„Dostala jsem vysoké horečky a pak i maminka. Byl to tyfus a to kdysi znamenalo, že jste odepsaní, že zemřete. Tak nás vysadili a dali do nějakého lazaretu. Potom jsme byly v nemocnici, ale naštěstí jsme se z toho obě dostaly a uzdravily jsme se. Jenže transport už byl pryč a zpátky domů nás nepustili. Neměly jsme žádné dokumenty, tak nás odvezli do nějaké vesnice a tam maminku přidělili k jedněm statkářům a ona jim tam musela posluhovat. Chtěla napsat domů dopis, ale nebylo jí to povoleno. Když se tam trošku obeznámila, začaly jsme chodit do kostela, ten byl kousek dál ve vesnici. Maminka velice hezky zpívala. Všiml si toho pan farář a prosil ji, jestli by mu nezpívala na kůru, že nemá zpěvačku. Maminka souhlasila. Zeptal se jí na její příběh a slíbil, že jí pomůže. Řekl, ať napíše dopis, že to pošle rodině do Česka.“
„Maminka pořád chtěla domů. Pan farář jí pomáhal psát dopisy do Berlína na úřady, že nejsme Němci, že jsme Češi a chceme domů, ale vždycky nám to bylo zamítnuto. Jednou ale maminka dostala dopis, že jí tady zemřel otec. Vzala si do hlavy, že za každou cenu chce jít domů, i bez dokladů. Pan farář jí řekl, že má známého, který převádí přes hranice a ptal se, jestli by si troufla jít se mnou přes ty hranice. Řekla, že ano, že to riskne. Takže v noci jsme tajně utíkaly. Nesměl to nikdo vědět, ani ta selka, jenom pan farář, který nás v noci odvezl někam blízko k hranicím a dal mamince instrukce, co a jak.“
„Stalo se to tak, že jsme se nakonec nesetkaly s převaděčem, minuly jsme se s ním a přišla noc. To si opravdu vzpomínám. Vidím reflektory auta jedoucího proti nám. Už byla tma a maminka skočila do příkopu a už jsme z toho příkopu nevylezly. Maminka mě zavedla kousek dál, byly tam hluboké lesy. Prý jsem hned usnula, ale ona celou noc nespala. Ráno se se mnou pustila dál. Měly jsme takovou ruličku z nejnutnějších věcí. Jenomže já jsem to už nemohla nést. Maminka část těch věcí vybalila a vím, že jsme to strčily za jeden velký pařez a pak jsme už nesly opravdu jen to nejnutnější. A naštěstí, najednou šli proti nám vojáci a byli to Češi, takže nás zavřeli.“
„Byla jsem maličká, měla jsem dva roky. Vrátily jsme se zpátky až po čtyřicátém osmém roce. Maminka se dozvěděla právě z dopisu, že jí tady zemřel otec. A ona chtěla mermomocí domů. Jenomže Berlín nám nedal žádné doklady, všechno bylo pryč. My jsme neměly žádné doklady, byly jsme úplně bez ničeho. Už s námi počítali, že už tam zůstaneme, že z nás udělají Němce. Pan farář, když viděl, že maminka je statečná, on se jí ptal, jestli si troufne jít se mnou přes hranice načerno, že on má převaděče přes ty hranice. Stalo se, že jak jsme šly s tou maminkou, proti nám... Už byla tma, ty Krušné hory tam nahoře, jak je Česká republika přes německé hranice, tak tam jsou hluboké lesy. A my jsme šly po té cestě s maminkou a proti nám reflektory od auta. Tak maminka skočila se mnou do příkopu, ať nás nechytí, no a přes tu noc jsme už zůstaly v tom hlubokém lese. Opravdu nás chytli a byli to Češi. Maminka jim tam sloužila víc jak týden, asi čtrnáct dnů jim na té hranici sloužila, a mezitím se vyřizovalo na ministerstvu a na ambasádě v Německu, jestli opravdu jsme Češi. No, nakonec se to vysvětlilo, nakonec se všechno urovnalo a můj strejda, jediný tady, co byl v Opavě, ten jediný měl z rodiny auto. Tak pro nás přijel na ty hranice.“
„Maminku dali jako služebnou na statek. Bylo to tam všelijaké, protože ta selka nebyla hodná. Mamince dávala hodně znát, že nejsme Němci, že jsme služky, že je služka. Maminka chodila do kostela, tam kousek z toho, v té vesnici byl kostel a maminka pěkně zpívala, tak ten pan farář chtěl, aby i zpívala tam. Jenomže žádala o povolení zpátky, jak už byl potom konec války, chtěla zpátky domů, že jsme Češky, že my nepatříme do Německa, že chceme domů. Mému tatínkovi aby mohla napsat, nedovolili jí napsat vůbec, tak ten pan farář byl tak hodný, že přes něho maminka posílala dopisy do Česka, a teprve po roce se tatínek dozvěděl, kde my vůbec jsme. Opravdu to bylo dost takové kruté.“
„V Opavě a Němci tady ke konci války hrozně řádili, protože už viděli, že tu válku asi mají prohranou. A já jsem měla babičku, která si vzala Němce. My jsme byly s maminkou mojí u ní na návštěvě, a teď najednou tam vtrhli Němci s pistolemi a teď, že co jsme, to se ani moc neptali, a hnali nás na východní nádraží do vlaku. A říkalo se tomu poslední opavský transport. Babičku taky vzali a teď jsme vyjely. Nevěděly jsme kam, nikdo nevěděl nic. Můj tatínek vůbec nevěděl, co se děje. My jsme odjely, nemohly jsme žádnou zprávu nechat, nic. A můj otec nevěděl rok, kde my jsme. A my jsme jely a na tom transportě jsme obě s maminkou onemocněly. Já jsem dostala vysoké horečky. Pak někde ten vlak zastavil a babička chtěla nabrat vodu, že mi přinese. Jenomže ten vlak se rozjel, babička utíkala a druhý vlak jí přejel nohy. Zemřela a my jsme s maminkou jely dál. Nakonec nám ten felčar řekl, že máme tyfus. Tak nás dali do lazaretu. No a oni si mysleli: Však ony zemřou. Jenomže my jsme se s maminkou opravdu z toho dostaly.“
Narodila se jako Pavlíková 27. září 1943 v Opavě. V srpnu 1945 byla v rámci divokého odsunu s matkou a babičkou nuceně vysídlena do Německa. Babička zemřela během transportu poté, co ji přejel vlak. Annelies i její matka prodělaly cestou tyfus. Po uzdravení žily v obci Abtsbessingen v Durynsku v tehdejší sovětské zóně Německa, kde matka sloužila na statku. Matka neúspěšně žádala o povolení k návratu do Československa. V roce 1948 se vrátily do vlasti ilegálně přes zelenou hranici. Matka byla souzena za nedovolené překročení hranice. Úřady jim nakonec dovolily zůstat. Pětiletá Annelies při návratu do Opavy mluvila jen německy. Vyučila se v Opavě kadeřnicí. Pracovala v kadeřnictví, ve vodárnách, dělala pomocnou tiskařku. Provdala se za Jaroslava Klapetku, se kterým měla tři děti. V roce 2022 žila v rodinném domě ve Slavkově u Opavy.
