskva. A že v Jasné Poljaně už jsou Němci. No tak nám nezbývalo než zůstat. A Němci nás obsadili taky. Z ničeho nic nefungovalo absolutně nic. Voda, elektrika, obchody, nic nefungovalo. Ale byly v té oblasti veliké sklady obilí. Speciální veliké sklady, dobře udělané, s větráním. A tak lidi to otevřeli a prostě si každý mohl vzít, co chtěl. A lidi říkali, že ještě čtrnáct dní předtím Stalin poslal Hitlerovi dva vlaky pšenice, protože se ještě kamarádili, poslední dny. A tak lidi brali, co chtěli. A můj muž taky bral, aby nás zabezpečil aspoň chlebem, protože nic ostatního jsme neměli.“
Jevdokije Kepková se narodila 28. března 1922 v obci Boliki ve Smolenské oblasti v Rusku. Její rodina vlastnila velký statek. Při kolektivizaci v třicátých letech jim byl zabaven a spolu s příbuznými musela jít pracovat do kolchozu. Vystudovala zdravotnickou školu a stala se porodní asistentkou. V osmnácti letech se vdala. Její muž byl agronom v kolchozu, a protože měl poraněnou ruku, nemusel narukovat na frontu. Oblast, ve které žili, obsadila německá armáda. Jejího manžela vojáci zastřelili, zůstala sama s malým dítětem. Pracovala pro německé vojáky jako zdravotnice. Když se k nemocnici, v jejímž areálu žila, blížila ruská armáda, němečtí vojáci ji přemluvili, ať jede s nimi. Mezi lidmi se šířily obavy, že se sovětská armáda bude mstít svým krajanům, kteří pracovali pro německé vojáky. Přes Itálii se dostala do zajateckého tábora v německém Augsburgu. Tam Němci rozdělovali zajatce na různá pracovní místa. Vybral si ji starosta Augsburgu a poslal ji pracovat do tamní porodnice. Přežila bombardování města. Seznámila se s Čechem Josefem Kepkou, který byl v Německu nasazen na práci, a v posledních dnech války s ním utekla do Česka. Usadili se ve městě Nejdek, kde pak pracovala jako porodní asistentka. Zemřela 24. listopadu roku 2024.
