Petr Keřka

* 1965

  • "Vzpomněl jsem si na ekologickou demonstraci. – No, jasně! – Ta byla čtyři dny před tím, 13. listopadu 1989. To bylo čtyři dny před tím, než padli komunisti, než byl 17. listopad. Tehdy jsem ležel v nemocnici v Ústí nad Labem na stomatologii, čtrnáct dnů. Protože při potyčce s barmanem, estébákem, ve Femině, která byla v hospodě Slávia, mi dal boxerem přes sanici a zlomil mi sanici. Tak jsem byl na stomatologii 14 dní a vracel jsem se. Ten den, toho 14. listopadu 1989 jsem se vracel z nemocnice a zašel jsem si na nádraží na jedno pivo. Slyším, že je někde demonstrace. Tak jsem hned upaloval, abych se zapojil. Tak jsem tam viděl demonstraci. Původně, jak jsem byl čtrnáct dnů odříznutý, tak jsem o ní vůbec nevěděl. Vůbec jsem nevěděl, že se bude něco konat. Tak jsem tam přišel a tam mě naložili. Nějaká žena s dítětem se postavila proti těm kordónům lidí s obuškama. Tak jsem si stoupnul tak, abych tu ženu ochránil. Vrhli se na mě a odtáhli mě do antonu, do policejního vozu. Tam mi řekl nějaký rozumný člověk, že mám podmínku, protože mě všichni znali. Řekl mi: ‚Máš podmínku, tak tě pustíme a už sem nechoď.‘ Samozřejmě jsem se otočil, prošel jsem různými uličkami a u policajtů, ne, to byla zvlášť budova, u budovy komunistů, to byla budova Komunistické strany Československa, tak tam jsem jednomu utíkajícímu estébákovi utrhl zrcátko u auta. Jel proti davu demonstrantů a já jsem mu takhle nastrčil loket a on si tam urazil zrcátko. Byl jsem rád, že jsem ho aspoň takhle potrestal."

  • "Měl jsem podmínku, že jsme tehdy v noci šli já, Julius Horváth, Ota Chlupsa, Pavel Nigrin a Vozpazka. Prostě jsme šli a psali jsme protistátní nápisy. Za to nás vyslýchali a zavřeli nás: mě, Julu Horváthů, Nigrina a Chlupsu do Litoměřic na vazbu za poškozování majetku v socialistickém vlastnictví a za příživnictví. Ale mně za tu ne. A chtěli nám dát rozvracení republiky. A vůbec jsem nevěděl, že se prý o to zajímala Amnesty International, tak nás po třech měsících propustili a dostal jsem za to podmínečný trest. – A ten byl na jak dlouho? – Ten jsem měl na… kdybych to proměnil, tak asi dva a půl roku ve vězení. Protože jsem měl celkem tři průšvihy. – A co bylo ještě to další? – První průšvih, co jsem měl, tak to bylo, že jsem vykradl lékárnu, respektive ordinaci doktora Proška, psychiatra. Kvůli nějakým návykovým látkám, kdy jsem mu v noci lezl oknem do ordinace. Ukradl jsem ze skříně v ordinaci nějaká léčiva a za to mě zavřeli. Pak jsem měl podmínku za ty nápisy a pak jsem měl podmínku, že jsem rozkopnul opravené skleněné dveře u vchodu do paneláku."

  • „S FPB jsem měl jediný koncert, který jsem úplně zazdil, protože to bylo někde u Chomutova a měl jsem připravené struktury, jako notový park. Měl jsem to přesně seřazené, jak půjdou skladby za sebou. Wanek to prostě přehodil a začal hrát něco jiného. Ty papíry mi spadly na zem a utekl jsem z pódia. Nikdo s námi nepromluvil ani slovo a vraceli jsme se z Chomutova zpátky dodávkou s Růžičkou, Wanekem, Dolanským a Novým zpět do Teplic úplně neúspěšně. A druhý den potom jsem prostě z FPB odešel, protože to byla ostuda.“

  • Full recordings
  • 1

    Písek, 12.10.2024

    (audio)
    duration: 01:04:03
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Celý život jsem žil jako pankáč

Pamětník u kamenného mostu v Písku
Pamětník u kamenného mostu v Písku
photo: Archiv - Post Bellum

Petr Keřka se narodil 7. prosince 1965 v Teplicích. Již od dětských let měl vřelý vztah k hudbě a po vzoru staršího bratra začal hrát i na basovou kytaru. Jeho vlastní styl ovlivnil tehdy populární hudební styl punk, který měl na severu Čech velmi silnou základnu. Po vzoru teplické punkové skupiny FPB založil spolu s několika kamarády svou první skupinu s názvem Sklepní krysy, ze které později vznikla skupina Svaz Áček. Byl i jedním z prvních členů legendárního uskupení Už jsme doma, kde hrál na basovou kytaru v letech 1985–1986, ale po příchodu Miroslava Waneka kapelu opustil. Petr Keřka se několikrát dostal do křížku se zákonem. K jeho největšímu prohřešku došlo v roce 1982. Tři měsíce strávil ve vazební věznici v Litoměřicích po incidentu, kdy s kamarády napsal v Teplicích několik protirežimních a punkových nápisů. Povinná vojenská služba se ho s nástupem psychických problémů netýkala a od vojny zůstal osvobozen. Na konci 80. let se aktivně účastnil protirežimních demonstrací nejprve v Praze a následně i ekologických demonstrací v Teplicích, které předznamenaly pád komunistického režimu. V roce 2024 žil ve svém domě v Písku.