František Kinský

„Tehdy se ta výstavba reaktorové haly řídila něčím úplně novým, síťovým grafem. To už se do toho zapojila výpočetní technika. V síťovém grafu je přesně ukázáno, co na co navazuje a jaké jsou časové rezervy. A je prokázáno, že když má projekt více než třicet šest procent činností na kritické cestě, to znamená bez rezerv, tak je stavba nerealizovatelná. A když já jsem z Kovoprojekty odcházel, tak se stále hovořilo o tom, že stavba bude dokončena včas, a přitom jsme měli dvaadevadesát procent veškerých činností na kritické cestě, a stejně jsme se pořád tvářili, že je všechno v pořádku. Takže tam jsem si tehdy užil té radosti vidět socialistické hospodářství v celé jeho nahotě. A bylo mi naprosto jasné, že to je malér jako vrata, a když se bude dělat všechno jako tohle, tak je to celé jen bublina, která musí jednoho dne prasknout. Což se také nakonec stalo.“

„Když se člověk podívá na noční zprávy nebo nemůže spát, protože má nějakou starost, a řekne: odlehčím si, podívám se na něco zajímavého. V noční televizi často vysílají dokumenty, které jsou zajímavé. A omylem zabrousíte do parlamentu. Nevěříte vlastním uším, co si ti lidé mezi sebou říkají. Tomu se říká politická kultura? Z toho se člověku udělá zle. Oni se osobně mezi sebou atakují a urážejí. Dospělí lidé! Kdyby toto měl být někdy můj vzor... zaplať Pán Bůh není, z toho bych se měl učit jednat s lidmi, jednat zdvořile? A tohle jsou lidé, z nichž některé jsem si i sám zvolil? Takže se dostavila určitá deziluze, ale na druhou stranu, když se snažíte, ale přesto přese všechno když se snažíte a děláte poctivě, co můžete, tak odměna přijde. A je příjemná. Jdete v parku, zastavují vás lidé a říkají: Tady je to krásné, to jste udělali báječně. A to je pro mě odměna z nejvyšších. Pak říkám: nemarnil jsem. A to je důležité.“

„Lidé v Kostelci po něm ‚plivali‘ a on z toho byl nešťastný, protože jak říkal: ‚Já jsem jim nic zlého neudělal.‘ A nejstarší otcův bratr tehdy prohlásil: ‚Počkej, až nebudeš mít nic, všechno se změní.‘ A v okamžiku, kdy k tomu došlo, jako mávnutím kouzelného proutku všichni k němu byli uctiví, nikdo mu neřekl jinak než pane hrabě, od starých po děti ho v Kostelci zdravili. A v době, kdy bylo fakt zle, protože neměli vůbec nic, nosili jim lidé tajně jídlo. Buď se báli, aby je někdo neviděl, nebo nestáli o vděk, tak to nechávali třeba za oknem.“

„Samozřejmě když otce zavřeli, tak jsme se museli z té vily v Košeci, kde jsme bydleli, což nebyl žádný luxus, byl to prostě dům, museli jsme se do osmačtyřiceti hodin vystěhovat a opustit okres. Takže matka s malým chlapcem, se mnou, všechno sbalila, naložila do dobytčáku a opustili jsme Slovensko. Kam jinam než do Kostelce nad Orlicí. Dědeček, i když zámek a vše v Kostelci bylo už zabaveno, znárodněno, tak směl ještě ve třech místnostech zámku bydlet. Zbytek zámku se tehdy na krátkou dobu stal zámeckým muzeem. A tam někde se začínají objevovat moje první vzpomínky, protože si doteď úplně přesně pamatuju ten pokoj, kde jsme bydleli, včetně zařízení...“