Eva Kiedrońová

„Děti, které kdysi mluvily v rodinách nářečím a chodily do polské školy, při nářečí zůstaly. Kromě toho mluvily polsky i česky, protože český jazyk se učil asi od třetí třídy. Děti z mé generace, které mluvily doma i s jinými dětmi nářečím, ale chodily do české školy, už jím většinou nemluví. Řeknu to upřímně. Bylo to dost kruté, ale tak to bylo, že učitelé z českých škol říkali rodičům, aby nemluvili s dětmi po našimu, protože jsou pak horší v češtině. Někteří rodiče, kterým záleželo na tom, aby děcko umělo češtinu dobře, se toho držely. A další pokolení rodičů z českých škol, anebo z národnostně smíšených manželství, už v nářečí nemluví. A teď je situace taková, nářečí už není běžný jazyk. Ti, co chodili do české školy, se toho nářečí jakoby stydí. A my jsme na to hrdí, že mluvíme nářečím a umíme k tomu polštinu a češtinu.“

„Otec byl celý život nešťastný, že podepsal vstup do JZD. Že pracoval, to mu nevadilo, ale že nepracoval na svém, to mu vadilo. Chtěl být soukromníkem, to ho bavilo. A vždycky jsme slyšeli: ‚A já jsem měl emigrovat do Kanady v roce 1936 jako moje sestra. Tam bych měl farmu.‘ Bylo to pro něj neštěstí. Opravdu tehdy chtěl, aby jeli. Maminka, která měla tehdy malou dceru Helenku, to ale viděla jinak. Nechtěla někam jet s malými dětmi. Všecko bylo v pořádku, dokud nezačalo JZD. A tak vždycky říkal: ‚Kdybychom jeli, to by bylo dobře, to bychom měli farmu.‘“