The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Klejšmídová (* 1928)

• narozena 11. 3. 1928 v Kněhyninkách na Volyni

• sovětská a nacistická okupace Volyně

• ukrývání ruského vojáka

• otec, bratr a strýcové v 1. československém armádním sboru

• 1947 – reemigrace do Československa

• soukromé hospodářství, práce v JZD

Ludmila Messnerová se narodila 11. 3. 1928 v české obci Kněhyninky [1] v enklávě volyňských Čechů. Předci rodiny Messnerů pocházejí z Bílé Třemešné u Dvora Králové. Dědeček přijel se svým otcem (pradědečkem Ludmily Messnerové) jako dvouletý, babička se narodila už na Volyni. Všechny vzpomínky odposlouchávala malá Ludmila od své babičky. V současnosti leží Volyň na území západní Ukrajiny, ale v době jejího narození spadala pod Polsko, a pamětnice tak chodila do polské školy: „Když naši postavili školu, tak jim ji Poláci zabavili a nasadili tam polského ředitele. Byl tam nějaký pan učitel Pospíšil, který přišel ze Zelova. V polském Zelově u moře bylo taky dost Čechů a potom se trousili k nám na Volyň. Poláci nám školu sebrali, tak jsem chodila tři roky do polské školy.“               

Volyňští Češi tak museli čelit polonizaci: „Byla u nás pobočka okresního úřadu, kde byli nasazeni polští úředníci. Ti měli děti a ty si s námi hrály, takže nám ta polština utkvěla v paměti, že jsme se ji naučili mezi dětmi a pak ve škole.“ 

Dne 17. 9. 1939 obsadila západní Volyň sovětská vojska v souvislosti se čtvrtým dělením Polska. Ludmila vzpomíná na zakládání kolchozů a na nevzdělanost Rusů, rodině Messnerů sice žádný majetek nesebrali, ale podivovali se nad jejich pozinkovanými střechami – v málo rozvinutém Rusku nic takového neznali.            

Nacistická okupace Volyně 1941-1944      

Ludmila Klejšmídová vzpomíná na polsko-ukrajinské vztahy v období nacistického režimu – zatímco většina Čechů z Volyně hovoří o ukrajinských banderovcích jako o zločincích a o polských obyvatelích jako o obětech, Ludmila vypráví o opačných rolích obou národností: „Naši máti se ujala chlapce, který přišel z Polska (…). Jeden z rodičů [byl] Polák, druhý Ukrajinec. A představte si, že Poláci tu rodinu zlikvidovali. Kluk byl ve škole, tak zůstal naživu (…). K nám přišel hned, když hoši[2] odešli do války. Bylo mu patnáct roků. Neměl se kam podít. Měl něco zabaleného, myslím, nějaké to oblečení. Protože oni jim spálili i hospodářství, které tam měli (…). Zabili tátu Poláka, že měl Ukrajinku. To jsem si mohla vysvětlit. Tak přišel, prosil najíst a tak strašně se dal do pláče. Zrovna jsme obědvali, tak máti ho pobídla, ať jde ke stolu. Pak prosil, jestli může u nás zůstat, že bude dělat všechno.“     

Hoch nakonec u rodiny Messnerů zůstal a pracoval na jejich hospodářství dva a půl roku, než Češi reemigrovali do Československa. Maminka mu přenechala dům, ale polský hoch v něm nemohl zůstat, musel z domu odejít.           

Během osvobozování Volyně Rudou armádou se u rodiny Messnerů schoval také sovětský voják, rodina o ničem nevěděla, ale malá Ludmila se s ním setkala ve sklepě, když šla pro řepu: „Já jsem přišla do toho sklepa a zdá se mi, že tam dále něco je. Pořád říkám:  ,Kdo je tady? Kdo je tady?‘ Jenomže nebyla elektrika, byla tma, jenom jak jsem odklopila ten poklop, jak jsem tam vlezla, tak světla tam moc nebylo. Ale vím, že řepa tam je, tak ji naberu. A on se vám ozval mužský hlas a říká: ,Dóčinka, gavaryš, što ja zdes spratelsja.‘ Že se tam schoval.

A já jsem říkala: ,Bože, ale tady jsou Němci, vždyť v baráku máme Němce.‘ On povídá: ,No, já v noci uteču.‘ A já jsem nikomu nic neřekla.“  Nakonec mladý sovětský voják zůstal ve sklepě celých šest dní a Ludmila mu dávala najíst. Poté nacisté ustoupili, a když přijela Rudá armáda, dovedla Ludmila mladého vojáka k sovětskému štábu. Okamžitě byl poslán na frontu a za tři dny padl.               

Ludmila Messnerová byla za německé okupace také zraněna střepinou do boku a do prstu., ačkoliv sama na frontě nebojovala. Při pobytu sovětských vojáků v Kněhyninkách byla obec napadena německými letadly: „Vedle u Kadavých, bylo to navečír, už se stmívalo, jak střepiny létaly, tak jsem to dostala (…) To mně pak ruský felčar, no to nebyl felčar, byla to podle mého spíše jako sestra se říká, vytáhl. Ale tím, že to nebylo hned, už to hnisalo, tak tam mám díru až ke kosti. Když je zima, tak to bolí.“ Během dalšího bombardování posloužila strýcova hospoda jako nemocnice, kde sestřičky raněné obvazovaly a krmily. I malá Ludmila Messnerová byla vybrána jako ošetřovatelka zraněných.

Na pozemku rodiny Messnerů se pěstoval chmel a obilí, na kterém pracovala celá rodina. Maminka byla věčně nemocná, a jakmile tatínek s bratrem odešli do armády, musela malá Ludmila pracovat na celém pozemku sama. Do armády vstoupil také budoucí manžel Alexandr Klejšmíd: „Když odcházeli do války, tak se loučili s celou kolonií. Odešli do každého baráku se rozloučit. A když Saša přišel k nám, tak říká: ,Pepíčko, jestli se z války vrátím, tak si vezmu Ludušku.‘ No já jsem se tomu strašně smála, protože jsem netušila, že si na mě myslí, že mě má rád.“  Budoucí manžel byl na frontě raněn a po vyléčení v sovětské nemocnici přijel zpět na Volyň a následovala svatba. V Karpatsko-dukelské operaci padl jeden strýc Ludmily Messnerové a druhý strýc zůstal nezvěstný. Tatínek byl zraněn, ale válku přežil, stejně jako bratr. 

Reemigrace 1947

Ludmila Messnerová, nyní již provdaná Klejšmídová, reemigrovala společně se svým manželem Alexandrem Klejšmídem a se svou sedmiměsíční dcerou 1. 4. 1947. Do Československa jeli dobytčím vagonem přes Čop a Košice celých 11 dní. „A představte si, když jsme jeli do Čech, tak jsme je [reemigrující Ukrajince, Bělorusy či Rusy] potkávali na nádražích a zastávkách. Měli ohromného Stalina na vagoně a strašně nám nadávali, že jsme zrádci komunismu a že jedeme z blahobytu do Čech. Že v Čechách budeme muset hodně dělat a možná se ani nenajíme.“          

Po reemigraci se Ludmila Klejšmídová usadila v osadě Amerika[3]. Manžel byl vyučený zámečník a tak sháněl byt v Žatci, ale Ludmila chtěla zůstat na vesnickém hospodářství. To ji nakonec předala žena, jejíž dcera utekla do Olomouce.

Po únoru 1948 přišla kolektivizace, vytvářely se kolchozy a také hospodářství manželů Klejšmídových mělo být zabaveno. I přes skutečnost, že komunisté prováděli rodině Klejšmídů všechna možná příkoří, do JZD odmítala Ludmila vstoupit: „Holku vyndali ze školy, měla před maturitou a chtěla studovat, a zaorali nám před Vánocemi pšenici, žito, jetelinu i vojtěšku. Byl konec. Řekli nám, že v Krkonoších ještě po Němcích nějaké chajdy na těch kopečkách jsou, ať ukážu tam, co dokážeme. (…) Já jsem říkala: ,Hoši, za pár let, když budou kolchozy, tak ani vy nebudete mít co jíst.‘ Tak jsem s nimi válčila. Pak jsem to podepsala, ale dala jsem si podmínku.“

Podmínka spočívala v získání osobního automobilu. Ovšem i kvůli této zkušenosti nemohla Ludmila Klejšmídová překousnout, že si dcera vzala za manžela příslušníka Státní bezpečnosti. Pamětnice poté pracovala v kravíně a v drůbežárně, manžel pracoval v kravíně jako traktorista a řidič. V roce 2012 žila Ludmila Klejšmídová v Jaroměři.

 

[1] Někde se uvádí Kněhynky. Jedná se o stejnou obec.

[2] Odchod volyňských Čechů do československých jednotek v roce 1944.

[3] Zřejmě lokalita Amerika u Dvora Králové nad Labem.