Lubomír Khýr

„Důležitá byla jedna schůzka v období, kdy zatkli Standu Devátého. Měli jsme pracovní setkání, kdy jsme vytvářeli transparenty, takové velké bannery ze sešitých prostěradel, na které jsme, už nevím, jestli spreji nebo barvou, psali ‚Stanislav Devátý zatčen‘. Psal jsem to já mým technickým písmem, které jsem měl dobře naučené ze školy. A ty transparenty jsme rozvěšeli v Brně v České ulici, tam úplně nahoře, kde je křižovatka ve tvaru T a kde jezdí na všechny strany šaliny, tedy brněnské tramvaje. V nejfrekventovanějším čase, aby to vidělo co nejvíce lidí, tedy kolem třetí hodiny, když se lidé rozjížděli z práce, jsme to tam instalovali. Vázali jsme to za šňůrky na zábradlí, kde byly podobné poutače, které zvaly na fotbalové zápasy. Ty jsme překryli. Druhý den jsme tam ještě rozhodili spoustu letáků s informací, kdo je to Stanislav Devátý a proč byl zatčen.“

„Tenkrát jsem bydlel na ubytovně Průmyslových staveb Brno v Komárově a kousek od ubytovny bydlel Dalibor Havlík, se kterým jsem se setkal v hospodě, kam jsem chodíval. Zaujal mě, protože měl dlouhé vlasy a četl knížky. Dal jsem se s ním do hovoru, on se se mnou začal bavit. Když zjistil, že mám v hlavě srpy a kladiva, jako že je to něco normálního, tak mi začal půjčovat knížky a časopisy. Hlavně exilovou literaturu. Byl to pro mě šok. Pamatuji si, že jsem dva měsíce chodil jako ve snách. Nebyla se mnou řeč. Byl jsem na sebevraždu, protože se mi zhroutil celý můj svět. Cítil jsem se podvedený. Byl jsem naštvaný na rodiče, na školu, na celý ten systém, že mě celou dobu tak podváděli.“