The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Khýr (* 1969)

• narozen 20. dubna 1969 v Rýmařově, vyrůstal v Břidličné

• vystudoval Stavební průmyslovou školu v Opavě

• v roce 1988 nastoupil do přípravného ročníku Vysokého učení technického v Brně

• začal vyhledávat samizdatovou literaturu a stýkat se disidenty

• spoluzakládal protikomunistickou iniciativu Moravská mládež

• angažoval se ve Společnosti přátel USA a Hnutí za nenásilí

• vyráběl a šířil samizdat, letáky a petice za propuštění politických vězňů

• pamětník sametové revoluce v Brně

• po roce 1989 se přestěhoval do Opavy

• vystřídal různá zaměstnání, řadu let pracoval v bankovnictví

• v roce 2016 přišel v důsledku oční vady o zrak

• od mládí se věnoval bluesové muzice a vystupoval jako písničkář

• v roce 2022 žil v Hněvošicích na Hlučínsku

Lubomír Khýr až do svých devatenácti let věřil, že komunistický režim v Československu je spravedlivý, a byl k němu loajální podobně jako jeho rodiče. V roce 1988 však prožil prozření a vrhl se do odboje. „Pochopil jsem, že Klement Gottwald byl masový vrah, že politické procesy v padesátých letech byly zrůdné zločiny a že komunisté pořád zavírají lidi za nesouhlas s jejich režimem,“ vysvětluje.

V jedné brněnské hospodě se seznámil s Daliborem Havlíkem, který ho zaujal tím, že nosil dlouhé vlasy a u piva četl knížky. „Když zjistil, že mám v hlavě srpy a kladiva a považuji to za normální, začal mi půjčovat samizdatovou literaturu a časopisy, které mi otevřely oči. Byl jsem otřesen a cítil jsem se podvedený. Asi dva měsíce jsem chodil jako ve snách,“ vypráví.

Pak se rozhodl, že bude komunistům škodit. „Věděl jsem samozřejmě, že nedokážu jejich zločinné zřízení nějak podkopat, ale cítil jsem povinnost dělat aspoň něco. Potřeboval jsem to i pro své svědomí,“ říká.

Začal tedy opisovat a šířit samizdatovou literaturu, vyráběl transparenty a letáky, které upozorňovaly na bezpráví, sbíral podpisy pod petice za propuštění politických vězňů, šířil dokument Charty 77 Několik vět. Chodil k soudům podporovat obžalované kamarády. Podílel se také na vydávání ilegálního časopisu Kaluž na stropě. Když 20. listopadu 1989 zažil v Brně, jak na náměstí Svobody volají desetitisíce lidí po svobodě a nikdo je za to nerozhání a nemlátí, zaplakal radostí.

Ptal se na šedesátý osmý a rodiče začali šeptat

Lubomír Khýr se narodil 20. dubna 1969 v Rýmařově na Bruntálsku. S rodiči a mladším bratrem vyrůstal na sídlišti v Břidličné. Otec Lubomír pracoval jako tavič v Kovohutích Břidličná, matka Zdeňka dělala v konstrukci strojírny stejného podniku ve Velké Štáhli. V městečku pod Jeseníky, kde se všechno točilo kolem huti, prožil bezstarostné dětství.

Rodiče nebyli členy komunistické strany, ale k totalitnímu režimu se chovali loajálně. „Pamatuji si, jak jsem jednou někde slyšel o Pražském jaru a pochopil jsem, že není řeč o známém hudebním festivalu. Když jsem se rodičů na to zeptal, chovali se podivně. Zamkli byt, ztišili hlasy a pak vytáhli ze dna peřináče noviny z šedesátého osmého. Říkali, že u nás byla kontrarevoluce,“ vypráví.

I když bydleli v paneláku, obklopovala je příroda, lesy a zatopené lomy. Z domu viděli na jesenické vrcholy, kde už jako čtyřletý s otcem lyžoval. „Rodiče se o nás dobře starali a věnovali se nám,“ říká. Závodně plaval, chodil do rybářského kroužku a na rybářské soutěže. Otec ho v údolí Moravice učil muškařit. A od táty také dostal jako dvanáctiletý kytaru, která mu přirostla k srdci na celý život.

Po osmé třídě se dostal na stavební průmyslovku v Opavě. „Pořád jsem ještě věřil tomu, že je u nás všechno v pořádku. Pamatuji si, jak jsem slyšel písničku Karla Kryla Důchodce a říkal jsem si, proč nás tak špiní, vždyť to přece není pravda,“ vypráví. Po maturitě nastoupil na stavební odbor Městského národního výboru v Břidličné. „Tam mě lanařili do komunistické strany, ale nenechal jsem se. Navštívil jsem jednu jejich schůzi a byl jsem z toho rozpačitý. Nerozuměl jsem ničemu. Prázdné fráze, žraní chlebíčků a pití levného vína,“ popisuje.

Vzpomíná, jak ho starší kolegyně z úřadu posílaly do cukrárny pro tehdy oblíbený levný destilát Meruňka. „Vypili jsme tam toho hodně,“ říká. Podařilo se mu získat odklad vojenské služby. Pak se přihlásil na Stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně. Napoprvé ho nepřijali, ale mohl nastoupit do přípravného ročníku, kde se uchazeči jeden den v týdnu učili na přijímací zkoušky a čtyři dny pracovali jako brigádníci na stavbách.

Poutače na fotbal jsme překryli Stanislavem Devátým

V hospodě nedaleko ubytovny Průmyslových staveb Brno, kde bydlel, mu padl do oka jeho vrstevník Dalibor Havlík, který byl tehdy členem Společnosti přátel USA. Znal se také s brněnským disidentem Petrem Cibulkou, od kterého dostával samizdatové materiály. „Dalibor, se kterým jsem se spřátelil, mě okamžitě zapojil do opisování zakázaných knížek. Pamatuji se na Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala anebo A bude hůř od Jana Pelce,“ říká.

S Daliborem Havlíkem a Vladimírem Veselským založili iniciativu Moravská mládež, se kterou spolupracovala také například herečka z Divadla na provázku Eva Vidlářová, zvaná Trúda. „S nápadem založit hnutí, které se bude zaměřovat na mládež a bude se snažit napravovat komunisty překrucovanou historii, přišel Dalibor Havlík,“ dodává Lubomír, kterému už tehdy všichni přátelé a známí říkali Bužma.

Docházel na schůzky Společnosti přátel USA ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově), kde se seznámil s chartistou Stanislavem Devátým. Vzpomíná na jednu z akcí na jeho podporu, když ho opakovaně zavřeli: „Vytvořili jsme z prostěradel velké transparenty s nápisem: Stanislav Devátý zatčen. V nejfrekventovanější dobu, kolem třetí hodiny odpoledne, jsme je instalovali v České ulici, v místě, kde jezdily šaliny na všechny strany. Zamaskovali jsme se čepicemi a velkými bundami, rychle jsme to s pomocí šňůrek přivázali k zábradlí přes poutače na fotbal a utíkali jsme pryč. Věděli jsme, že do deseti minut přijdou estébáci.“ Pak ještě na různých místech rozhazovali letáky s informacemi o Stanislavu Devátém a důvodech jeho zatčení.

Říkali mi Gándhí a smáli se, že mám strach

Při výročí sovětské okupace 21. srpna 1989 Lubomír zažil, jak kamarád Vladimír Veselský přišel k obvinění z napadení veřejného činitele. On, Vladimír Veselský a Dalibor Havlík mířili na brněnské náměstí Svobody vyjádřit protest proti okupaci. Policisté jim však zahradili cestu a přiměli je jít jinou ulicí, kde je zastavili estébáci.

„Předali nás uniformovaným kolegům, kteří nám kontrolovali občanky a zapisovali si nás. Vladimíra, který tehdy vystupoval jako mluvčí Moravské mládeže a jeho jméno zaznělo na Svobodné Evropě, si vzali bokem. Neviděli jsme na něj přes velké auto, které tam stálo. Za chvíli jsme jen slyšeli křik a řinčení skla. Nás odtamtud vyhnali. Pak jsme se dozvěděli, že Vladimíra prohodili výkladem obchodu a obvinili z útoku na veřejného činitele,“ vypráví Lubomír. Byl potom u soudu, kde příslušník Veřejné bezpečnosti nepřesvědčivě vypovídal o údajném napadení.

I když režim v Sovětském svazu už uvolňovala perestrojka, komunistická strana a vláda v Československu ještě na začátku roku 1989 potlačovaly jakékoliv projevy nesouhlasu. Během lednového Palachova týdne v Praze příslušníci Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí tři dny brutálně rozháněli lidi, kteří chtěli uctít oběť Jana Palacha. A nestrpěli, když se v Brně sešla skupina lidí v bílém oblečení s transparentem Gándhí a chtěla tak připomenout největšího bojovníka za indickou nezávislost.

„Vzpomínku na Gándhího organizovalo Hnutí za nenásilí. Sotva někdo stačil promluvit, vyrojili se policajti. Mnozí utekli, ale mě, Trúdu a ještě někoho sebrali,“ říká. Poté zažil nepříjemný výslech. „Věděl jsem, že s estébáky nemám vůbec mluvit, a tak jsem mlčel, ale bál jsem se. Kamarádi zažili hodně špatné věci. Jednoho třeba topili v kýblu. Byli na mě dva, jeden hrál hodného, druhý byl zlý. Ten zlý si říkal ‚kapitán Hejl‘. Říkali mi Gándhí, nabízeli mi spolupráci a dělali si ze mě srandu, když viděli, že se třesu strachy: ‚Gándhí, tobě je zima? Chceš deku?‘ Nic mi neudělali, ale bylo to hrozné,“ říká.

Vzpomíná, jak po revoluci potkal „kapitána Hejla“ v tramvaji: „Pamatoval si mě, hlásil se ke mně a provokoval. Říkal mi zase Gándhí a chlubil se, že mu nechali zbraň, že mi ji ukáže a že může pracovat u policie.“

Nesmíme podléhat strachu z jaderného tlačítka

Z událostí v listopadu 1989 je pro něj nezapomenutelný 20. listopad v Brně. „Přišli jsme za Trúdou do Divadla na provázku, které tehdy provizorně sídlilo v Domě umění. Ještě s nějakými Poláky, Miroslavem Donutilem a dalšími lidmi z divadla jsme společně vyrazili na náměstí Svobody. V jedné uličce jsme narazili na příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří nám zahradili cestu. Chytili jsme se za ruce, rozběhli jsme se proti nim a jejich kordon jsme prorazili. Přišli jsme na náměstí a tam už byly davy. Už to hučelo. Už to bylo tady,“ vzpomíná.

O pět dnů později se v Opavě oženil. Po revoluci se ještě nějakou dobu účastnil aktivit Moravské mládeže, kterou hned nerozpustili. Pomáhal také například v Hnutí za občanskou svobodu vyhledávat a upozorňovat v tisku na soudce a prokurátory, kteří byli horliví při politických procesech. Když se přestěhoval za manželkou do Opavy-Kateřinek, přestal se v politice angažovat. Hrál divadlo, zpíval ve sboru a začal vystupovat jako písničkář. K jeho hudebním partnerům patřil i známý ostravský bluesman Josef Streichl. Narodili se mu synové Jan, Václav a Přemysl.

Roku 1998 se s rodinou přestěhoval do Hněvošic na Hlučínsku a začal používat i ve své písničkářské tvorbě nářečí po našemu. S ženou si přibrali do pěstounské péče dospívajícího chlapce. Roku 2016 mu praskla sítnice na jednom oku a po dlouhém léčení a náročných operacích mu prasklo i druhé oko. Přišel asi o osmdesát pět procent zraku a dostal invalidní důchod. Začal se více věnovat hudbě a pořídil si také malé nahrávací studio.

V roce 2022 ho silně zasáhla válka na Ukrajině, kterou v únoru rozpoutalo Rusko v čele s Vladimirem Putinem. Lubomír Khýr je přesvědčený, že demokratický Západ včetně Československa by měl Ukrajině přímo vojensky pomoci. „To, že Putin má prst na jaderném spínači, nás nesmí zastrašit,“ prohlašuje.