„V květnu nastalo to nejkrásnější, když pátého začalo Pražské povstání a šestého v jednu hodinu přijeli do Sušice Američané. Čtvrtá pancéřová divize generála Hoge pod velením generála George Pattona. A to bylo pro kluky něco neobyčejného! Tatínek, věda, že je válka, on nevěděl, co se bude vlastně v té Sušici dít, tak nás s bráchou zavřel do sklepa, poněvadž věděl, že jsme neposedný. Ale my, jak jsme slyšeli, jak ty tanky hučí, tak jsme to nevydrželi... Byli jsme jen tak v tričku, v trenýrkách a bosí. Tak se za války normálně v létě chodilo, poněvadž ještě byly čtyři pravidelné roční doby. Díky tomu, že jsme za války moc netloustli, tak jsme prolezli takovým úzkým okýnkem a byli jsme hrdí na to, že jako první sušičtí kluci jsme byli na sušickém náměstí, kde jsme ty Američany mohli vítat.“
„Tak jsme se stali studenty klatovského gymnázia, do kterého jsme denně ze Sušice dojížděli. Tehdy neexistovaly autobusy, které by nás vozily na nádraží. Čili každý den dva kilometry na nádraží, dva kilometry zpátky, z klatovské zastávky do školy to byl také kus cesty. A protože vlaky, hlavně z jara příliš nehleděly na jízdní řád, tak jsme chodili do školy pozdě. A potom na jaře tak kolem půl jedenácté, jedenácté hodiny už přelétaly anglo-americké letecké svazy, bombardování. Tak to byly vyhlášeny letecké poplachy a šlo se do krytu. Hodinu, dvě. A když jsme vylezli z krytu, tak to už bylo skoro poledne nebo po obědě, tak už se do školy nešlo. Šli jsme na vlak a jeli domů.“
„My jsme vlastně tu skautskou činnost ukončili táborem o prázdninách 1948, než bolševici Skaut zakázali. To bylo na 200 táborů, taková akce Pomoc Šumavě. Dopoledne se pálilo v lese klestí, sbíraly se lesní plody a odpoledne jsme měli tu skautskou zábavu. My jsme byli na Vysokých Lávkách u Scherlova mlýna. Tam jsme si postavili stany. Byly tam ještě ty opuštěné baráky po Němcích, tak jsme se občas podívali, co tam je. Když tam byla postel, tak jsme si ji vzali a spali jsme pěkně v tom. Udělali jsme takovou pozorovatelnu, a když jsme drželi hlídky, tak jsme za rána viděli z té pozorovatelny, jak ještě někteří ti Němci s ranci chodí do těch chalup, které museli opustit, a co tam ještě měli schovaného, tak to zase nosili přes hranice. Běhal tam opuštěný dobytek, poněvadž ti soudruzi si mysleli, že ta kráva se o sebe postará. Ona se tam nažrala na těch pastvinách, to ještě byl kulturní kraj. Ale nikdo ji nedojil. Tak byly nevydojené a bečely bolestí. To bylo něco strašného. Když jsme v noci drželi ty hlídky nebo když se dělala tři orlí pera a byl jsem celý den v terénu a přes noc jsem musel sledovat tábor, aby mne nikdo neviděl, a teď tam chodili tito lidé a ten dobytek tam bučel… Tak to byla dost těžká zkouška na ta tři orlí pera.“
„Také měli zabavené nějaké zbraně a my jako děti jsme třeba ty pistole chtěli. Pamatuji na jednoho černocha, který nesl plnou krabici pistolí, koltů… Za Sušicí bylo takové spáleniště, říkalo se tomu cihelna, dnes bychom to nazvali sběrný dvůr. Byla tam taková rokle po těžbě cihlářské hlíny. A on to tam všechno naházel. Dnes by se tam možná ještě něco našlo. My jsme před ním klečeli, sepnuté ručičky. On se tak smál. Hodil to do té rokle, kanystrem benzínu polil, hodil tam sirku, ono to bouchlo, chvíli to pozoroval a když viděl, že je hotovo, odešel. My jsme na to čůrali a potom to z toho vybírali. To byly prostě nádherné zážitky, nádherné prázdniny.“
„Poté jsme často jezdívali do Sušice. Pamatuji, jak jsme 15. března 1939 se strýčkem Ondřejem za hustého sněžení sledovali příjezd německého wehrmachtu od Dlouhé Vsi. A to byly takové smutné chvíle, které už vlastně od mládí ve mně vzbuzovaly nenávist ke všemu německému. Poněvadž ti Němci se k nám strašně zachovali a zvlášť se to pociťovalo v tom pohraničním údolí, kde byla Sušice. Hned za Sušicí totiž už byla protektorátní hranice, kam se chodilo jako do Sudet. Potom pamatuji, jak jsme 28. října 1939 šli v Praze s tatínkem, který měl na klopě trikoloru, a jak Němci mu ji strhli, a ještě dostal pár facek.“
„Tady to bylo popsané, polepené plakáty… Dobře se zachoval velitel kasáren, byl to můj kamarád, pan Valášek, který Rusy do města vůbec nepustil. Postavil k silnicím tanky, co tady byly, ty samochodky nějaké, a vykázal jim vojenské cvičiště nahoře na Cikánce.“
„V tom pětačtyřicátém roce byl nedostatek kuřiva. Strýček, který s námi bydlel, i tatínek byli náruživí kuřáci. Ti už neměli cigarety a kouřili všelicos. No a my, když jsme viděli ty Američany, jak zahazují ty vajgly, tak jsme to sbírali do kapes. A celé to půldne jsme běhali po náměstí a v přilehlých ulicích. Rodiče se také přišli podívat, to byla celá Sušice vzhůru nohama. No a večer jsme mysleli, že bude výprask, ale když jsme přinesli ty cigára, tak bylo všechno ok. Každý den jsme byli mezi Američany. Viděli jsme prvně, co to je banán, co to je pomeranč… Viděli jsme, že škoro všichni hýbali něčím v puse. Tak když to vyplivli, my to sebrali ze země, očistili a vyzkoušeli. Tak jsme objevili, co to je žvýkačka. Dávali nám je, čokolády… Chodli jsme do těch kasáren. To byli mladí kluci, kteří třeba také měli děti, tak si nás vážili. Vozili nás v jeepech… Kdyby člověk měl ten rozum, co má dneska, tak jsem měl dnes plný barák těch amerických relikvií a byl jsem milionář. Poněvadž dneska se to shání. Tehdy toho ale bylo tolik, že jsme si toho vůbec nevážili.“
„Vysvobozením pro nás bylo, když v dubnu 1945 Američané rozbombardovali klatovské nádraží, vlaky přestaly jezdit a tím pro nás nastaly nejkrásnější dlouhé prázdniny. Ještě nesmím zapomenout na útoky ‚kotlářů‘. To byli američtí stíhací letci, kteří rozstřelovali lokomotivy, aby nastal kolaps na dráze. Aby Němci nemohli utíkat a dovážet zbraně. No a to byli frajeři! Poněvadž ti přeletěli nad tou lokomotivou, mašinfíra věděl, co má udělat, tak zastavil. Oni počkali, až ti cestující vyběhnou a schovají se dál od trati. Potom přiletěli, buch, buch, buch… Když viděli, že vyfoukla pára z kotle, tak bylo hotovo. A my jsme čekali na další lokomotivu a jeli jsme domů. Ale od toho dubna jsme měli krásné prázdniny.“
Děti si na tátu v životě nezasteskly. Vždycky říkaly: Jsme rádi, že jsi se před nimi nepodělal
Emil Kintzl
photo: Archiv pamětníka (dobová), Jan Kotrbáček (současná)
photo: Archiv pamětníka (dobová), Jan Kotrbáček (současná)
Download image
Emil Kintzl se narodil 23. února 1934 v Praze-Nuslích. Po okupaci Československa nacisty v roce 1939 se však rodina stěhuje do Sušice. Zde prožívá dětství s řadou s válkou spojených dobrodružství. V květnu 1945 je svědkem osvobození Sušice americkou armádou a několikadenní pobyt Američanů ve městě je pro něho velkým zážitkem. Po válce se stává nadšeným skautem a o prázdninách roku 1948 se účastní posledního tábora před zrušením Skautu, který se odehrává za dramatických okolností v prostředí nedávno vysídlených německých vesnic a usedlostí. Je svědkem toho, jak skautští vedoucí ihned po skončení tábora překračují hranici a opouštějí republiku. Vzpomíná na perzekuce činovníků Sokola, živnostníků, zemědělců odmítnuvších vstup do JZD a dalších nepohodlných lidí nebo na nástup Svazu mládeže, do něhož nikdy nevstoupil. Po maturitě začíná studovat geometrii, ale úskokem svazáků a poměry vůbec je znechucen natolik, že studia zanechává a živí se rozvážením uhlí. Potom dochází k osudovému setkání s oblíbeným profesorem, který ho přesvědčuje, aby se stal rovněž učitelem. Nastupuje do školy v Hartmanicích, přičemž dálkově studuje v Plzni. Vzpomíná na tamní rázovitou komunitu rumunských Slováků a Ukrajinců. Po návratu z vojny je jeho místo obsazené. Působí tedy nejdříve v Srní a nakonec v Kašperských Horách. Vzpomíná na brutální devastaci regionu, rozstřílení celých vesnic ležících v tehdejším vojenském prostoru a jejich následné srovnání se zemí, plenění a ničení kostelů, kaplí i hřbitovů. V srpnu 1968 je aktérem tragikomické situace, kdy se, byv právě na návštěvě v německé Žitavě, ocitá v důsledku invaze a uzavření hranic v týdenní německé internaci. Vyústěním neustálých konfliktů s režimem je v roce 1975 vyhození ze školy. Čtrnáct let tráví v kotelně místního podniku jako topič a jeho dětem je znemožněno jakékoli studium. Kašperským Horám zůstává věrný, stejně jako svým celoživotním láskám - skautingu, turistice, sportu a zvlášť lyžování. Stal se velkým propagátorem historie Šumavy. Emil Kintzl zemřel 14. března roku 2022.
