Pavel Klein

„Pamatuju si, že mi jednou vrazili facky, až mi krev vytryskla z nosu, a já jim na to drze říkám: ‚To na té zdi nechte, to může být efektní u dalších výslechů.‘ A jednou, to mě bili obuškem a já jsem vlezl pod stůl, aby ten obušek neměl takovou razanci, takže mě bili přes lýtka a tahali za nohy ven. Byl jsem drzej, já je nenáviděl! Pamatuju si, že měli heslo, dneska se tomu člověk směje: ‚Chladná hlava, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.‘ Což bylo asi nějaké jejich motto.“

„Měl jsem přítelkyni, která bydlela v tom domě a její otec byl českej důstojník. A oni dávali sovětské nižší důstojníky mezi české lidi. A ten činžák asi vlastnila armáda. Byl jsem u ní, to bylo jednadvacátýho [srpna 1975], šel jsem po schodech dolů kolem bytu toho ruského vojáka a teď mě to napadlo, bylo to spontánní. Vrátil jsem se a půjčil si fixku. Dodneška si nepamatuju, co jsem tam napsal, bylo to něco jako okupante, táhni domů, nebo něco v tom smyslu. Tady v tom rozsudku to bohužel není napsané, je tady jenom to, že je to uvedeno ve vyhledávacím spisu. Takže já už si to nepamatuju, ale bylo to něco o okupantech a běžte domů nebo něco takového. No a druhý den jsem tam zase byl u přítelkyně, bylo to smazané, tak jsem si půjčil zase stejný fix a napsal jsem to tam znovu. A když jsem se pak od ní vracel, tak bylo plné schodiště policajtů, ptali se mě, jestli jsem něco viděl a kdo jsem. Musel jsem se legitimovat a říkal jsem: ‚No to jsem napsal já.‘ Já jsem to neschovával, nezapíral. To byl můj názor, a tak jsem ho řekl. No a tím to všechno začalo. Na výslech, tak jsem byl celou noc, tam jsem si s nimi povídal, dostal jsem pár facek. Pustili mě a pak přišel soud a tam mě odsoudili. Dostal jsem podmínku, trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou na dva roky, no prostě podmínka. A pak už se to vezlo. To bylo v roce 75 a pak už jsem se v té Praze seznámil s dalšími lidmi a už to jelo.“