The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Kintzl (* 1934  †︎ 2022)

• narozen 23. února 1934 v Praze

• na podzim 1939 se rodina přestěhovala do Sušice

• v květnu 1945 se stal svědkem osvobození Sušice americkou armádou

• po válce byl nadšeným skautem

• po prvních smutných peripetiích s komunistickým režimem se stal učitelem

• působil v Hartmanicích, Srní a v Kašperských Horách

• byl svědkem systematické devastace regionu

• v důsledku konfliktů s komunistickou mocí byl roku 1975 vyhození ze školy

• čtrnáct let pracoval jako topič

• jeho dětem znemožnili jakékoli studium

• žil v Kašperských Horách, věnuje se turistice a sportu, zejména lyžování,

• věnoval se regionální historii Šumavy

• zemřel 14. března 2022

Emil Kintzl se narodil 23. 2. 1934 v Praze-Nuslích. Měl ještě o dva roky staršího bratra. Tatínek byl vrchním účetním ředitelem Hl. města Prahy.

Všesokolský slet, potom pár facek za trikoloru

Velkým zážitkem Emilova dětství byla aktivní účast na všesokolském sletu v roce 1938. A druhým, ovšem podstatně méně veselým, když 15. 3. 1939 sledovali se strýčkem za hustého sněžení příjezd wehrmachtu do Sušice. Tento zážitek na celý život poznamenal jeho vztah k Němcům. Když byl potom 28. 10. 1939 tatínek v Praze napaden, protože měl na klopě trikoloru, bylo rozhodnuto, že bezpečněji jim snad bude v maminčině rodišti Sušici.

Blonďák

Emil nastoupil do obecné školy a začal se věnovat lyžování, které se stalo jeho celoživotní láskou. Přes tehdejší těžkou dobu zde prožil krásná klukovská léta se spoustou kamarádů a dobrých učitelů, kteří děti i v této době vedli k vlastenectví. Zkoušky na gymnázium dělal v Klatovech, protože sušické bylo obsazeno wehrmachtem. U přijímacích zkoušek však nešlo ani tak o vědomosti jako o árijský původ. Měřili jim obličeje, zkoumali nosy, oči a vlasy. Emil byl blonďák a snad i proto byl vybrán k dalšímu postupu. Kdo ovšem po této stránce představám neodpovídal, jel domů. O češtině se s nimi nikdo nebavil. Počítalo se s tím, že vůbec nebude existovat a že budou vychováni v německém duchu. Někteří profesoři už tehdy mluvili pouze německy a žáci jim tedy mnoho nerozuměli. Emil denně dojížděl ze Sušice do Klatov a cestou zažil nejedno dobrodružství. Často bývaly letecké poplachy a hodinu nebo dvě pak strávili v krytu ve sklepení na klatovském náměstí.

Kotláři

Pověstné byly útoky „kotlářů“. „To byli američtí stíhací letci, kteří rozstřelovali lokomotivy, aby nastal kolaps na dráze. Aby Němci nemohli utíkat nebo dovážet zbraně. To byli frajeři! Poněvadž ti přeletěli nad tou lokomotivou, mašinfíra věděl, co má udělat, tak zastavil. Oni počkali, až cestující vyběhnou a schovají se dál od trati, a potom přiletěli, buch, buch, buch... Když viděli, že vyfoukla pára z kotle, tak bylo hotovo. A my jsme čekali na další lokomotivu a jeli domů.“

Báječně dlouhé prázdniny

V dubnu 1945 rozbombardovali Američané klatovské nádraží a vlaky přestaly jezdit úplně. Tím nastaly báječně dlouhé prázdniny.

„Největší starostí bylo jídlo. My jsme měli na dvorku takové menší hospodářství. Králíky, husy, kozu. Načerno jsme měli prase. Vždycky když se zabíjelo, tak nás táta vyhnal před barák. Měli jsme trumpetu a buben a hráli jsme. Když řezník prase píchnul a přestalo křičet, tak táta mávnul rukou z okna a koncert jsme ukončili. Nestalo se, že by nás někdo udal.“

Američané – tanky a žvýkačky

V květnu přišlo to nejkrásnější. Pátého začalo Pražské povstání a šestého v jednu hodinu přijeli do Sušice Američané – 4. pancéřová divize generála Hoge. To byl pro kluky zážitek!

„Tatínek se obával, co se bude vlastně v Sušici dít, a protože věděl, že jsme kluci neposední, zavřel nás s bráchou do sklepa. Ale my, jak jsme slyšeli to hučení tanků, tak jsme nevydrželi a proklouzli jsme takovým malým okénkem ven. Byli jsme jen tak v tričku, v trenýrkách, bosí. Tak se v létě normálně chodilo. A byli jsme hrdí na to, že jsme první kluci na náměstí, kteří ty Američany vítají. Každý den jsme potom byli mezi nimi. V té době byl například nedostatek kuřiva. Kluci sbírali vajgly, a když je večer přinesli domů, ani nedostali vynadáno. Viděli jsme prvně, co to je banán, co to je pomeranč... Viděli jsme, jak skoro všichni, hlavně černoši, hýbali něčím v puse, ale nevěděli jsme, co to tam mají... I my jsme pak dostávali žvýkačky a čokolády.“

V Sušici se tehdy nestřílelo. Byla prvním českým městem. Němci tam samozřejmě také byli, avšak 5. května došlo k dohodě, že nebudou útočit. Potom se Američanům vzdávali, aby se nedostali do rukou Rusům. Střílelo se však v pohraničních obcích obsazených německou armádou. K tragédii došlo začátkem května v obci Zhůří. Vojáci americké 90. pěší divize tu 5. května padli do léčky jednotky Hitlerjugend a v následném tvrdém boji deset Američanů zahynulo.

Soudruzi mysleli...

A bylo po válce. Emil kromě jiného začal chodit do Skautu, který byl ale zanedlouho zrušen. Ještě předtím, o prázdninách 1948, však proběhla akce Pomoc skautů Šumavě, v rámci níž bylo po Šumavě na dvě stě skautských táborů. Dopoledne pracovali v lese, odpoledne patřilo skautským aktivitám.

„My jsme byli na Vysokých Lávkách u Scherlova mlýna. Postavili jsme stany a dívali se do opuštěných domů po Němcích. A když jsme drželi hlídky, tak za rána jsme z té pozorovatelny viděli, jak někteří ti Němci s ranci ještě chodí do těch chalup, které museli opustit. A co tam ještě měli schovaného, nosili přes hranice. Běhal tam opuštěný dobytek, poněvadž soudruzi si mysleli, že ty krávy se o sebe postarají. Ony se na těch loukách napásly. Ale nikdo je nedojil. Takže byly nevydojené a bečely bolestí. To bylo něco strašného, když jsme drželi v noci hlídky nebo když jsme dělali tři orlí pera. Byl jsem v terénu celý den i přes noc a musel jsem sledovat tábor, aby mne nikdo neviděl. A teď tam chodili tihle lidé a bučel tam ten dobytek. Tak to byla dost těžká zkouška na ty tři orlí pera.“

Smutný konec dětství

„Když však tábor skončil, vedoucí nám popřáli hodně štěstí a všichni tři šli přes hranici.“

Tím skončila krásná klukovská léta. Láska ke skautingu však Emilovi zůstala po celý život.

Železná opona

„Dostat se přes hranici bylo tenkrát snazší než potom, když se vybudovala ta železná opona. To tam byly dráty pod proudem, střílelo se bez vyzvání, psi byli cvičení, aby lidi trhali… To bylo něco nelidského. Převádění tady lidé provozovali ze dvou důvodů. Buď chtěli skutečně pomoci – ať už zadarmo, nebo za úplatu – nebo to byli provokatéři, kteří slibovali, sebrali peníze a ty lidi někde v lese opustili. Řekli: ‚Hranice je támhle, padesát metrů, na kraji toho lesa.‘ Ale na hranici bylo často ještě daleko a ti lidé v domnění, že už jsou v Bavorsku, se neskrývali a za několik minut přišli na hranici, kde byly hlídky, nebo k těm drátům a tam byli zatčeni. A když se nedali, tak třeba i zastřeleni. Tragické bylo, když šly rodiny s malými dětmi. Když to bylo v zimě, tak to nemohly snášet. Ani ženy někdy nebyly připraveny na takovou zimu, kdy se bořily metr ve sněhu, a někdy to vzdaly. Někdy jeden člen rodiny za hranice došel a žena s dítětem tady zůstaly. Dráty byly často několik kilometrů před hranicí, podle situace v terénu, a to často vedlo k tragickým omylům, kdy se prchající domnívali, že jsou v Bavorsku, chovali se podle toho a byli nakonec zatčeni.“

První rebelie

Nastaly těžké časy. Sušičtí živnostníci nebo lidé veřejně činní v Sokole byli perzekuováni a posíláni do věznic. Konaly se procesy s hospodáři, kteří odmítali vstoupit do JZD, a s dalšími nepohodlnými lidmi.

Do škol přišel Svaz mládeže. „My jsme byli odkojení Skautem a tohle bylo něco naprosto cizího. A tím jsme vlastně začali už od mládí takovou rebelii, že jsme do toho spolku prostě nevstoupili.“

Jak se bál manuální práce

V roce 1948 zemřel Emilu Kintzlovi tatínek, maminka byla v domácnosti a měla minimální důchod. Navíc přišla měnová reforma. Emil tedy musel na brigády do lesa nebo uhelných skladů. Přesto o něm v době maturity nějaký svazák do posudku napsal, že se bojí manuální práce. Před maturitní komisí se nakonec vše vysvětlilo, ovšem tento posudek si už nesl dál s sebou.

Rozvážení uhlí, osudové setkání

Měl nadání, dostal se na vysokou školu, avšak kvůli posudku nedostal ani kolej, ani menzu… Byl bez peněz a celá situace ho znechutila natolik, že se vrátil domů na Šumavu. Krátce se učil zámečníkem, potom šel ale do uhelných skladů vozit uhlí. Pak ovšem došlo k setkání s jeho oblíbeným profesorem, které změnilo jeho život. Ten ho totiž nakonec přesvědčil, aby se také stal učitelem tělocviku.

Význam Velké říjnové socialistické revoluce byl velký

Byl přidělen do Hartmanic. Našel tam slušné lidi a líbilo se mu tam. Učit ovšem musel všechno. Začal dálkově studovat v Plzni. Další konec studiím však mohl přijít při zkoušce z marxismu-leninismu. O vylosované otázce nevěděl nic. Profesor se ho snažil zachránit. „On povídá: ‚Hele, tak já ti dám doplňující otázku. Pověz mi, jaký byl význam Velké říjnové socialistické revoluce.‘ Oni se smáli a já si říkám, přeci tu srandu nezkazím. Alespoň odejdu veselej. Tak říkám: ‚Význam Velké říjnové socialistické revoluce byl v celém světě velký.‘“

V Hartmanicích Emil zůstal až do vojny v roce 1954. „Já měl pokoj. Nikdo mi neubližoval. O politice jsme se tam bavili úplně veřejně. Nebo přišel pan Zíbar: ‚Hele, přijď na zkoušku. Budeš hrát divadlo.‘ Já povídám: ‚Já to v životě nehrál.‘ A on: ‚To nevadí, tady se to naučíš. Tady hrají všichni.‘ To byla má nejkrásnější kantorská léta. I když to byla tuhá doba, ta padesátá léta.“

Zmizely

Za Hartmanicemi byl „konec světa“. Vojenský prostor. Stát vojáci nechali Prášily a Dobrou Vodu, které potřebovali, ostatní vesnice prostě zmizely. Většinou se staly dopadovými plochami, „živými terči“ cvičných střeleb. A když už z nich zbyly jen ruiny, přijely buldozery, aby dílo zkázy dokončily. Ušetřeny nebyly ani hřbitovy a kostely. Například hřbitov v Dobré Vodě zůstal zachován, ale stal se z něj les. Z tamního kostelíka udělali sklad terčů a vojenského nářadí. Ostatní kostely byly ale pryč.

Třikrát vysídlená Šumava

Šumava byla vlastně vysídlena třikrát. Nejprve – to bylo před válkou – byla vyhnána česká menšina. Po válce němečtí starousedlíci, a jen co byla Šumava nově osídlena a přistěhovalci si zde začali zvykat, většina vesnic v příhraničních oblastech musela ustoupit vojenskému prostoru. Zůstaly jen vesnice potřebné pro hospodaření v lesích a pro armádu, ovšem jen některá stavení. V Prášilech sídlila pohraniční stráž, lesní dělníci a zemědělci, v Nové Hůrce bylo velitelství vojenského prostoru a v Dobré Vodě velitelství vojenského újezdu. Ještě zbývaly Keply, což byla hospodářská obec, a to bylo vše.

V Hartmanicích

„V Hartmanicích byli reemigranti, rumunští Slováci. Někteří byli naprosto negramotní. Co se děti naučily ve škole, učily potom doma své rodiče. Ale byli to lidé naprosto upřímní a neškodní. l když veškerý jejich život byla práce a hospoda. Do školy jsem jezdil ze Sušice na kole. Některé děti, které přišly třeba z toho Rumunska nebo z Ukrajiny, kde přešla válka, třeba rok nebo dva nechodily do školy. Tak mně bylo necelých devatenáct a učil jsem šestnáctileté. Některé ty rodiny utekly před Stalinem. Bývaly hodně početné. A po některých šlo NKVD.“

Vojna

Přišla ale vojna. Tu Emil prožil v Českém Krumlově a ve Kdyni. Při cvičeních na Šumavě vynikal orientací v terénu a předčil i své velitele. V rámci vojny cvičil i na spartakiádě.

Divoký západ

Když se však vrátil, bylo jeho místo v Hartmanicích obsazeno a putoval tedy nakonec na dvoutřídku do Srní. A nastaly další krásné časy. „Tam jsme s dětmi prožili krásné chvíle. Bylo to jak na divokém západě. Pytlačilo se, střílelo přímo z oken školy... Lidi nás měli rádi.“

Zázrak

„V září 1957 se najednou ozvala velká rána. Později se zjistilo, že to vojáci vyhodili do povětří Hauswaldskou kapli. (…) V roce 1946, když šli Němci do odsunu, nanosili do ní všechny svatosti. Nemohli si to vzít s sebou, nemohli to nechat v chalupách, tak to dali do té kaple, která jim byla blízká. Na základě podezření z umístění tzv. mrtvé schránky vyhodili vojáci kapli do povětří. Pan Březina, srnský kostelník, tam šel a vyhrabal sošku Panny Marie Lurdské – říkalo se tam tomu Šumavské Lurdy –, která byla nepoškozená. To byl zázrak! V srnském kostele je dodnes. (…) Tak taková zvěrstva se tady děla. Že ani kostely a hřbitovy nenechali na pokoji. Prostě ve jménu ateismu. I když nevěřili, víry se strašně báli. V té době bylo na nedaleké Zelené Hoře padesát chalup. Ty nechali spadnout a ten kraj postupně pustl.“

Deska se hodila

Z rodinných důvodů nastoupil Emil Kintzl v roce 1958 jako tělocvikář v Kašperských Horách. Přijetí nebylo přátelské, došlo k prvním konfliktům, odmítl nabídku vstoupit do strany… Zaměřil se výhradně na sport a brzy se dostavily výsledky. Na okrese neměli konkurenci.

„První jsem prozkoumal půdu, krovy a vyhlídky. A najednou, za trámem jsem objevil desku americké armády, která byla sejmuta z radnice. Tak jsem ji zabalil do papíru a vzal ji sem do bytu. ‚Ona se možná bude někdy hodit.‘ A také se hodila. “

Internace

V srpnu 1968 jeli s kamarádem na nákupy a za přítelem do německé Žitavy. Noční lomoz v klidné vilové čtvrti a záhadné zprávy z rozhlasu pochopili druhý den, když přijeli na hraniční přechod. Hranice byla uzavřena a opodál na ně mířil kulomet. Spolu s dalšími byli za tragikomických peripetií shromážděni v jakémsi internačním táboře. Až po týdnu vytrvalého nátlaku se jim přece jen podařilo dostat zpět domů. Přestože byl v momentě invaze pryč, byl pan Kintzl později obviněn z vedení ilegální skupiny mládeže, z rozbíjení výloh a podobných výtržností. Vzpomíná na statečnost velitele místní posádky, pana Valáška, který se se svými vojáky Rusům postavil, vůbec je do Kašperských Hor nepustil a vykázal jim pouze místo na nedalekém vojenském cvičišti.

Jen jedna byla proti

Přišla doba prověrek. O prázdninách roku 1974 byli s kolegou pozváni do Klatov. Byli kritizováni za svoje postoje a bylo jim navrženo, aby výměnou za dobrý posudek dali sami výpověď. Nedali a ještě rok na škole vydrželi. Nakonec se sešel výbor ROH, který musel dát k jejich vyhození souhlas. Jen jedna kolegyně se postavila proti... Tím se Emil Kintzl se školou rozloučil a na čtrnáct let skončil v kotelně místního podniku jako topič. Věnoval se svému oblíbenému lyžování a turistice a začal se zabývat historií regionu. Později se tak stal autorem dvou knih s touto tematikou, jmenovaly se Zmizelý kousek Šumavy aneb Komu za to „dík“? a O počátcích lyžování na Šumavě slovem i obrazem.

Msta na dětech

Režim se ovšem mstil i na dětech. Bez ohledu na jejich vlohy a schopnosti jim znemožnil jakékoli studium. Dcera skončila jako prodavačka, syn se nejdříve učil dřevařem, nakonec se vyučil v Plzni sládkem.

Nemalou satisfakcí však pro Emila Kintzla je, že děti mu nikdy nic nevyčetly a naopak vyjadřují hrdost nad tím, jak se zachoval. „Děti si na tátu v životě nezasteskly. Vždycky říkaly: ‚Jsme rádi, že jsi se před nimi nepo… Jsme na tebe hrdí, že jsi takový, jaký jsi, i když my jsme trochu trpěli.‘“