The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Keřka (* 1965)

• narodil se 7. prosince 1965 v Teplicích

• po vzoru staršího bratra začal hrát na basovou kytaru

• velmi ho ovlivnil hudební styl punk, který byl v 80. letech na vzestupu

• prošel několika teplickými hudebními skupinami jako Sklepní krysy, Svaz Áček, FPB a Už jsme doma

• v roce 1982 strávil krátký čas ve vazební věznici v Litoměřicích za psaní protirežimních a punkových hesel v Teplicích

• v letech 1985–1986 působil jako baskytarista ve skupině Už jsme doma

• kvůli psychickým problémům nemusel nastoupit na povinnou vojenskou službu

• na konci 80. let se aktivně účastnil protirežimních demonstrací a následných ekologických protestů v Teplicích v listopadu 1989

• v době natáčení (2024) žil v Písku

Severočeské Teplice byly v 80. letech známé jako bašta punkové hudby. Tento populární hudební styl získával mezi mladými lidmi značnou popularitu a nejen v Teplicích, ale i v blízkém okolí začaly vznikat nové hudební skupiny produkující punkovou hudbu. Často nemusely mít dlouhého trvání, ani neodehrály velké množství koncertů, ale nabízely skrze hudbu jistou formou svobody či svobodného vyjádření.

Mezi takové patřil i Petr Keřka. Nadějný baskytarista, který si oblíbil tento nástroj po vzoru svého staršího bratra Pavla. Ten už v tu dobu vystupoval s legendární teplickou formací FPB, která zaznamenala mezi mladými posluchači obrovský úspěch. Mladší bratr Petr po vzoru FPB založil se svými kamarády nejprve skupinu Sklepní krysy, ze které se vyvinula známější formace Svaz Áček. Dostal i příležitost zahrát si s FPB, ale po jednom nevydařeném koncertu už se skupinou nespolupracoval. Petr Keřka stál i u zrodu legendární skupiny Už jsme doma, která koncertuje dodnes. Nejen hudba, ale i filozofie punku jako takového ho provází do dnešních dní.

Hudbu jsem miloval od dětství

Petr Keřka se narodil 7. prosince 1965 v Teplicích jako mladší ze dvou synů. Otec působil jako sklářský výzkumný pracovník a později technolog ve firmě Sklo Union Teplice. Maminka Hannelore Keřková (roz. Rührová) pracovala jako učitelka. Rodiče se počátkem 70. let rozvedli a oba synové tak zůstali žít s maminkou v Teplicích. Otec se odstěhoval do Písku, kde od rodičů získal malé hospodářství, a začal pracovat jako soukromý zemědělec.

Po dokončení základní školy pamětník udělal přijímací zkoušky na teplické gymnázium, ze kterého pak ale kvůli problémům s výukou jazyků odešel a přestoupil na učňovský obor elektrikář – silnoproud do Meziboří. Už během středoškolských studií ho velmi bavila hudba a osvojil si hru na baskytaru, na kterou pravidelně cvičil.

„Hudbu jsem miloval od dětství. Smetanu jsem měl naposlouchaného do nejmenšího detailu. Pak začal brácha hrát na basu v FPB a já přišel na koncert. Hráli tenkrát v agitačním středisku Bonex, kde bylo vystoupení teplického gymnázia. Tam mě ten punk úplně dostal a já věděl, že to budu hrát taky,“ vzpomíná na své hudební začátky.

S FPB jsem vystupoval pouze jednou

Pamětník ve svém vyprávění přiznává, že rád hrál a cvičil v soukromí. Velký problém mu dělalo hraní před lidmi, účast na koncertech apod. Jak sám tvrdí, nebyl předváděcí typ člověka. S touto skutečností se váže i poměrně zajímavá zkušenost, kdy dostal nabídku na místo baskytaristy ve skupině FPB a účast na chomutovském koncertu.

Petr Keřka nabídku přijal a se skupinou vyrazil na místo, kde se měl koncert uskutečnit. „To byl jediný koncert, který jsem zazdil. Měl jsem připravenou strukturu, notový park a měl jsem to přesně seřazené, jak půjdou skladby za sebou. Wanek to přehodil a začal hrát něco jiného. Noty mi spadly, já jsem zazmatkoval a utekl z pódia. Cestou zpět jsme nikdo v dodávce nepromluvil a vraceli jsme se s totálním neúspěchem.“

Jeho velkým snem bylo založit si vlastní punkovou formaci, ve které by s kamarády hrál a zkoušel nové skladby. Jako každý člen punkové komunity získal přezdívku a vrstevníci ho nazývali Vasil. Domluvil se s Otou Chlupsou a Juliem Horváthem, že založí vlastní skupinu s názvem Sklepní krysy.

Svaz Áček, jako svaz anarchistů. Komunisti si mysleli, že jsme svazáci

Nově vzniklá skupina Sklepní krysy se pravidelně scházela. Petr Keřka obsadil post baskytary, Julius Horváth hrál na bicí a Ota Chlupsa na kytaru a zpíval. Po určité době se členové rozhodli změnit název a připravovat se na přehrávky, které byly povinností pro každou kapelu, která chtěla veřejně vystupovat.

„S klukama jsme se učili na přehrávky, abychom byli někde registrovaní. Tak jsme změnili název a dali si nový: Svazáček, že jsme ze svazu mládeže. Ale ve skutečnosti jsme byli Svaz Áček, jako svaz anarchistů. To se samozřejmě nesmělo říkat, protože to bylo proti režimu,“ vzpomíná na svou skupinu pamětník.

V tuto dobu také zkoušel hrát i nové skladby se známější skupinou FPB, kde se poprvé seznámil se svou budoucí ženou Jiřinou. Petr Keřka stál také u zrodu populární a dodnes hrající skupiny Už jsme doma. Ta dle jeho vyprávění vznikla během koncertu nedaleko Bystřan a stala se velmi populární, když například v původní sestavě odehrála koncert v roce 1985 na parníku v Praze na Vltavě. Pamětník v ní vydržel až do příchodu Miroslava Waneka, který odešel z FPB Po neshodách v kapele se rozhodl k odchodu a už se do formace nevrátil.

Za protirežimní nápisy nás poslali do vazby

Petr Keřka ve svém vyprávění několikrát přiznal, že měl v mládí problémy se zákonem, často i za drobné prohřešky. „Policajti mě zadržovali pořád. Nejčastěji že jsem neměl občanku. Jeli jsme na koncert FPB do Málkova a tam nás hned pochytali. Neměl jsem občanku, protože mi ji policajti před tím sebrali. Tak jsem jel rovnou na CPZ  do Chomutova,“ vzpomíná na celu předběžného zadržení.

Mezi další prohřešky, kterých se dopustil, byly například krádeže jízdních kol, rozbití vstupních dveří do panelového domu či loupež v psychiatrické ordinaci, kde ukradl několik léčiv. Během několika zadržení a následných výslechů byl na policejní stanici i zbit.

„Policajti mě zase zatkli, že jsem byl v noci bez občanky. Odvedli mě na stanici a zavřeli do cely předběžného zadržení. Já na ně řval, že potřebuju na záchod, a pustil jsem jim to tam na zeď. Vytáhli mě a přivázali k topení,“ líčí tamější zacházení. Následovalo kopání do rozkroku. „Asi aby ukázali svoji sílu,“ vypráví o fyzickém napadení pamětník.

K největšímu prohřešku však došlo v roce 1982, kdy tehdy sedmnáctiletý Petr Keřka s dalšími kamarády psali na zdi domů v Teplicích protirežimní a punková hesla. Za tuto činnost byli všichni aktéři zatčeni a odvedeni na policejní stanici. Druhý den je převezli na krajské velitelství a odtud do vazební věznice v Litoměřicích, kde měli čekat na soud. Pamětník se jako nezletilý dostal do cely pro mladistvé. Ve svém vyprávění zdůrazňuje, že po údajném zásahu organizace Amnesty International odešel od soudu pouze s podmínečným trestem a vazební věznici po třech měsících opustil.

Místo vojny psychiatrická léčebna

Po opuštění vazební věznice se oženil se svou tehdejší přítelkyní Jiřinou a páru se postupně narodily dvě děti. V polovině 80. let také dokončil střední odborné učiliště a získal zaměstnání v Bílině na dole Maxim Gorkij, kde pracoval jako elektrikář velkostrojů. Čekal ho nástup na vojnu, ale začaly se u něj projevovat psychické problémy.

Na toto těžké období vzpomíná následovně: „Myslel jsem si, že jsem Ježíš Kristus a musím spasit svět. Chtěl jsem vytvořit nový systém. Matka mě vzala k psychiatrovi a ten mě nechal převézt do blázince do Horních Beřkovic. Problém byl, že když jsem měl ty stavy, tak jsem přestal brát léky, spát a jíst. V Beřkovicích mě spoutali na postel a já se pořádně prospal a uklidnil.“

Po propuštění se Petr Keřka dostavil k odvodu, kde měl být přiřazen k vojenské jednotce, ačkoliv z vlastního přesvědčení na vojnu nechtěl. Tam mu ale sdělili, že kvůli jeho psychickým problémům a následné hospitalizaci je vojenské služby neschopný, a byla mu udělena tzv. modrá knížka.

Účastnil jsem se snad všech demonstrací, které byly

Petr Keřka byl vždy přesvědčený antikomunista a žít v nesvobodě mu nejen vadilo, ale pokud mohl, tak proti režimu veřejně vystupoval. Na konci 80. let docházelo častěji a častěji k protirežimním protestům, které připomínaly významné československé milníky. Pamětník se účastnil například demonstrací k výročí srpnové okupace 21. srpna 1988, kde poprvé viděl Václava Havla, nebo k výročí vzniku Československa 28. října 1988.

Sám se aktivně účastnil i ekologických protestů v Teplicích v listopadu 1989, které předcházely demonstracím konaným v Praze. V tuto dobu, jak sám přiznává, se vracel z nemocnice a viděl, že se na náměstí něco děje, tak se přidal k protestujícímu davu. Sametovou revoluci a pád komunistického režimu pak přivítal s nadšením a velkým očekáváním, protože konec nesvobody pro něj znamenal velkou změnu.

Závěrem rozhovoru se pamětník také rozpovídal o své drogové minulosti, která poměrně barvitě popisuje možnosti a nesnáze, jak se před revolucí opatřovaly návykové látky. „Před rokem 1989 to bylo těžké. Už na střední jsme s partou zkoušeli, co bylo. Třeba toluen, ale ten nám ničil těla, tak jsme objevili něco ‚lepšího‘. To byl trifenidil,“ vzpomíná na lék určený k léčbě Parkinsonovy choroby. 

Dnes žije Petr Keřka klidným životem ve svém domě v Písku, který zdědil po otci. Jeho zájem o hudbu ho neopustil a dodnes se zajímá o různé způsoby skládání hudby. Když se ohlédne za svým uplynulým životem, dodává, že člověk by měl život prožít tak, aby se na konci nemusel stydět. Své vyprávění zakončil snad možná typickým zvoláním, které přesně vystihuje jeho postoje i životní éru, a to: „Celý život jsem žil jako pankáč. No future!“